Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


DORUČOVATEL: Člověk musí být splachovací, pokuty platím ze spropitného

  20:11aktualizováno  20:11
Že je blázen, slyší Vojtěch Juřík od známých kvůli své práci často. Denně mu jako doručovateli projde rukama kolem 250 balíku, dodával třeba už i živé včely. Drobné dopravní přestupky prý k jeho profesi patří. „Strážníci na nás mají pifku, státní policie je benevolentnější,“ říká v rozhovoru pro seriál Lidé Česka.

"Denně vyřídím 70 až 80 hovorů, nejklidnější den v týdnu je pro mě pondělí," říká třiadvacetiletý Vojtěch Juřík. | foto: Anna Vavríková, MAFRA

Doručovatel rovná se pro většinu lidí vystresovaný člověk, který věčně nestíhá. Jak blízko to má k realitě?
Každý den funguji v časovém presu a dost často nestíhám podle svých představ. Člověk se musí naučit stres zvládat, aby se z toho nezbláznil. Než v tom návalu zvládnete práci dělat kvalitně a v relativním klidu, zhruba půl roku to trvá. Ne každý to však dokáže, proto je v odvětví tak velká fluktuace.

Čím vás dokáže zákazník spolehlivě naštvat?
Když má pocit, že mám v autě jen jeho zásilku, jen ta jediná je důležitá a že vybouchne celý vesmír, když nepřijedu na minutu přesně. Někdo nedokáže pochopit, že jsem taky jen člověk a nedokážu být na 50 místech současně.

Jak často se setkáváte s takovým přístupem?
Občas ano, ale obecně jsou lidé už „vychovaní“, spokojí se s dvouhodinovým časovým rozmezím, do kterého se mi v 95 procentech případů daří vejít.

Lidé Česka

seriál iDNES.cz

Lidé Česka

Zapomeňte na politiky, vrcholové sportovce, hvězdy showbyznysu a další celebrity.

Portál iDNES.cz přináší druhou řadu seriálu rozhovorů s mediálně neznámými lidmi.

Po 60 vydaných dílech a roční pauze jsme opět pečlivě vytipovali reprezentanty profesních či zájmových skupin napříč Českem a během roku zveřejníme další desítky interview, ve kterých zprostředkujeme radosti i starosti zpovídaných.

Motto projektu zní:
Každý má co říci

Máte zajímavý tip na dalšího hosta našeho seriálu?
Napište nám na na adresu: lideceska@idnes.cz

Zažil jste v práci vyhrocený konflikt?
Jen pošťuchování. Zákazník mi vyčinil, že jsem neschopný, jedu pozdě a zásilka už mu je k ničemu. Křik slyším dvakrát třikrát týdně, vyloženě agresivních typů je naštěstí minimum. Víc lidí se nás snaží ošulit na dobírkách, proto částky vždy říkám nahlas.

Je vůbec možné, zachovat si chladnou hlavu, když na vás někdo útočí?
Člověk musí být splachovací. Zachovat si vždy profesionální jednání, to je spolu s plánováním na této práci nejtěžší. V principu vypadá jednoduše, ale člověk musí být dobrý stratég, mít perfektně zvládnutou trasu, znát každou uličku i souseda. Doručovatel je vždy jen tak dobrý, jak dobře zná své lidi.

Kolik balíku vám denně projde rukama?
V létě průměrně kolem 250. Ráno si je musím posbírat z pásu, naložit do auta a vymyslet, v jakém pořadí je doručím. Během dne pak vyřídím kolem 70 až 80 hovorů zákazníkům, na dispečink a do firem. Mám své území, které musím obsloužit, včetně společností, od nichž nakládám balíky na podání. Ráno vyjedu s plným autem a večer se zase s plným vracím.

Jsou některé dny vytíženější než jiné?
Pondělky jsou nejslabší na doručování a nejsilnější na svoz. Koncem pracovního týdne už lidé přemýšlejí nad víkendem a moc nemají chuť objednávat. Doženou to pak o víkendu.

Záleží i na ročním období? Tím nemyslím jen Vánoce.
Obecně záleží na tom, jestli svážíte z firem, které prodávají sezonní zboží. V rajonu mám firmu prodávající bazény a příslušenství, kde nyní máme žně, v zimě zase vozím spoustu lyží. Nejklidnější je únor a březen, shon začíná v říjnu a skončí v půli ledna. Vánoce jsem nemusel už jako dítě a kvůli této profesi jsem je začal nenávidět (smích).

Zůstat v klidu? Někdy je to hodně silné pnutí

Do zásilek asi zpravidla nevidíte, ale dostávají se vám do ruky třeba i cennější nebo potenciálně nebezpečné zásilky?
Prošly mi rukama šperky, zbraně, nábojnice, starožitnosti. Největší strach jsem měl, když jsem v bublinkové obálce doručoval živé včely. Raději jsem si ji dal do kabiny, aby se neproděravěla.

Je možné posílat i zvířata?
Pouze hmyz. Zpravidla ho posílají zmrazený, ale když je venku 30 stupňů, probudí se.

Fotogalerie

Jak se tedy dozvíte, co je uvnitř?
Už ze zkušenosti vím, který obchod co posílá. Sami adresáti se také často pochlubí. Doručoval jsem třeba balíček s anonymním jménem e-shopu, ale protože jsem z té adresy už dřív vyzvedával, věděl jsem, že prodává erotické pomůcky. Přebírala ho starší paní a hrozně mi děkovala, že prý na to vnučka netrpělivě čeká a nutně to potřebuje. Cukaly mi koutky.

Jaké zásilky vám dělají těžkou hlavu?
Nebezpečné jsou železné traverzy nebo pneumatiky. Špatně sklouznou, mohou rozbít půlku balíků a přizabít řidiče. Problém jsou i sedací pytle, elektrocentrály či rozvaděče, protože zabírají spoustu místa. Domácí spotřebiče nemají naštěstí většinou nad padesátikilový limit, i když jednou jsem táhl sám do čtvrtého patra bez výtahu ledničku.

Vojtěch Juřík

  • Je mu 23 let, pochází z Karviné, kde vystudoval gymnázium.
  • Do Brna se přestěhoval ve dvaceti letech kvůli studiu vysoké školy, při kterém začal pracovat na poště.
  • Napřed roznášel noviny, později začal doručovat balíky. Vyzkoušel si i pozici dispečera a vedoucího balíkové služby.
  • Nyní pracuje pro menší firmu, která se zabývá přepravou.

Jak se to seběhlo?
Papírově měla do padesáti kilo, ale v reálu tak o dvacet víc. Bylo mi hodně ouvej, ale dokázal jsem to. Do kolen jsem šel až nahoře, když se paní začala divit, že jí to nezapojím. Jiná zase předpokládala, že jí rovnou přezuji nové pneumatiky.

Vynést balík do patra ale nemáte v popisu práce, ne?
Měl bych ho dovézt k prvním uzamykatelným dveřím, zbytek je na mé dobré vůli. Pokud vezu těhotné ženě nový kočárek, nenechám ji s ním venku. Stejně tak nemám problém vyjet za starším člověkem do patra, mnohdy je to i rychlejší. S kolegou jsme jednou táhli několik pater troubu. Když už byla v bytě, dotyčný se rozhodl, že ji nechce, takže jsme ji zase snesli. Někdy je to hodně silné pnutí, zůstat v klidu.

Dokážou lidé vaši ochotu ocenit spropitným? Je to dnes už pro většinu lidí samozřejmost stejně jako v restauraci?
Není to běžné, ale zlepšuje se to. Zhruba polovina klientů je ochotná něco dát, ať už peníze, nebo kousek něčeho dobrého k snědku. S klienty se známe už dlouho, k některým už jezdím spíš na návštěvu. Umí ocenit moji vstřícnost a pozitivní přístup.

Předchozí díly:

Všechny díly seriálu najdete ZDE:

Lidé Česka

To chápu, většinou doručovatelé působí dost otráveně.
Mám zásadu: zákazník nikdy nesmí poznat, že jsem unavený. Těch stálých se ptám, jaký měli víkend, jak se osvědčilo nové rybářské náčiní. Zájem je jim příjemný. Když mají možnost volby, upřednostní e-shop, který spolupracuje s naší firmou - chtějí, abych to byl já, kdo jim zásilku přiveze. Vlastně si tím přidělávám práci (smích).

Jaké kuriozity jste dostal za odměnu?
Vstupenky do kina, zabíjačku, velmi dobrou lahev vína. Ve firmě, která se stará o nápojové automaty, mi zase pořád nabízejí kafe a oplatky, na ty se vždy těší přítelkyně.

Kolik je běžný tringelt?
Kolem dvacetikoruny, nejvíc jsem dostal skoro 400 korun. Když je dobrý měsíc, mám na tringeltech i tři tisíce.

Nejvíc nakupují matky na mateřské

Počítá se ve vaší profesi s tím, že budete muset porušovat dopravní předpisy, abyste ten objem balíku vůbec stihl doručit?
Denně se to děje, i když by nemělo. Přestupky k této práci patří, jakkoli je to neetické vůči ostatním řidičům. Nejde ani tak o rychlost, nahnané dvě minuty ztratím na první křižovatce. Častým přestupkem jsou nezapnuté pásy a špatné parkování.

Jak často dostanete pokutu?
Dvakrát třikrát do roka, nedávno jsem dostal právě za nezapnutý pás. Naštěstí to bývá ve spodní sazbě, což není likvidační - když člověk jedná s policistou férově, zpravidla se dočká solidního jednání i z jeho strany.

Pokuty vám firma asi neproplácí?
To ne, ale náklady na ně se dají vykrýt třeba právě z tringeltů a ještě zbude na svačinu a cigarety (smích).

Je policie k přestupkům doručovatelů benevolentnější?
Státní ano, městská na nás má pifku. Nejlepší pozici má Česká pošta jako státní podnik, pošťáky nikdo neřeší. Dá se však využít různých zákonných kliček, které máme všichni naučené. Od pražských taxikářů jsem odkoukal třeba pravidlo tří minut. Po tuto dobu může parkovat na jakémkoli parkovacím místě, ať už je to placené místo, rezervé, nebo místo pro vozíčkáře.

Fungujete sice pod hlavičkou nadnárodní firmy, ale ve skutečnosti jste zaměstnanec menší společnosti.
Sami mají jen pár aut a všechno by nikdy nevykryli, takže si pro svůj provoz najímají externí autodopravy. Jsem zaměstnancem jedné z nich – je nás zhruba dvanáct. To je rozdíl oproti České poště, která má všechno ve své režii, v období Vánoc si nanejvýš vypůjčí auta navíc.

Těží jiní dopravci z ne úplně perfektní pověsti České pošty?
Dřív jsem dělal dispečera a vedoucího balíkové služby na poště, takže můžu srovnávat. Alternativní dopravy mají lepší zvuk hlavně díky tomu, že žádná z nich nemá takové objemy zásilek jako Česká pošta. Kdyby měly, jsou na tom stejně špatně, možná ještě hůř. Není v lidských silách to v těch objemech zvládnout lépe, zvlášť při personální nouzi, kterou zrovna na jihu Moravy pošta má.

Moje místo v Česku

odpovídají všichni hosté seriálu

Každý odněkud je. Někde se narodí, někde je doma. Říká se, že ta nejdůležitější místa v mysli a srdci člověka mohou být maximálně dvě. Jaká jsou ta vaše?

V Brně asi celý život nezůstanu, uvažujeme o přesunu na Vysočinu. Přesto bude mít vždy v mém srdci zvláštní místo, poznal jsem tu ženu svého života a začal fungovat samostatně jako dospělý člověk. Druhým místem je rodná Karviná, ke které mám velmi silný vztah, i když bych tam už asi žít nechtěl.

Tuto práci stejně asi člověk dlouhodobě dělat nevydrží, nebo se pletu?
Je to psychicky i fyzicky velmi náročné. Trpí nohy, záda, ruce, jsem neskutečně unavený. Práce mě baví, ale nedokážu si představit, dělat ji ještě deset dvacet let. Doručuji tři roky, je mi třiadvacet a fyzicky se cítím víc než o deset let starší. Člověk musí být svým způsobem blázen, aby tuto práci dobrovolně dělal. Od známých to slyším často. Ráno totiž nikdy nevím, kdy přijdu domů.

Lze říct, jaký typ lidí si objednává nejvíc věcí?
Důchodci a také maminky na mateřské dovolené. Vidím se s nimi s nadsázkou častěji než jejich manželé (smích). K jedné jezdím pomalu ob den a už jsem tak zdegenerovaný, že když týden nic nepřebírá, už přemýšlím, jestli se něco nestalo, jestli není třeba v nemocnici.

Řídíte rád i ve volném čase, nebo toho máte naopak plné zuby?
Jsem nadšený řidič a miluji vše se čtyřmi koly. Kolikrát se víc těším na samotnou cestu, než na to, co mě čeká v cíli, i když je to příjemné a pozitivní. Když sečtu soukromé i služební kilometry, dostanu se na 60 tisíc kilometrů ročně, což není zas tak moc.

Článek se mi líbí






Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.