Pod sochou královny Viktorie je krátce po středečním poledni rušno. Do parku v centru Manchesteru se právě začínají trousit mladí uprchlíci z Blízkého východu, ekonomičtí migranti z Afriky i přistěhovalci z východní Evropy. Většina z nich nedávno oslavila dvacáté narozeniny a v Británii se teprve rozkoukává. Dorazili sem před několika měsíci - někteří s rodinou, jiní sami.
Příští dvě hodiny ovšem sami nebudou. Zhruba dvacítka lidí se za chvíli rozprchne po Manchesteru, aby přičichla k atmosféře anglického velkoměsta a místním tradicím. Většina Britů je v práci, na radničním náměstí už trůní obří Santa Claus a dělníci kolem něj připravují velkolepé zahájení adventních trhů. Pracuje i učitelka Loukia Michaelová. Právě ona zodpovídá za to, co si její svěřenci z výpravy do města odnesou.
„Učím v těchto třídách už šestnáct let a za celou dobu si pamatuji jen jednoho Syřana. Letos je ze Sýrie většina žáků,“ konstatuje žena, která ve vzdělávacím centru Manchester College zodpovídá za výukový program pro cizince. Do loňska mířili za kanál La Manche hlavně pevninští Evropané od Balkánu po Polsko, teď dominují uprchlíci z válkou zmítaného Blízkého východu.
Žáky v Anglii vykolejí lecos, třeba muslimka bez šátku
Michaelová si své žáky nevybírá. O náplni její práce rozhodují aktuální migrační proudy a ukočírovat různorodý dav je prý občas náročná výzva. „Nedělíme kurzy podle národností, takže se ve třídě se mohou sejít uprchlíci ze zemí, které spolu válčí,“ líčí své zkušenosti.
Například vztahy mezi Iráčany a Kurdy bývaly ještě na přelomu milénií třaskavé i tisíce kilometrů od bitevního pole. Jindy zase běženci z konzervativních muslimských zemí neumí pochopit volnější společenské konvence odjinud, rozkoukání v liberální Evropě proto v prvních měsících často skřípe.
„Měla jsem tady muslimku z Ázerbájdžánu, kde se pod vlivem Sovětského svazu přestaly nosit na hlavách šátky. Spolužáci z konzervativnějších zemí se s ní kvůli tomu prvních pár týdnů hádali, že není pravá muslimka,“ vzpomíná Michaelová. Letošní ročník se však vyvedl. Ve třídě je klid a výuka odsýpá podle plánu.
Bleskový úprk. Běžence z kostela vyhnaly sirény
„Hlavně, ať tam nevypadám příšerně,“ lamentuje před fotoaparátem mladá Syřanka v tyrkysovém šátku, která ještě před několika týdny čekala s rodiči v Calais na vhodnou příležitost k proklouznutí za Lamanšský průliv.
Přítomnost novináře ji během výuky nikterak nevadí. Spolu s kamarádkami pózujícími na rozestavěném vánočním tržišti či před kostelem jménem „Skrytý klenot“, má dnes očividně výtečnou náladu. Zvážní až uvnitř křesťanského svatostánku, kde všichni studenti včetně většinových muslimů uctivě ztichnou. „Můžeme zapálit svíčku?“ ptají se zahalené dívky své kantorky. A také tak činí.
Z koncentrace a tichého rozjímání všechny přítomné - včetně věřících Britů bez jakékoli souvislosti se školní výpravou - náhle vytrhne hlasitý vřískot poplašného zařízení. Jeden z běženců, zřejmě mladý Kurd, totiž nevědomky šlápl na pódium, kde stojí oltář. „Manchester College předvedla bleskový úprk,“ vtipkuje učitelka Michaelová, když se třída o pár minut později schází před kostelem, kterým se dosud rozléhá zvuk sirény.
Syřanka, Kurd i Somálec. Ve třídě pro migranty se potkávají žáci všemožných národností.
Škola je mnohdy jedinou šancí, jak dostat dívky z domu
Úsměv na rtech však jí i studentům ztuhne hned na další zastávce - u červené poštovní schránky mezi kancelářskými budovami v Corporation Street. „Patnáctého června 1996 tady v dodávce vybuchla přes tunu vážící bomba,“ vysvětluje svým studentům, kde se v historickém centru města vzalo tolik moderních staveb.
Budovy na tamní křižovatce prakticky srovnali se zemí separatisté z Irské republikánské armády. O útoku dali vědět předem a díky včasné evakuaci nikdo nezemřel, přesto si však atentát vyžádal přes dvě stovky zraněných. „Můj Bože,“ bědují studenti, z nichž mnozí doma podobná zvěrstva zažili na vlastní kůži.
Další z cílů jim však spraví chuť - návštěva jedné z nejstarších náleven v Manchesteru znamená pro velkou část žákyň vůbec první moment v životě, kdy mohou nahlédnout do útrob putyky. Pro většinu Evropanek nic neobvyklého, pro ně hluboký zážitek. Ani dlouhá cesta a usazení v Anglii totiž neznamená, že mohou mladé běženkyně jen tak vyrazit za zábavou.
„Možnost chodit v Anglii do školy má pro žáky velký význam - a nejde jen o samotné vzdělání. Máme tu dívky, pro které je tahle hodina jedinou příležitostí, kdy mohou samy vyrazit do města. Jinak nesmí ven bez otce nebo manžela,“ podotýká Loukia.
„No jistě,“ odpovídá na doplňující otázku, zda se to týká i některé z veselých dívek, které novinář právě doprovází. Jasná domácí pravidla o tom, k čemu slouží žena a koho má poslouchat, pro ně zkrátka platí i ve svobodné Evropě.
