Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Očima Syřana: Zásah proti Asadovi měl přijít dřív, ještě ale není pozdě

  13:25aktualizováno  13:25
Česka i světová média vydávají denně desítky komentářů a analýz k Sýrii. Zpravidla se zabývají geopolitickými tématy a dopady syrské krize na situaci ve světě. Mnohé z nich ale přehlížejí nejtragičtější aspekt celé situace - každodenní život obyčejných Syřanů a jejich vyhlídky. Přečtěte si, jak situaci vidí Syřan žijící v Česku.

Syrský povstalec v Aleppu (18. června 2013) | foto: Reuters

Mám v Sýrii část rodiny. Sedmdesátiletého otce, nevlastního bratra, jeho ženu a děti a kromě toho desítku dalších příbuzných. Sám jsem v té zemi nebyl již přes dvacet let, brání mi v tom zejména úřední důvody, ale s rodinou jsme v kontaktu. Tedy - až donedávna jsme byli, dnes je to podstatně složitější. Velké části země (včetně těch, kde rodina žije) často po celé týdny nemají možnost s vnějším světem jakkoli komunikovat.

Chce-li člověk pochopit, jak funguje dnešní syrská "šedá zóna" a jak se dívá na současné dění v zemi, je dobré se vrátit o pár desítek let zpátky. Když do Sýrie přijel člověk ze šedivého normalizovaného Československa v 80. letech, měl na první pohled pocit, že se ocitl na Západě. Ulice svítily spoustou barev, obchody a restaurace měly otevřeno celou noc, na každém rohu se prodávalo západní oblečení nebo další u nás víceméně nedostupné zboží (elektronika, gramofonové desky apod.), každý druhý člověk měl malý soukromý nebo rodinný podnik.

Na druhou stranu se dala mezi oběma zeměmi najít celá řada styčných bodů. Svoboda slova a shromažďování možná existovala na papíře, ale běda, pokud by ji chtěl někdo uskutečnit v praxi. Tajná policie měla moc nad vším a všemi a proti rozhodnutí moci neexistovalo odvolání.

Můžete podnikat, do politiky se nepleťte

Tehdejší syrský vládce Háfiz Asad, mimochodem zakladatel velmi specifické varianty kultu osobnosti (jeho portrétům a sochám nešlo uniknout), ovšem ovládal společnost poněkud rafinovaněji než českoslovenští normalizační komunisté. Nezakazoval drobné soukromé podnikání, to naopak mělo plnou státní podporu - s nevyřčeným dodatkem, že majitel krámku, kavárny či dílny bude mít jistě tendenci hlídat si svou živnost a nebude se plést do politiky. Také neexistovaly žádné devizové přísliby, Syřané směli cestovat, jak se jim zlíbilo (pokud dostali víza na Západ).

Dva roky války v Sýrii

Na druhou stranu rozhodně nebylo normální, že by se lidé v soukromí bavili o politické situaci tak vášnivě otevřeně jako v ČSSR - několikrát jsem se s rodinou pokoušel na tohle téma zavést řeč a vždy nastalo dost trapné ticho. Politika byla prostě zcela mimo zájem obyčejných lidí. Panovala zde obdobná "tichá dohoda" mezi nomenklaturou a společností jako u nás, ovšem s trochu jinými podmínkami - režim dal lidem podstatně více osobních svobod a na oplátku po nich vyžadoval plnou loajalitu.Úkolem nebylo jen navenek "držet ústa a krok" jako u nás, ale pokud možno se o věci veřejné vůbec nezajímat. V syrské společnosti tím pádem rozhodně nesílily protivládní nálady tak výrazně jako u nás a třeba slaboučké disidentské hnutí tam mělo jen mizivou veřejnou podporu. Během dalších desetiletí se tenhle trend jen prohluboval.

A ještě jedna skutečnost prohloubila onu zmíněnou "tichou dohodu": Asad brutálními metodami (zejména masakrem ve městě Hamá v roce 1982, kde počet mrtvých podle některých pramenů přesáhl 40 tisíc) zcela eliminoval vliv islamistů. V nábožensky (na islámské poměry) vlažné Sýrii mu to prošlo v zásadě bez odezvy, celý národ ale viděl, jak by dopadl jakýkoli další pokus o ozbrojený odpor, ať by už směřoval odkudkoli.

Když pak Háfiz Asad v roce 2000 zemřel a vlády se ujal jeho syn Bašár, dospěl Západ k názoru, že moderně vyhlížející lékař se západním vzděláním a britskou manželkou snadno zemi dovede k potřebným reformám a udělá z ní vzor pro ostatní arabské státy. V samotné Sýrii ovšem žádný "vítr změn" nijak zvlášť cítit nebyl, rozhodně ne tolik jako třeba ve východní Evropě za Gorbačovovy perestrojky. "Tichá dohoda" mezi vládou a společností panovala dále, v podstatě beze změny.

Společenská nálada se začala měnit až s masivním rozšířením internetu a sociálních sítí, díky nimž míra informovanosti mezi širokou veřejností přece jen výrazně vzrostla. O politickou situaci se navzdory přání režimu začalo zajímat více lidí a problémy (zejména všudypřítomná korupce a nepotismus) byly čím dál tím viditelnější. S nástupem"arabského jara" se společenská rovnováha definitivně zhroutila a obyvatelé začali projevovat (podobně jako v Tunisku, Libyi, Egyptě apod.) masovou nespokojenost.

Zaváhání Západu

Kdyby se Západ tehdy odhodlal k rychlé a razantní akci vedoucí ke svržení Asadova režimu po libyjském vzoru, velmi pravděpodobně by se setkal s ovacemi velké většiny "šedé zóny". Jenže právě tohle bylo v té době pro Západ nemyslitelné - války na Blízkém východě jsou tu čím dál tím méně populární, ekonomika trpěla v krizi a Sýrie navíc není tak zajímavá jako země, v nichž se NATO angažovalo. Nemá ropu jako Irák, není tak strategicky položená jako Lybie, není kolébkou jednoho civilizačního okruhu jako Egypt. Nemá cenu rozebírat všechny důvody, ale Západ se od Sýrie odvrátil právě ve chvíli, kdy tamější obyvatelé byli jeho zásahu nakloněni ve zcela výjimečné míře.

Aleppo, Sýrie (leden 2013)

Aleppo, Sýrie (leden 2013)

Zato vláda zasáhla bez zaváhání - a s brutalitou, která překonala i nejhorší očekávání pesimistů. Města jako Dará na jihu země a brzy i milionový Homs zažila scény, jaké známe jen z válečných filmů - nelítostné razie v domech, mizení celých rodin, střílení bez jediné zákonné opory. Specialitou Asadovy tajné policie byly únosy a brutální vraždy dětí, tedy praktiky, k nimž se snad nesnížil ani Mao za čínské kulturní revoluce. Účel byl vcelku zřejmý - vyděsit obyvatelstvo tak, aby veškerých projevů nespokojenosti okamžitě nechalo a vrátilo se k předchozímu stavu. Jenže v době internetu (a vzhledem k povaze odehrávaných zvěrstev) už nic podobného nebylo možné. Ve městech začala vznikat ozbrojená hnutí odporu a výsledkem je občanská válka trvající už druhým rokem.

Válka zásadně změnila i život šedé zóny, která se v hnutí odporu přímo neangažuje. Do vypuknutí nepokojů mohli běžní Syřané bezpečně komunikovat na Facebooku, Twitteru a dalších sociálních sítích, teď s tím byl konec. Tajná policie masově kontrolovala písemnou komunikaci a odposlouchávala telefony, krátká a zdánlivě nevinná zmínka o aktuální situaci mohla znamenat smrt pro celou rodinu. A záhy začala armáda vypojovat internetové připojení úplně - v některých městech (Homs) oficiálně nefungovalo dlouhé měsíce stejně jako mobilní telefonní sítě. Signál se objevil jen občas, což stačilo k tomu, aby o sobě místní dali svým známým a příbuzným aspoň na chvilku vědět, celkově se ale země ponořila do informačního ticha.

Bavit se otevřeně o situaci v zemi je od začátku války v zásadě vyloučené. Když jsem se krátce po vypuknutí bojů bratra v chatu na Facebooku zcela nevinně zeptal, jestli je s jeho rodinou vše v pořádku, odpověděl jednoslovně "ano" a další příbuzný žijící v jiné (bezpečné) arabské zemi mě pak vážně napomenul, ať už podobné otázky nekladu, i tím můžu rodinu ohrozit. Od té doby probíhá komunikace se syrskou rodinou v podstatě šifrovaně v podobě několikaslovných komentářů většinou pod facebookovými fotografiemi či statusy, a to vše je ještě omezené na dobu, kdy náhodou funguje internetové připojení.

O jeho šíření se, podle svědectví nejmenovaného příbuzného, v armádou kontrolovaných oblastech starají dobrovolníci s bezdrátovými routery, kteří se - když chytí mobilní signál - usadí někde na bezpečném místě a vydrží tam, dokud jim nedojde baterie. To je samo o sobě nesmírně odvážný čin - kdyby někoho takového objevila armáda či tajná policie, znamenalo by to mučení a pravděpodobně i smrt celé rodiny. Přesto tohle riziko hodně lidí podstupuje. Díky nim se lidé v dosahu připojení mohou přihlásit na Facebook nebo jiné sítě a dát o sobě vědět.

Protesty v syrském městě Homs (10. února 2012)

Protesty v syrském městě Homs (10. února 2012)

Vznikají tak bizarní a pro Evropana těžko pochopitelné situace - bratr nebo jeho žena (kterou jsem nikdy neviděl) mi na Facebooku "palcují" statusy, kterým nemůžou rozumět (neznají jediné české slovo), ale pro mě se jedná o jasnou informaci "žijeme a ještě tu aspoň občas funguje internet a elektřina". Někdy k podobnému navázání kontaktu dochází denně, jindy na něj čekám dva tři týdny. Žádné bližší informace o situaci svých blízkých tak nemám, aspoň ale vím, že jsou naživu.

K obtížné situaci "šedé zóny" aneb většinového obyvatelstva přispívá i typický syrský životní styl, charakterizovaný nechutí ke změnám a improvizacím a často i hodně značnou pohodlností. Před vypuknutím občanské války si syrská střední třída žila obecně velmi příjemně a představa stěhování na bezpečnější místa, natož emigrace, jí byla zcela cizí.

Dobrým příkladem je můj vlastní otec - desítky let se mu dařilo výborně, pracoval na vysokém místě ve velkém polostátním podniku a materiálně na tom rozhodně není špatně. Jenže žije v Homsu, tedy v jednom z nejhůře zasažených měst, v němž momentálně nefunguje ani minimální infrastruktura a v některých čtvrtích prakticky nelze vyjít na ulici. Přesto tatínek veškeré výzvy k emigraci odmítl, ačkoli měl celou řadu možností odejít do Evropy nebo do bezpečnějších arabských zemí. Velmi podobně na situaci reagují i další příbuzní či otcovi přátelé - raději trpí doma s nadějí, že válka skončí, než aby riskovali emigraci. Ze Sýrie tak prchají spíše nižší sociální vrstvy, které odchodem nemají tolik co ztratit (a paradoxně se tak chovají racionálněji než zmíněná střední třída).

Armáda má na rukou krev, ani rebelové ale nejsou neviňátka

Když se syrské hnutí odporu začalo organizovat, brutalita armádních akcí se dále vystupňovala (a s tím pochopitelně rostl i počet civilních obětí). Ještě v tu chvíli ovšem mohl Západ zasáhnout a pořád by se zásah odbyl v celkem přehledné situaci, co se viníků a obětí týče. Jenže západní země zvolily polovičaté řešení v podobě utajeného vyzbrojování rebelů, což mělo ten nejhorší možný následek: do čela hnutí odporu se začali drát islamisté.

Trochu se tak opakovala situace z Afghánistánu 90. let, kde se Tálibán projevil jako jediná síla schopná zabránit chaosu. Islamistická hnutí přitom v Sýrii nemají tradici (resp. mají, ale ta byla masakrem z roku 1982 zcela přeťata) ani živnou půdu. Ještě v první fázi občanské války nebyly islamistické tendence mezi většinovým obyvatelstvem relevantním tématem. Jenže jak zvěrstva pokračovala a pomoc zvenčí nepřicházela, začala nemalá část "šedé zóny" vzhlížet k radikálním islámským hnutím jako k jediné možné pomoci (ve smyslu hesla "aspoň oni, když už nikdo jiný").

Výsledkem je současná situace, kdy už se hranice dobra a zla do jisté míry rozvolnily - na jedné straně stojí vládní síly s hektolitry krve na rukou, na druhé povstalci, kteří se již dávno nemohou honosit image nevinných obětí. Ke krvavým činům docházelo i z jejich strany a co je vůbec nejhorší, i oni se postupně začali dopouštět násilností na civilním obyvatelstvu.

Bojovník Syrské osvobozenecké armády po útoku vládních letadel na město Azáz

Bojovník Syrské osvobozenecké armády po útoku vládních letadel na město Azáz nedaleko Aleppa (10. ledna 2013)

Co se "šedé zóny" týče, je nálada snad ještě horší než kdykoli předtím - v prvních fázích občanské války panovala naděje na rychlou pomoc zvenčí, tu ovšem vystřídala postupující deziluze a obava z budoucnosti, ať už válka dopadne jakkoli. Jak už bylo řečeno, syrská společnost je nábožensky hodně vlažná a představa radikální islamistické vlády uplatňující právo šarí’a po íránském způsobu (protože právě s íránskými ší’ity mají současní představitelé hnutí odporu společného nejvíc) není pro většinu Syřanů o nic lákavější než pokračování asadovského režimu.

Co je tedy v dané situaci nejlepším řešením? To už dnes nikdo netuší. Pokud by ovšem Západ chtěl, pořád ještě - pozdě, ale přece - může leccos zachránit. Dnes už ale opravdu nestačí rychlý zásah proti armádě, po němž by země zůstala v rukou hnutí odporu - co v zásadě zafungovalo v Libyi, to by dnes v Sýrii velmi pravděpodobně nabralo zmíněný "afghánský" směr.

Jediná šance spočívá v delší přítomnosti západních mocností v roli dohlížitele na místní poměry, což paradoxně budí odpor hlavně mezi západní veřejností - obyčejní Syřané by tohle řešení podle mnohých náznaků spíše přivítali. Otázkou je, jestli je něco podobného v současné situaci vůbec možné. Za sebe každopádně doufám, že se Západ k něčemu rozhoupe - ve chvíli, když tenhle text píšu, jsem o své rodině neslyšel dobrých deset dní a nemám tušení, zda o sobě ještě vůbec dají vědět.

Autor:






Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.