Občanská válka zmítá Sýrií již dva a půl roku. Proti sobě zde stojí na straně jedné režim prezidenta Bašára Asada, ovládaný menšinovou skupinou alávitů, tedy vyznavačů odnože islámu nesoucí prvky šíitského proudu. Na straně druhé pak obrovský zástup různých uskupení. Společný mají všechny tyto frakce pouze jediný cíl - svrhnout onu tolik démonizovanou hlavu státu a nastolit novou vládu.
Kdo je Bašár Asad?Politika jej nikdy příliš nezajímala. Vládnout nechtěl a jako druhorozený syn vlastně ani nemohl. |
Stejně pestrá jako výčet jednotlivých hnutí angažujících se v bojích proti Asadovi je i paleta jejich motivů. Jedni se režimu postavili v prosté naději na lepší zítřky po čtyřech desetiletích tvrdé vlády jedné dynastie, druzí vytáhli do svaté války, jež by vyústila v nastolení islamistického emirátu. Další pak z konfliktu profitují na obou stranách. A tím tento výčet zdaleka nekončí.
Kdo jsou tedy ve skutečnosti ti, kdo představují opoziční hnutí proti stávající autoritativní vládě Damašku? Tuto otázku nejspíš spolehlivě nedovedou zodpovědět ani bezpečnostní experti mocností, jež ať už přímo, či skrytě tahají za nitky v konfliktu, který představuje arénu k prosazování širších, globálních cílů.
Obyčejní Syřané i džihádisté
Protiasadovskou opozici formují natolik roztříštěné proudy, že v dalším postupu nejsou leckdy schopné konsenzu ani mezi sebou samými. Zdárným příkladem chaosu v řadách opozice budiž červencová vražda vysoce postaveného představitelé Svobodné syrské armády (FSA), kterého zabili radikální islamisté při projednávání bojového plánu.
Svobodná syrská armáda reprezentuje vojenskou část opozice. Ačkoliv měla představovat jakousi jednotnou, zastřešující organizaci pro všechny frakce vojenského křídla, její sjednocení pod jediné legitimní vedení se nikdy nezdařilo a v jejím nitru bují boj o to, která z jejích frakcí bude mít hlavní slovo.
Stranou dezertérů a záložníků režimní armády, obyčejných Syřanů, kteří se chopili zbraně, a dalších v FSA působí i početná skupina radikálních islamistů. Část z nich proudí do Sýrie z převážně sunnitských zemí a otevřeně se hlásí ke svaté válce proti syrskému režimu reprezentovanému v zemi menšinovými alávity. Takovýchto frakcí je nejméně desítka a některé, jako například fronta Jabhat al-Nusra, mají vazby na iráckou odnož al-Káidy.
Několik stovek džihádistů do syrské bitevní vřavy zamířilo i z Evropy, ponejvíce z Francie nebo Německa. Na straně jedné tento opoziční proud představují konvertité k islámu prosazující jeho radikální podobu, na straně druhé jsou mezi nimi příslušníci druhé, třetí či čtvrté generace muslimů usídlených na území "starého kontinentu", kteří se ostře vyhrazují vůči sekularizaci západního světa a jeho hodnotám.
Specifickým fenoménem v řadách Svobodné syrské armády jsou pak ostřílení, elitní bojovníci, jimž se dostalo výcviku na těch nejlepších "cvičištích" - v předních bitevních liniích v Afghánistánu, Iráku, Čečensku či v Bosně. Nezanedbatelný počet jich v současnosti zcela legálně pobývá na území Evropy. V době krvavých balkánských válek jich velké množství obdrželo bosenské občanství výměnou za účast v bojích na muslimské straně proti Srbům a později také Chorvatům. A nyní se zbraně chopili znovu. Část z přesvědčení, část za peníze.
Vojenské křídlo má podporu z Washingtonu
Právě tito zkušení bojovníci "povolaní zpátky do zbraně" a radikální islamisté představují pro umírněnější frakce Svobodné syrské armády, usilující čistě o svržení režimu a nastolení demokratické vlády (jakkoli tak hodlají činit násilnou cestou), hlavního nepřítele ve vlastních řadách v tažení za svržení Asada.
Zprvu existenci tohoto potenciálně velmi nebezpečného vnitřní rozkolu pochopil i Washington. Ještě v červnu tohoto roku Bílý dům sliboval Svobodné syrské armádě přímou podporu "rozsahem jinou, než jakou poskytovaly Spojené státy dříve", nechal se tehdy slyšet jeden z poradců amerického prezidenta pro otázky národní bezpečnosti Ben Rhodes. Nakonec však na několik měsíců celou akci Spojené státy zmrazily kvůli možnosti, že by zbraně mohly skončit v rukou radikálních islamistů.
Svůj postoj americká administrativa ovšem nyní podle listu The Washington Post přehodnotila v době vyostřující se hrozby vojenské intervence USA proti Asadovi. Deník s odvoláním na dobře obeznámené diplomatické zdroje uvedl, že Bílý dům najednou otočil a do Sýrie v posledních dvou týdnech dorazily první dodávky zbraní od americké CIA. Jednat se má o lehké zbraně a munici. Americké ministerstvo zahraničí má nově opoziční bojovníky také zásobovat vozy, komunikačními systémy či zdravotnickým vybavením.
Tolik žádaných těžkých zbraní se vojenskému křídlu dostalo již dříve ze Saúdské Arábie. Stalo se tak téměř ihned poté, co otevřenou podporu oznámil Washington. Bohatý sunnitský stát podpořil opozici v bojích proti znatelně lépe vyzbrojené Asadově armádě ruskými protitankovými střelami. A tím zdaleka jeho angažmá v syrské krizi nekončí.
Sjednoťte se, nebo s vámi nebudeme jednat, hrozil Bílý dům
V podobně rozpolceném stavu jako vojenská část opozice se dlouhodobě nachází i politické křídlo odboje proti Asadovi. Ovšem s tím rozdílem, že v případě sporů zde na sebe rivalové nemíří zbraněmi. I zde však Syřané dosud nedospěli k jakémukoli jednotnému vedení, které by politickou opozici zastřešilo a reprezentovalo navenek.
Několik měsíců po začátku války se v Sýrii vyprofilovala dvě hlavní hnutí - Syrská národní rada (SNC) a Národní koordinační výbor (NCC). První z nich se zformovalo v říjnu 2011, druhé o měsíc dříve. Obě dvě uskupení od počátku usilovala o to, by právě ona byla formací reprezentující politickou opozici a jednající jejím jménem se zahraničními spojenci.
Syrský konfliktOTÁZKY A ODPOVĚDI: Co řeší Kongres před hlasováním o útoku DŮKAZY: Snímky, které nutí Západ k útoku OČIMA SYŘANA: Islamisté by nebyli lepší než Asad ASAD: Útok je za dveřmi, diktátor vtipkuje RUSKO: V Damašku je jaderný reaktor PRŮZKUM: Američané si útok nepřejí PŘÍPRAVY NA ÚTOK: Asad maskuje lodě, do kasáren nastěhoval vězně KOMENTÁŘ: Hurá na Sýrii. Ať žije chaos UPRCHLÍCI: Rozhovor s šéfkou UNICEF OBRANA SÝRIE: Zemi chrání důmyslný systém TOMAHAWK: Ničivá střela s plochou dráhou letu INFOGRAFIKA: Jak se vyvíjel Syrský konflikt |
Hnutí mají ovšem ještě jeden společný rys, který je zásadním způsobem odlišuje od vojenského křídla. Obě dvě v prvopočátcích proklamovaly nenásilnou formu revoluce a odmítaly jakoukoli zahraniční intervenci jako formu vyřešení konfliktu. Vzhledem k těmto stanoviskům tak logicky ani jedno z uskupení nenašlo společnou řeč s vojenskou frakcí opozice.
Národní koordinační výbor si navíc proti sobě poštval svého konkurenta, když jako jako jediný zástupce opozice otevřeně vyjádřil vůli s Asadovým režimem o politickém přechodu k demokracii vyjednávat.
Neschopnost politických sil zkoordinovat se v jediné, oficiální seskupení, jemuž by podléhaly i ozbrojené složky, vyústilo nakonec o rok později ve zformování třetí organizace, zastřešující předchozí dvě konkurenční hnutí - Národní koalice pro syrskou revoluci a opoziční síly (NCSROF). Obě hnutí se tak rozhodla poté, co tehdejší americká ministryně zahraničí Hillary Clintonová naznačila, že stávající vyjednávání s natolik roztříštěnou opozicí již není únosné.
Spolu s hrozbou odvrácení podpory Washingtonu tak po dlouhých měsících frakce našly společnou řeč a slevily ze svých nároků. Z cílů nového hnutí najednou zmizel odpor proti intervenci. Naopak se zde objevil požadavek s Asadovým režimem nevyjednávat.
V prosinci 2012 na konferenci v severoafrickém Marakeši tuto organizaci, zkráceně uváděnou jako Syrská opoziční koalice, uznala coby oficiálního reprezentanta protiasadovské opozice rovná stovka států. Mezi nimi i Česká republika, čímž se zařadila po boku dalších států EU do uskupení takzvaných "Přátel Sýrie".
Za nitky tahají bohaté státy Perského zálivu
Zajímavý pohled do zákulisí fungování nově sjednocené syrské opozice naskýtá již samotná volba jejích vrcholných představitelů. Stejně jako v případě Svobodné syrské armády je i zde více než citelný vliv zahraničních mocností, tentokrát ovšem zejména států Perského zálivu.
Jen několik měsíců po svém vzniku se NCSROF začala potýkat s hlubokou vnitřní krizí, když z jejího vedení odstoupil tehdejší prezident Moáz al-Khatib s poukazem na to, že se opozici nedostává slíbené zahraniční pomoci. Naznačoval také, že mocnosti, jež opozici podporu přislíbily, se snaží koalicí manipulovat tak, aby to vyhovovalo jejich širším zájmům.
Jeho tvrzení se později ukázalo jako pravdivé, když se v červencové volbě vrcholných představitelů angažovala přímou podporou jednotlivým kandidátům Saúdská Arábie a Katar. Z duelu kandidátů, z nichž každý byl podporován jiným z bohatých států Perského zálivu, vzešel vítězně adept Rijádu Ahmed Džarba. Není překvapením, že krátce po svém zvolení oznámil, že co nejdříve očekává další dodávku zbraní ze Saúdské Arábie.
Sami za sebe
Relativně stranou bojů mezi opozicí a režimem i po dvou a půl letech zůstávají Kurdové, nejpočetnější národ světa bez vlastního státu. Miliony příslušníků tohoto národa žijí roztroušeny na území Turecka, Sýrie, Íránu a Iráku. V minulosti byli terčem hned několika etnických čistek, ať už ze strany Ankary či Bagdádu.
Vzhledem k těmto okolnostem zaujímají Kurdové v syrské občanské válce spíše neutrální stanovisko. V případě, že by opozice sice svrhla režim, avšak k moci by se dostali radikální islamisté, představovalo by to pro ně daleko větší riziko než čtyřicet let autoritativní vlády dynastie Asadů. V otázce zapojení do konfliktu tak raději zůstávají zdrženliví a snaží se nijak výrazně nezapojovat.
Pokud však výkyv směrem k jedné ze znepřátelených stran přeci podniknou, děje se tak čistě z materiálních důvodů. Bouři, která před dvěma a půl lety zachvátila Sýrii, se snaží ustát stranou všeho dění s co nejmenšími ztrátami. Nic jiného jim ostatně asi ani nezbývá.
