Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


MOŘSKÁ BIOLOŽKA: Žralok je strašpytel, delfín občas napadá pro zábavu

  18:18aktualizováno  18:18
K mořskému dnu se poprvé potopila ve dvanácti. Od té doby se věnuje mořské biologii, díky které procestovala svět a viděla i ty nejpodivnější tvory. „K ničení moří přispíváme i tím, že si z dovolené vozíme mušle. Svým chováním děláme ze zvířat bezdomovce,“ říká v rozhovoru pro seriál Lidé Česka mořská bioložka Martina Karásková.

Českobudějovická mořská bioložka Martina Karásková. | foto: Petr Lundák, MF DNES

Kde je na světě nejlepší potápění?
Záleží, co člověk hledá. Jiné místo bude hledat člověk, který se zajímá o vraky, jiné ten, který chce vidět jeskyně nebo specifické druhy zvířat. Pro mě byl nejzajímavější ostrov Sulawesi, konkrétně Lembežská úžina (nachází se v Indonésii, pozn. red.), kde se potápí tzv. v bahně a je tam dost špatná viditelnost, ale žijí tam zvířata, která jinde nenajdete - různé druhy mořských koníčků, nahožábrých plžů, rozedranců a strašků. A moje srdcová záležitost je Rudé moře, tam člověk najde krásné korálové útesy, ale i velká zvířata, jako jsou delfíni a žraloci.

Vidět v přírodě mořského koníčka je prý snem a malým vítězstvím každého mořského biologa. Proč?
Protože jsou plaší a je jich stále méně. Na mnoha místech je považují za afrodiziakum, takže se loví ve velkém, suší se a prodávají na trzích. Hodně druhů koníčků je na seznamu ohrožených druhů a CITES (úmluva o mezinárodním obchodu s ohroženými druhy volně žijících živočichů a rostlin, pozn. red.). Je s nimi zakázáno obchodovat, ale ty obchody přesto fungují. Třeba ve Vietnamu jsem viděla třímetrová plata, kde byl jeden koníček vedle druhého. A takových plat je tam i třicet vedle sebe. Na některých místech nebyl problém při potápění vidět koníčka denně a po pár měsících už tam člověk skoro žádného nepotkal. Ta samá situace je se žraloky. Na místech, kde před 25 lety byla tisícihlavá hejna kladivounů, je jich už jen pár. Když se člověk jezdí pravidelně potápět, tak ten rapidní úbytek prostě vidí.

Lidé Česka

seriál iDNES.cz

Lidé Česka

Zapomeňte na politiky, vrcholové sportovce, hvězdy showbyznysu a další celebrity.

Portál iDNES.cz přináší druhou řadu seriálu rozhovorů s mediálně neznámými lidmi.

Po 60 vydaných dílech a roční pauze jsme opět pečlivě vytipovali reprezentanty profesních či zájmových skupin napříč Českem a během roku zveřejníme další desítky interview, ve kterých zprostředkujeme radosti i starosti zpovídaných.

Motto projektu zní:
Každý má co říci

Máte zajímavý tip na dalšího hosta našeho seriálu?
Napište nám na na adresu: lideceska@idnes.cz

Viděla jste někdy místo tak poničené civilizací, že vám to vyrazilo dech?
Nejvíc zničené je okolí Indonésie, Vietnamu a Thajska, protože se tam používají destruktivní metody lovu, třeba lov dynamitem nebo kyanidem. Kyanid se používá hlavně kvůli akvarijnímu průmyslu. Mořští živočichové se jím přiotráví, aby se mohli odchytit a převézt. Ale většina takhle odlovených zvířat stejně pojde při transportech nebo při změně prostředí. Jsou případy, kdy chtějí umístit mořskou želvu do akvária, ale ona jim tam chcípne. Tak dovezou další. A tak stále dokola. To samé se žraloky, mantami - tohle jsou zvířata, která v zajetí přežijí tak měsíc. Ale pořád se to dělá, je z toho velký byznys.

Ve Vietnamu žijí komunity plovoucích vesnic, které mají domy postavené na platformách, připlují ke korálovému útesu, všechno vyloví, a když už není z čeho brát, tak se posunou k dalšímu. Taky se používají tralovací sítě, které se hodí na mořské dno a táhnou se po něm, jako když se orá pole. Nic nepřežije. A ty se hodně používají i ve Středozemním moři. Ale viděla jsem i to pozitivní. Lokality, které byly zdevastované a vylovené, a když se tam zavedly různé mechanismy, kvóty, limity výlovu, omezil počet turistů, tak se kvalita tamního života zase zvedla.

Jak se může běžný člověk podílet na ochraně moří a oceánů?
Když je třeba na dovolené, je dobré, aby si z moře nic nebral. Ani nesbíral mušle na pláži.

Proč?
Ve spoustě zemí je to ilegální, což se moc neví, a když vás chytí na letišti, tak máte tučnou pokutu a můžete jít i do vězení. A tím, že člověk něco koupí u stánkařů, podporuje v mnoha zemích ilegální výlov většiny zvířat. Uvedu příklad z praxe. Jdu po pláži, ale není tam žádná mušle, protože je turisté vysbírali a běhají tam krabi poustevníci a zadečky mají ve víčkách od pasty, protože nejsou ulity, do kterých by se mohli schovat. Chobotnice pod vodou bydlí v kelímku od jogurtu, protože nejsou mušle, ze kterých by si postavila obydlí. Děláme tím ze zvířat bezdomovce. Další věc je, že když z moře pořád jenom bereme a nic tam nevracíme, nedostávají se do něj potřebné minerály z rozložených schránek a moře trpí pro nedostatek uhličitanu vápenatého a dalších látek.

Dalším problémem je nadměrný výlov ryb, který většinou zabije i spoustu dalších zvířat, jako jsou žraloci, delfíni nebo želvy, protože uvíznou v sítích. Na jednu takovou rybu k večeři jich umře hned několik. Toho si začínají všímat i turisté. Stěžují si třeba, že ve Středozemním moři je to samá medúza. Jistěže se přemnožují, když je nemá co žrát. Spousta lidí taky neví, že třeba tuňák je ohroženým druhem. Všichni si myslí, že je to běžná ryba, ale některé druhy jsou na pokraji vyhynutí. A ještě horší je lov krevet, kde mnohdy až 90 % veškerého úlovku v sítích je nežádoucí „odpad“, který končí zpět v moři.

Jak má tohle člověk řešit, když chce jíst ryby, ale zároveň chce chránit přírodu?
Měl by se dívat na etikety a zjišťovat si, jaké metody lovu byly použity. Některé dokážou procento takzvaného bycatch (zvířata, která se omylem zachytí do rybářských sítí při výlovu konkrétního druhu ryb, pozn. red.) radikálně eliminovat. Na konzervách hledejte nálepky „dolphin friendly“ nebo „dolphin safe“. Pokud tam jsou, byla použita metoda lovu, při které nebyli ohroženi delfíni, želvy nebo žraloci. Ale celé to je samozřejmě ještě mnohem komplikovanější.

Martina Karásková

  • Narodila se v roce 1987 v Teplicích jako Martina Balzarová. Vystudovala zoologii na Jihočeské univerzitě v Českých Budějovicích, kde v současnosti žije a pracuje.
  • Věda ji zajímala odmala. Původně se chtěla zabývat archeologií, ale když ji otec vzal ve dvanácti poprvé potápět, začal ji fascinovat podvodní svět. Rozhodla se pro mořskou biologii, kterou se zabývá od střední školy.
  • Věnuje se i podmořské fotografii, přednáší, připravuje projekty v rámci celoživotního vzdělávání a pracuje na populárně naučné knize Podmořská setkávání - Příšerky a Trpaslíci.

Vy ryby nejíte?
Když nemusím, tak ne. Vegetariánka nejsem, ale k rybám mám prostě bližší vztah. Ale mám doma kočky, které mají ryby rády a žerou rybí konzervy. Takže často obvolávám výrobce a ptám se jich, z jaké země ty ryby pocházejí, jaký konkrétní druh to je, jakou metodou je lovili.

Může se situace v mořích zlepšit, když se začnou lidi chovat zodpovědněji?
Ano. Vždycky říkám, že i když člověk udělá málo, tak je to ve finále hodně, protože když málo udělají miliony lidí, tak se něco může změnit. Já se snažím při potápění vybírat z moře odpadky, nepoužívám plastová brčka, protože nejsou recyklovatelná a vím, co se může stát, když se dostanou do moře. Už jsem viděla drastické záběry, jak celé to brčko tahali želvě z nozdry nebo jak jiná pošla na to, že snědla igelitový pytlík, protože vypadal jako medúza. Na potápěčské základně v Egyptě, kam jezdím, dostáváme jednu plastovou lahev a do ní si pak celý pobyt vodu čepujeme. V běžných hotelech se denně spotřebují stovky lahví. Ale vždycky si můžete vybrat, kam pojedete na dovolenou. Můžete podpořit ty, kteří se chovají ekologicky, řeší recyklaci, používají solární panely. Když ostatní obchodníci uvidí, že o jejich služby a výrobky není zájem, změní svůj model.

Pozor na čtyřhranky a ropušnice

Vy jste se chtěla původně stát archeoložkou a paleontoložkou. Co vás přimělo změnit směr a zabývat se mořskou biologií?
Rozhodující pro mě byl moment, kdy mě táta ve dvanácti vzal na Kypr, kde jsem se poprvé potápěla. Tehdy jsem začala přicházet do styku s mořskými zvířaty, začalo mě zajímat, jak žijí. Pak jsem pod vodou začala i fotit a nakonec jsem si už život bez potápění a moře nedokázala představit.

Kolik v Česku působí mořských biologů?
Lidí, kteří by se profesně věnovali ochraně moří a oceánů, v republice moc není, dá se to spočítat možná na prstech jedné ruky. Ale vědců, kteří se mořským životem a oceány zabývají alespoň okrajově, je celkem dost.

Vaše oblíbená destinace je zmíněný Egypt. Máte v tamním moři nějakého podmořského kamaráda, kterého pravidelně potkáváte a který vás třeba poznává?
V Egyptě jsem mívala želvu Alex, kterou jsme zachránili na útesu, protože byla zamotaná do sítě, pak s námi často plavala. Potom želvička Máňa, kterou jsem poprvé viděla někdy ve čtrnácti a naposled před pár lety s manželem. Dají se rozpoznat podle krunýře nebo uspořádání štítků na obličeji, takže přesně víte, o kterou želvu jde. A pak čtverzubec Falco, který měl kousek víčka od lahve zaseknutý mezi zuby, takže nemohl žrát. Povedlo se mi to vyndat a on potom plaval za mnou, kamkoliv jsem se hnula, což jsem nevěděla, dokud mi to táta neukázal natočené na kameře. Říkal, že byl jako můj pejsek.

Fotogalerie

Dokážete odhadnout, kdy zvíře nemá náladu na interakci?
Určitě, člověk to napozoruje, a pak pozná, co si může dovolit. Snažím se to učit i lidi, s nimiž se potápím. Říkám jim, že když je rozmnožovací sezona, zvířata bývají nervóznější, protože si brání hnízdo. Lidi se musí umět pod vodou chovat. Pravidlem je, že v moři se na nic nesahá. Ale vždycky se najde expert, který vidí mořskou želvu a musí ji chytit za krunýř a povozit se na ní, což je pro ni stresující, často se z toho může i utopit. Ale s potápěči takový problém není, horší jsou běžní turisté. Přijedou do hotelu a tam jim nikdo neřekne, že nemají chodit po korálových útesech, že nemají krmit ryby chlebem...

Může jim lidské jídlo nějak uškodit?
Není nejvhodnější. A někteří provozovatelé hotelů a lodí z toho dělají atrakci. Existuje třeba ryba, které se neodborně říká Napoleon. Průvodci mu dají uvařené vejce, on ho vcucne, sní vnitřek, vyplivne skořápky, ale to, že má pak vysokou hladinu cholesterolu a že na to chcípne, už nikdo neřeší. Hlavně, že lidé mají zážitek. Taky jsem viděla, že pro turisty vytáhnou z moře žraloky a mořské želvy, aby si na ně mohli sáhnout, a i když je pak pustí, je to pro ně často fatální. V Egyptě už jsou naštěstí léta všechny tyhle aktivity ilegální, zabývají se tím ministerstva i neziskovky. Bohužel ale není možné, aby měly hlídky všude, proto je důležité, aby byli zodpovědní i lidé a nahlásili, když se stanou svědkem něčeho nesprávného.

Jste proti mořským světům?
To nejde říct jednoznačně. Jsou takové, které smysl mají a které ne. Někde se snaží rozmnožovat mořské korály pomocí přirozených rytmů nebo vezmou nemocné želvy, tuleně, uzdraví je, než je zase vypustí do přírody. Ale hodně světů má zvířata jen pro pobavení lidí a nemá vhodné podmínky. Sice to během představení vypadá, že zvířata jsou spokojená, ale když skončí, lidi odejdou a zvířata zůstanou sama. A jsou znuděná. Jednou jsem byla u bazénu a delfíni mi sami od sebe hodili míč, protože neměli co dělat. Bylo vidět, že jsou v depresi.

Jak se pozná, že je delfín v depresi?
Je velký rozdíl v tom, když vidíte delfína v moři a v bazénu. V přírodě jsou aktivní, o všechno se zajímají, hrají si s něčím na mořském dně, ale ve vykachlíkovaném bazénu jen tak plavou. Taky jsem viděla zařízení, kde vystavovali nemocná a mrtvá zvířata. Byla jsem v akváriu, kde pomalu umíral žralok, a když jsem tamtudy šla po dvou hodinách, byl tam pořád, nikdo to neřešil. Měli tam i želvu, která měla kvůli nedostatku prostoru během vývoje deformovaný krunýř. Spousta běžných lidí nepozná, že je něco špatně, nevidí, že v akváriu je devadesát procent mrtvých korálů. Na druhou stranu jsem viděla i několik pěkných zařízení, kde simulují mořské proudy, biorytmy. Ale těch je málo.

Proč se kosatkám kroutí hřbetní ploutve, když žijí v zajetí?
Atrofují jim svaly. V přírodě je kosatka zvyklá cestovat velké vzdálenosti, ale v malém bazénu toho moc neuplave. Je to jako s lidmi, když měsíc leží na gauči v nečinnosti, taky jim ochabne svalstvo. Ale byly i případy, kdy se ploutev při změně životních podmínek zase narovnala. K vysvětlení tohoto fenoménu však existují i další teorie.

Předchozí díly:

Všechny díly seriálu najdete ZDE.

Jak je to vůbec se žraloky? Jsou nebezpeční, jak se říká, nebo je to spíš taková neopodstatněná panika?
Nejsou, žraloci jsou strašpytlové. Před filmem Čelisti byli všichni v pohodě. A tam ani nevystupuje živý žralok, v té době ještě neexistovaly záběry velkého bílého ve volné přírodě. Je to spíš strach vyvolaný popkulturou a médii. Podívejte se na novinové zprávy, kousek od pláže propluje žralok a hned je z toho žraločí útok, ale to zvíře si přitom hledělo svého. Daleko víc lidí zabijí krávy a včely. Ale nikde neuvidíte titulek: „Kolem proletěla včela zabiják!“ Víc lidí podle statistik dokonce zemře, když si pořizuje selfie.

Zatímco lidé ročně zabijí kolem 150 milionů žraloků, žraloci mají na svědomí maximálně šest lidí za rok, a to jsou většinou nehody, za které si lidé mohou sami. Třeba při žraločím safari, když průvodci do moře nahází hromadu žrádla, krve, aby přilákali žraloky. Jsou naučení, že berou průvodcům rybu z natažené ruky, ale když nezodpovědný potápěč natáhne ruku bez ryby, tak co se asi stane? Když žralok po něčem jde, otočí bulvy dovnitř a nevidí, nemůže se zastavit, je jako rozjetý kamion.

Lidi se bojí hlavně velkého bílého žraloka. Jsou i nebezpečnější druhy?
Bílý žralok má prehistorický vzhled, těžkopádný, asi proto ten strach, který je ještě umocněný filmy. Ale „nejnebezpečnější“ je žralok bělavý, který dokáže vplout i do sladkých vod. Může se dostat i doprostřed řeky, což je horší, protože tam ho nikdo nečeká. Ale vidět žraloka je vzácnost, ve většině případů ani nevíte, že s vámi žralok ve vodě je. Ti odvážnější se občas ukážou, ale neznamená to, že po vás půjdou. Jsou spíš zvědaví, co se děje. U různých druhů žraloků existují takzvaní skauti. Skupina žraloků schovaná pod útesem jednoho vyšle, aby se podíval, co se děje, a podal jim report. Ale nebezpečnější než žraloci jsou třeba delfíni.

Delfíni? Jak to?
Protože jsou hodně inteligentní a občas dokonce napadají pro zábavu. Když divoký delfín připlave na pláž plnou lidí a lehne si tak, že ukáže břicho, jakože chce podrbat, tak moc dobře ví, co dělá. V tu chvíli se může potopit, člověka kousnout a odplavat. Delfíni jsou také často pronásledováni turisty, kteří se k nim neurvale chovají, nedají jim chvíli klidu a dostávají je tak do velkého stresu. Bezvýchodnou situaci pak delfíni řeší často tím, že lidi napadnou. Občas bývají případy, kdy delfín zachrání člověka před utopením, ale tady jde spíš o jejich přirozený pud nadzvedávat raněné jedince ze stáda, aby se nadechli. Někdy je ten pud tak silný, že mohou nadzvedávat všechno - žraloky, kusy dřeva. A to, že se tam náhodou připlete člověk, nic neznamená. Lidi a priori předpokládají, že delfín je hodný a žralok zlý, ale tak to není. Jde především o to uvědomit si, že v obou případech jde o divoká zvířata, a tak se k nim musí přistupovat. Nikdy nevíte, co se jim honí hlavou.

Jaká zvířata jsou doopravdy nebezpečná, ale moc se to o nich neví?
Třeba čtyřhranky, ale o těch se to ví, učí se o nich ve škole. Jsou malé, průhledné a prudce jedovaté, žijí hlavně u Austrálie. Jsou příbuzné medúzám. Pak ropušnice, které žijí i v Chorvatsku. Setkání s nimi nemusí být smrtelné, ale u citlivějších jedinců v to může vyústit alergická reakce. Jejich příbuzní odranci, takzvané stonefish, žijí jenom v tropických mořích a ty už smrtelně jedovaté jsou. Mají jedové ostny na hřbetě a spousta lidí na ně šlápne, protože si je splete s kusem kamene. Některá nebezpečná zvířata se zahrabávají do písku, jsou jedovatá a dávají elektrošoky. Člověk by měl vždycky používat boty do vody a dívat se, kam šlape a sahá.

Pod vodou vás pořád někdo pozoruje

Vy se potápíte taky k vrakům. Je to zajímavé i z biologického hlediska?
Určitě. Na vraky naroste spousta různých korálů a mořských hub. V místě, kde dřív nic nebylo, najednou vznikne útočiště pro ryby, je plné života, ryby se tu při svých cestách zastaví, nakrmí se. Bývají tam taky čistící stanice, kde je ostatní živočichové očistí od parazitů. Stahují se tam i želvy, žraloci, manty.

Potápěla jste se někdy v noci?
Jasně. Noční ponory jsou nejlepší, hlavně ty kolem půlnoci, protože člověk narazí vyloženě na noční zvířata. Je to úplně jiný svět s jinou atmosférou, člověk vidí jenom tam, kam mu dosvítí baterka. Což je legrace pro někoho, kdo má strach ze tmy, jako já. Spousta nočních tvorů má na sobě taková malá světýlka, jenomže člověk v té tmě neví, jestli to světýlko patří malé rybičce, nebo nějakému kolosu. A je úžasné v noci posvítit baterkou po korálovém útesu. Zazáří na vás tisíce očí. Pod vodou vás pořád někdo pozoruje.

Moje místo v Česku

odpovídají všichni hosté seriálu

Každý odněkud je. Někde se narodí, někde je doma. Říká se, že ta nejdůležitější místa v mysli a srdci člověka mohou být maximálně dvě. Jaká jsou ta vaše?

Teplice, moje rodné město, budou hrát v mém životě vždycky velkou roli. A České Budějovice, kde jsem studovala, kde pracuju, kde jsem potkala celou řadu skvělých lidí, kteří mě podporují. Je tu hodně rodinná atmosféra a příležitosti, které jsem měla tady, bych neměla nikde jinde.

Jaký byl váš nejhlubší ponor?
Pětačtyřicet metrů - ale hranice pro rekreační potápění je 40. Na chvíli jsem ji překročila kvůli potápění v jeskyni, protože jsem musela proplavat chodbou, která měla 45 metrů v nejhlubším místě, a nedalo se mu vyhnout.

Je potápění pro každého?
Pokud je člověk zdravý, dá se potápět v každém věku. U šikovného člověka po dvou týdnech kurzu nepoznám, že to byl začátečník. Znám paní, která se začala potápět v šedesáti letech, existují kurzy i pro osmileté děti. Když jsem začínala já, limit byl dvanáct.

Slyšíte pod vodou něco?
Hodně věcí. Spousta zvířat vydává zvuky, klasicky třeba delfíni a další kytovci zpívají. Kolikrát díky tomu vím o přítomnosti delfínů dřív, než je vidím. A tohle se moc neví, ale i ryby dělají zvuky. Třeba štítníci chrochtají. I klauni dokážou nadělat randál, když se zlobí.

Už jste někdy nějakého Nema naštvala?
Několikrát, klauni už mě pokousali do krve. Jsou dost teritoriální. Takže když o nich člověk dělá výzkum a musí u nich být hodiny, tak jim to vadí. To do mě naráželi, mlátili ploutvemi, kousali, protože jim vadilo, že je pořád otravuju. Takový klaun klidně prokousne i potápěčský oblek a nafackuje vám ocasem.

Kromě výzkumu klaunů jste se během vysokoškolského studia zabývala i sasankami a krevetami. Čím vás tak okouzlily?
Oblíbence mám obecně mezi menšími živočichy, kterých si lidi moc nevšímají, mnohdy ani neví, že vůbec existují. Je totiž skvělé objevovat něco neznámého, podivného. Žraloka a delfína pozná každý, ale vidět a rozpoznat tyhle drobné živočichy je podle mě to pravé kouzlo objevování. Při každém ponoru tak najdu něco, co jsem nikdy neviděla. Krevet a sasanek je spousta druhů a jsou zajímavé tím, jak jsou jiné. Třeba takové ghost shrimps, malinké krevety, které vypadají jako větvička s nohama a rukama, mě vyloženě fascinují. Připomínají mi nějakého mimozemšťana.

Takže taková třicetimetrová velryba vás vůbec nefascinuje?
Ale ano, samozřejmě. Jen se mi zdá, že mezi malými živočichy je spousta těch, co jsou velmi vzácní, ale často přehlížení. Neprávem. Zkuste někoho nadchnout pro malou krevetku, když v oceánech žijí takoví obři. Ale už mám kolem sebe vytvořenou skupinu potápěčů, kteří celý ponor tráví tím, že hledají tyhle malé tvory a jsou z toho nadšení. Když jim ukážu, že to, o čem si myslí, že je kus kamene nebo mořské řasy, je ve skutečnosti zvíře, tak se jim rozsvítí oči, že objevili něco úžasného. Začnou se na podmořský svět dívat jinak a chovat se k němu zodpovědně, začnou se zajímat o jeho ochranu. A já mám radost, že je učím dívat se jinak.

Jak velkou část roku trávíte u moře?
Průměrně jsem trávila u moře tak tři měsíce. Aktuálně trávím více času v Česku, protože pracuji na dizertační práci. Věnuji se teď hlavně zpracovávání získaných dat, připravuji se na konference a píšu vědecké články. A také dokončuji svoji fotograficko-přírodovědnou knihu z podmořského světa.

Vyjíždění do terénu musí být dost nákladné. Podporují vás nějaké instituce třeba prostřednictvím grantů?
V rámci studia jsem u nás na fakultě získala dvakrát studentský grant, který mi pomohl část nákladů na práci v terénu uhradit - převážně letenky a podobně. I později se mi podařilo částečnou finanční výpomoc získat u nás na katedře. Jinak si vše hradím sama a samozřejmě mě podporovali i rodiče. Od nějakých patnácti jsem taky jezdila do Egypta „na brigádu“ na potápěčskou základnu. Nejdříve jsem pomáhala hlavně s papírováním a úklidem. A když jsem byla starší, jezdila jsem pro naše potápěče na letiště, ubytovávala je na hotelu a celkově se o ně starala během jejich pobytu. Od osmnácti jsem pak pracovala jako potápěčský průvodce pod vodou.

Největší náklady jsem vždy měla hlavně na cestu. Na místě jsem si pak většinou svůj pobyt odpracovala. Den jsem začínala kolem šesté ráno a končila někdy večer po nočních ponorech. Ve volných chvílích jsem se mohla potápět pro zábavu, zkoumat, fotit nebo jezdit na výlety. Podle mě to není úplně o penězích, ale o tom, co všechno je člověk pro splnění svého snu ochotný udělat a obětovat. Nic vám nespadne jednoduše do klína, ale vždy se dá najít nějaká cesta.

Kam byste chtěla jet na expedici v budoucnu?
Moje vysněná lokalita je Austrálie, a pak bych se chtěla podívat někam do polárních oblastí, ale na to bych musela sehnat kompletní vybavení, což je dost nákladné, takže aktuálně nemám naplánovaného nic. Ale Egypt to jistí.

Článek se mi líbí


ZPRÁVY: Babiše překvapuje urputnost policie při další žádosti o jeho vydání





Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.