KOMENTÁŘ: Trump a Kim, dva mistři zenové prázdnoty

  16:35aktualizováno  16:35
V uplynulých dnech jsme se dozvěděli, co se na korejsko-americké schůzce prezidentů jedlo, co prozrazuje řeč těla účastníků. Dokonce i to, že si korejský vůdce nechal dopravit vlastní toaletu. Jediné, co jsme se naopak nikde nedozvěděli, je to nejzákladnější. O čem se na této historické schůzce vlastně jednalo a s jakým výsledkem, zamýšlí se v komentáři velvyslanec v USA Hynek Kmoníček.

Americký prezident Donald Trump a severokorejský lídr Kim Čong-un si v Singapuru třesou rukama po závěrečné tiskové konferenci, na které podepsali „komplexní a důležitý“ dokument. | foto: Reuters

Trivializace témat a banalizace politiky v probíhající éře mediokracie dosáhla nové úrovně. Jako by se dnešní státníci měli scházet jen za účelem fotografie potvrzující, že spolu o čemsi mluví.

A protože všichni tak trochu čekáme, že skutečná témata takových rozhovorů se stala už dávno pro státníky na pomezí éry televizní a sociálních sítí příliš složitá a zabývat se jimi vlastně smysluplně ani nemohou, vytvoří jejich fotografované setkání jen důvod k tomu, aby někde jinde a s úplně jinými účastníky začala ta skutečná jednání. 

Fotogalerie

Kdysi se expertními týmy začínalo a hlavy států pak symbolicky za svoje národy jako jejich zástupci výsledek jednání podpisem potvrdili. První velká krize 21. století ukázala, že v našem věku je tomu naopak. 

Prezidenti Trump a Kim Čong-un se nejdřív dohodli na spolupráci při denuklearizaci KLDR výměnou za nespecifikované bezpečnostní záruky. Jednání touto dohodou neskončila, nýbrž začala. Sice od konce, ale pokusím se ukázat, proč to tentokrát asi jinak nešlo. Nenechme se tedy zmást tím, že konec může být na začátku a podívejme se na skutečnou situaci. 

Pod nánosem mediálního balastu se objeví docela logická a hlavně složitá partie, kterou v Koreji ne příliš dobrovolně hrajeme posledních 70 let. Její výchozí situace je přitom jasná. Pozice dvou hlavních hráčů, prezidenta Trumpa a severokorejského dědičného vládce Kim Čong-una, není porovnatelná. 

Prezident Trump může fyzicky zabít svého protihráče, pravděpodobně by to ale pak politicky nepřežil. Kim sice nemůže prezidenta Trumpa zabít, může se o to ale pokusit a pokus by opět sám fyzicky nepřežil. Prezident Trump tedy hraje v této partii o svůj život politický, zatímco Kim Čong-un o život holý. Jediné, co oba představitele spojuje, je to, že v životě politickém mohou na této partii oba vydělat.

Do výsledné analytické rovnice budeme muset připočítat ještě nejméně dva klíčové, ač na jednání nepřítomné partnery. Jižní Koreu, o kterou zde zdánlivě jde především a pak ČLR. Jsou-li Trump a Kim jako dva zápasící kocouři v pytli, vlastníkem onoho pytle, který s ním ještě občas pro zábavu zatřese, je totiž čínský prezident Ši Tin Pching.

Americká pozice aneb ve stínu Pearl Harbour

Americký vojenský establishment žije ve stínu dvou historických porážek, které jeho myšlenkový svět ovlivňují dodnes. Když v prosinci roku 1941 přiletěli jacísi Japonci, tehdy běžnému Američanovi záhadní a od ostatních Asiatů nerozpoznatelní lidé, až na Havaj, změnili v jediném okamžiku americké strategické uvažování na staletí. Japonci vlastně jenom chtěli znemožnit zásah americké pacifické flotily, která hrozila vyjet na pomoc britskému Singapuru. O ten šlo Japonsku, nikoliv o Havaj.

Trump a Kim přepsali historii. Svět se změní, slíbil diktátor po schůzce

Ve fyzické realitě toho tenkrát Japonci mnoho nedosáhli - potopili 10 lodí, zničili na 300 letadel a zabili skoro 3000 lidí, což při vší tragice události nemohlo vojenský konflikt 2. světové války nijak závažně ovlivnit. Ostatně, Japonci si to předem uvědomovali a podle některých historiků vlastně ani nepočítali s tím, že by jim USA za takovou „maličkost“ mohli vůbec seriózně vyhlásit válku. Aneb typicky asijské naprosté nepochopení americké mentality.

Druhou vojenskou porážkou, která dodnes ovlivňuje celé strategické myšlení Pentagonu, je přirozeně Vietnam. Válka, která měla být jasným vítězstvím, kdyby se do ní nemíchali politici a jejich americká domácí politika. Poučení je jasné – konflikty mají být krátké, drtivé a politici k nim mají být připuštěni jenom při jejich vyhlášení a pak na závěrečný podpis.

Jakkoliv se nám oba konflikty mohou zdát vzdálenou historií, v realitě jsou živou a otevřenou ránou dodnes zásadně ovlivňující americké vojenské myšlení. Po Vietnamu Pentagon už nikdy nechce politiky a diplomaty vidět jindy, než na začátku nebo na konci jednání. 

Proto se jím Trumpova myšlenka, že jednání s Kimem zahájí a pak jim to „na detaily předá“, vlastně líbila. A když jsem se před pár měsíci zeptal vlivného amerického Kongresmana v zahraničním výboru, zda by v rámci jednání s KLDR byla americká strana ochotna například vojensky opustit Jižní Koreu, okamžitě na mne zahřměl: „V žádném případě, my tam musíme zůstat. Dnes Severokorejci dostřelí až na Guam a my už nikdy nikomu nedovolíme žádný další Pearl Harbour.“

Američané, míněno vojensko-politický establishment země, jsou ochotni k ústupkům, při kterých neopustí Korejský poloostrov. Vědí, že bez jejich vojenské přítomnosti v Japonsku a Jižní Koreji je Čína obtížně vojensky motivovatelná k ústupkům. Primární motivací USA je ubránit svoji vojenskou dominanci v Pacifiku, tedy moři, které omývá budoucí největší ekonomiky světa. 

Zde ale mají jediný stát, KLDR, se kterým jsou de facto ve válce. I proto byla severní Korea první věcí, na kterou odcházející Obama upozornil nového prezidenta Trumpa při jejich „předávajícím brífínku“ v Oválné pracovně. Obamova poslední prezidentská vůle podle dostupných informací obsahovala KLDR jako hlavní bezpečnostní téma. Největší poděděnou krizí pro nového prezidenta není ani Rusko, ani Írán, ani militantní islám. Největším americkým problémem je severní Korea, protože vůbec nejde o Koreu.

Vývoj americké pozice

Během mnohaletého konfliktu obou zemí došlo k výraznému posunu americké pozice. Severokorejský komunismus se bez studené války stal svým vnitřním vývojem natolik málo komunismem, až vlastně vypadl z amerického hledáčku změny komunistických režimů do zcela vlastní kategorie. USA navíc v letech po konci studené války procházely přehodnocováním hodnotových měřítek ve vlastní politice. Už za Clintona jim vlastně začalo být jedno, jestli je Kim diktátor, komunista, nacionalista nebo třeba věří na užovky. 

Summit USA-KLDR

Podstatné bylo jen to, že získal jadernou zbraň a raketovou technologii. Tak odhodlaný a rizika vyhledávající a místy iracionální režim nemá smysl měnit. Je třeba se s ním dohodnout bez toho, že na něho budu vznášet morální hodnotové požadavky. Jakmile to totiž udělám, omezím si vlastní manévrovací prostor natolik, že pak nelze dohodnout vůbec nic, protože nebudu mít partnera. 

Obamovo období tak bylo vyvrcholením dlouhodobé zcela nefunkční americké strategie vršení požadavků, co všechno musí budoucí partner před jednáním udělat, aby se vůbec k diskuzi dostal. Taková pozice zničí jednání před tím, než vůbec začne, a to zejména u diktátorských režimů, kde vlastně žádný jiný kontakt než přímo s hlavou diktatury nemá reálnou hodnotu.

Právě proto bylo jasné, že jednání s KLDR musí začít koncem, tedy setkáním Trump - Kim Čong-un. A samozřejmě bez specialistů a expertů, kteří celou poslední generaci politické koreanistiky strávili vymýšlením scénářů, co všechno se musí nejdřív na severokorejské straně stát a kolik za to USA mohou dát, aby se takové jednání vůbec mohlo uskutečnit. 

Experti byli vyhozeni nebo sami rezignovali s pochopením, že jejich znalosti jsou právě teď na nic a jejich čas teprve přijde. A americká strana přijela na jednání s delegací, kde korejsky uměl jenom tlumočník a nejzkušenější z jejich vyjednavačů, ministr zahraničí Pompeo, byl v Koreji právě podruhé v životě. Strávil v KLDR tak zatím méně než tři dny života, což ho také učinilo spolehlivě nejzkušenějším korejským specialistou na americké straně. Cílem bylo dohodnout se, že nastal čas se dohodnout. 

O čem je tato dohoda, jak se bude verifikovat, čeho se netýká a podobně, bude ponecháno expertům. A protože ti se spolehlivě pohádají, vyměnili si prezidenti Trump a Kim Čong-un raději přímá telefonní čísla.

Severokorejská pozice aneb dokud bolím, existuji

Z pohledu severokejských vládců je celé období existence KLDR jediným velkým zápasem o přežití. Jeho klíčem byla na počátku správná kalibrace blízkosti a vzdálenosti k sovětskému a čínskému režimu. Zrozeni ze Stalinovy podpory a zachránění k životu čínskou podporou v době korejské války, vytvořili si Kimové šalamounskou otázku, ke kterému ze dvou soupeřících komunismů se přidat. 

Kim Čong-un přicestoval na dvoudenní návštěvu Číny, letos už potřetí

Rozhodli se správně a vytvořili zcela samostatnou korejskou verzi režimu. Znalci se dnes celkem shodují na tom, že severokorejská komunistická ideologie má s komunismem pramálo společného a jedná se spíše o podivný nacionalistický kult.

Těžko si totiž představit, že by se v nějaké komunistické zemi třeba při narození Gottwalda objevovali blaničtí rytíři nebo že by rodinu Andropova objížděl na koni nějaký Ilja Muromec. Severokorejský komunismus je ale ochoten svým věřícím zcela vážně tvrdit, že se posvátní bílí jeřábi prolétnou kolem svaté hory Pektu kdykoliv se ve vládnoucí rodině někdo významný narodí. Díky tomu se také severokorejský styl režimu stal zcela nepřenosným a nikdy nebyl misionářsky zaměřen na vývoz revoluce mimo korejský poloostrov.

Po vytvoření ideologie naprostého soběstačnosti, tedy ču-čche, se KLDR uzavřela. Jak se stává prakticky každému, kdo je zavřen dlouho na samotce, následně de facto politicky zešílela. Připomínala se světu vlastně pouze tím, že občas vystřelila raketu, umístila na orbit satelit hrající písně k oslavě milovaného vůdce nebo ohlásila další úspěch v budování jaderného programu. To režimu přineslo sankce, které potřebovala k ospravedlnění vlastní neefektivnosti a uzavřenosti.

Celou dobu pak KLDR světu připomínala dvě věci - že má jaderný program a ten má sloužit výhradně jako vyjednávací karta. Kvůli ní je USA budou muset vzít vážně a nakonec s nimi dojednají mírovou dohodu. Korejské čekání na správného amerického prezidenta se nakonec vyplatilo. Tak dlouho boleli svět, až se doboleli k jednacímu stolu s vojensky nejmocnějším státem západu bez jeho požadavku na změnu režimu v KLDR.

Tato strategie má jedinou chybu. Není jasné, co má být její finální kapitolou. Má to být odchod Američanů z poloostrova a sjednocení obou Korejí pod vlajkou Kimů? Nerealistické. Nebo to má být mírové sjednocení Korejí systémem jedna země-dva režimy, kde by rozdíl mezi oběma částmi byl jenom rozdílem Hongkongu a ČLR, tak aby dynastie Kimů přežila? Nerealistické a dlouhodobě neudržitelné. Z pohledu KLDR je tedy důležité nespěchat, protože vlastně nevědí, kam by dorazili.

Jihokorejská pozice aneb když nás Američané zachránili před bratranci, kdo nás zachrání před Američany, aby to nebyl severní bratranec

Jižní Korea je vlastně jižní Vietnam, který uspěl. Kdyby Američané v 60. letech vsadili v Saigonu na někoho jiného, než Paříží zkaženého katolíka, asi by se tenkrát našlo dostatek Vietnamců, kteří by bojovali proti jiným Vietnamcům jen kvůli tomu, že jsou tito komunisti. Na jihu korejského poloostrova to vyšlo. Přese všechny strastiplné roky jihokorejských diktatur byla země natolik antikomunistickou, že se nikdy opravdu nepokusila řešit problémy svým příklonem k severní, komunistické části.

Írán varuje Kima před Trumpem, Jižní Korea vítá odvážný první krok

Zároveň se postupnou demokratizací jižní Koreje země stávala bližší USA a vzdálenější severní části poloostrova. Sen o sjednocení Koreje při tom nikdy neopustila. Jedině to může vyřešit permanentní nestabilitu „korejské rodiny“ žijící jako by v jediném obýváku, kde na Vás neustále příbuzný míří zpoza skříně. Jihokorejci k tomu ale potřebují v takové domácnosti chovat velkého amerického psa a na závěr vymyslet nějaký trik, kterým pes zmizí, ale v místnosti zůstane jeho dostatečně výstražné vrčení.

Čínská pozice aneb když se dva perou...

Jezdím do Číny pravidelně a v posledních několika letech mě více a více překvapovalo, jak se mění čínský vztah ke KLDR. Ideového v něm zůstávalo méně a nebýt toho, že KLDR mohla pozlobit Američany, neměla najednou pro Čínany žádnou pragmatickou hodnotu. Navíc stoupající iracionalita na severokorejské straně unavovala už i asijsky trpělivé Číňany a poprvé po letech se daly zaslechnout opatrné úvahy o tom, jestli by nakonec nebylo výhodnější se toho ošklivého kačátka asijské politiky zbavit, nebo se o něj aspoň s někým podělit.

Čína

Zároveň bylo jasné, že ČLR tak radikální krok nikdy doopravdy neudělá. Nejenže v korejském konfliktu ztratila 600 000 vojáků. O stupni emocionality svědčí i to, že na korejské frontě zahynul i Mao Ce-tungův syn a tento fakt musel být po několik měsíců otci utajen. Bez Číňanů by KLDR nevydržela dodnes víc než jednu zimu. KLDR ovšem vděčností netrpí a konec Kim Čong-unova strýce popraveného za to, že příliš počínštěl, je skutečnou ukázkou značně komplikovaných vztahů obou ze

Číňané si tedy nakonec viditelně řekli, že přišel čas na změnu. Vlastníci pytle se dvěma kocoury se rozhodli vak na chvíli půjčit Američanům s tím, aby si zkusili sami z pytle nějak vylézt, strčit tam namísto sebe k severokorejcům jihokorejce a současně si v procesu vylézání a zastrkování s vyzkoušeli, jaké to je s KLDR cokoliv dojednat.

Jaký je tedy výsledek singapurských jednání?

Přirozeně současně centrální a žádný. K jednání totiž ještě nedošlo. Singapurská schůzka byla symbolickým ukončením jednání, která ještě nezačala. Připomíná to vlastně zenový kóan. Stovky dalších přesahů a implikací, které jsou součástí tohoto problému, stejně musíme vzhledem k rozsahu textu přeskočit, ať už jde o pozici Japonska, přesah problému na íránská jednání apod.

Když děláte rekonstrukci staré budovy, kterou někdo 70 let zanedbával, musíte se na začátku se staviteli dohodnout na základních parametrech. Zda půjde o demolici nebo o sanaci. Nic víc na počátku dohodnout nelze, protože konkrétní kroky bude určovat až sama stavba, která vám s každým kopnutím do stěny přinese další a další překvapení.

Prozatím je jasné, že došlo k výměně příslibu odstranění jaderných zbraní KLDR za bezpečnostní záruky pro režim, jejichž součástí je ukončení pravidelných americko-jihokorejských cvičení. Ty přiváděly KLDR k pravidelné panice a tudíž dalším testům raketové a jaderné technologie. Pentagon a jihokorejci je ovšem právě z tohoto důvody milovali a proto se o této části dohody dozvěděli až ex post z prezidentského twitteru. 

Jestli se dohoda týká i raket, jak bude verifikována, v jakém časovém rámci se uskuteční, co přesně bude do budoucna obsahovat, to ještě neví ani sami aktéři procesu. Neví se ani, jestli alespoň válka skončila, jestli bude někdy podepsána nějaká formální mírová smlouva, jestli obě země budou mít diplomatické styky apod. První skutečné jednání totiž začalo až v tomto týdnu.

Američané se nyní budou snažit být v jižní Koreji menší a neviditelnější, ale rozhodně nemíní úplně odejít, jak by chtěla KLDR. Ta bude zmenšovat svůj jaderný arzenál, nebude testovat věci nové a možná ani nebude prodávat rakety zemím nepřátelským USA. Rozhodně se ale své jaderné pojistky nevzdá tak úplně, jak by chtěly USA. Oba partneři půjdou klikatou cestou až skoro do konce, kde si už vyhovět vzájemně nemohou, protože tam si jejich národní a životní zájmy zcela protiřečí.

Nejzajímavější a nejdlouhodobější zpráva ze SIngapuru přišla ale pro nás, pro Evropu. Aniž by si toho kdokoliv příliš všimnul, jednalo se prakticky o první velkou mezinárodní krizi, kde Evropa nehrála vůbec žádnou roli. A nikoho, dokonce ani Evropany, nenapadlo, že by vůbec nějakou roli hrát měla. Evropa bez armády, bez jasné politiky vůči Asii, bez jasného a jednotného názoru na Čínu, byla v tomto mezinárodním konfliktu naprosto neexistující.

Mám neblahý pocit, že přesně tohle nás Evropany čeká i do budoucna. Naše politické a vojenské zboží teď zrovna nikoho nezajímá. Naše škodovky, mercedesy a víno si k rozhodujícím jednacím stolům 21. století ale Amerika i Asie ráda nakoupí. Chceme-li víc, budeme muset být více než jenom luxusní supermarket pro mocné.

Autor:

Hlavní zprávy

Nejčtenější

Po střelbě ve Štrasburku jsou tři mrtví, útočník je stále na útěku

Policie hlídkuje v centru Štrasburku, kde útočník zabil několik lidí...

Tři lidi zastřelil v úterý večer v centru Štrasburku útočník, který je nyní stále na útěku a možná i mimo Francii....

Nemocnici obsadila policie. Taxikář oznámil, že tam vezl vrahy čerpadlářky

Heliport ve Fakultní nemocnici v Hradci Králové.

Zásahová jednotka, policisté v civilu i běžné hlídky ve čtvrtek dopoledne prohledávali Fakultní nemocnici v Hradci...

Demonstrace žlutých vest v Paříži i Bruselu. Policie zatkla stovky lidí

Demonstranti ve žlutých vestách se navzdory zákazu sešli na hlavní pařížské...

Ve Francii vypukly v sobotu další násilné protesty. Policie v centru Paříže nedaleko bulváru Champs-Élysées proti...

Ďuričko žaluje nevděčnou dceru. Dal jí domy za miliony, ona ho zavrhla

Bohumír Ďuričko v Justičním areálu Na Míčánkách

Bývalý pražský hoteliér Bohumír Ďuričko, který dostal 12,5 roku za vraždu Václava Kočky mladšího a z věznice byl...

Za nadávky v TV Barrandov podala ČT trestní oznámení. Soukup se směje

Jaromír Soukup ve svém pořadu na TV Barrandov

Česká televize se právně ohradila proti obsahu vysílání TV Barrandov, podává trestní oznámení. Veřejnoprávnímu médiu se...

Další z rubriky

Žádné dotace pro Agrofert vyřeší Babišův střet zájmů, říká Transparency

Premiér Andrej Babiš na summituEU v Bruselu (13.12.2018)

Nejjednodušší způsob, jak by premiér Andrej Babiš mohl vyřešit problém s údajným střetem zájmů, je zastavení čerpání...

„Miliardářce“ ze směnáren šéfovali bývalí politici. Žena se zastřelila

Poslanec za hnutí ANO Bronislav Schwarz

Ve vedení firmy To & Mi z Varnsdorfu, v níž pracovala Zuzana K., která za čtyři roky podle policie protočila až 12...

Češi chodí do politiky hlavně z prospěchářství, myslí si většina dotázaných

Prázdné lavice v Poslanecké sněmovně (ilustrační snímek)

Lidé vstupují do politiky spíš kvůli osobním zájmům než ve prospěch celé společnosti. Vyplývá to z listopadového...

Najdete na iDNES.cz