PODKOVÁŘ: Vznik podkovy v ohni je magický. Koně zklidní chleba s rumem

  12:00
Na podkovařině má nejraději kontakt s lidmi kolem zvířat. A pak odhadování koňské povahy. „To se neokouká. Musíte si přitom pořád dávat pozor, není to fabrika. Každý kůň potřebuje individuální přístup," říká šumavský podkovář Luboš Kocman v dalším díle seriálu Lidé Česka. Na zklidnění nervózního koně je podle něj nejlepší talíř se solí či chleba napuštěný rumem.
Jihočeský podkovář Luboš Kocman

Jihočeský podkovář Luboš Kocman | foto: Marek Podhora, MAFRA

Kde se vlastně vzal ten nápad, připevňovat koňům na kopyta nějaké kovové destičky?
Už kartaginský vojevůdce Hannibal ve svých pamětech uvádí, že nechal koně pro své alpské tažení chodit po tvrdém povrchu kameny dlážděných stájí, aby docílil vyšší tvrdosti jejich kopyt. To proto, aby se koně dobře vyrovnali s tím záběrem do kopců. Koně a velbloudi už v antice používali takové slaměné sandály. Později vznikl i kožený hipposandál, odvozený stavbou od legionářských bot, který měl na podrážce vbité hřeby. Nahrazen byl hipposandálem železným. Ale zatím první opravdu přibitá podkova se traduje z časů Keltů, a nalezena byla v hrobu franckého krále Childericha I. Pochází z pátého století našeho letopočtu.

Lidé Česka

seriál iDNES.cz

Lidé Česka

Zapomeňte na politiky, vrcholové sportovce, hvězdy showbyznysu a další celebrity.

Portál iDNES.cz přináší druhou řadu seriálu rozhovorů s mediálně neznámými lidmi.

Po 60 vydaných dílech a roční pauze jsme opět pečlivě vytipovali reprezentanty profesních či zájmových skupin napříč Českem a během roku zveřejníme další desítky interview, ve kterých zprostředkujeme radosti i starosti zpovídaných.

Motto projektu zní:
Každý má co říci

Máte zajímavý tip na dalšího hosta našeho seriálu?
Napište nám na na adresu: lideceska@idnes.cz

Ale proč vlastně podkova? K čemu je koni dobrá?
Jako ochrana kopyta před opotřebením, to za prvé. Podkova také nezanedbatelně zvyšuje tažnou sílu. A využívá se také jako ortopedická pomůcka, když se řeší problémy s postojem koně. Ne všude se ale podkovy v minulosti prosadily. Například v sušších oblastech Středomoří, kde mají koně kopyta tvrdší, je prakticky nepotřebovali. V lesnatém a bažinatém terénu, třeba na území historicky osídleném germánskými kmeny, jsou ta kopyta měkčí a ochranu potřebují. A třeba vynikající jezdci, Mongolové nebo Hunové, to vůbec neřešili podkovami. Jednoduše měli víc koní a střídali je. Ve Skandinávii zase používali speciální hřeb, který se probil kopytem a zahnul se ze strany. U nás však ještě v době Velké Moravy pořád chodili koně bosí.

Máte fantastický přehled koňské historie. Je to kvůli profesnímu zájmu, nebo vás to prostě jen baví?
Historie mě velice baví a to se snoubí i s profesním zájmem, aby člověk něco o tom řemesle věděl a měl trochu přehled. Někdy se i znalost již zapomenutých technologických postupů a zkušeností našich předků může hodit.

Musí mít bezpodmínečně každý kůň podkovy?
To je o názoru mezi samotnými chovateli, je to takové trochu ožehavé téma. Někteří prostě chtějí toho svého koně přiblížit přírodě a odmítají ho z různých důvodů kovat. My podkováři proti tomu v zásadě nic nenamítáme. Pokud to tomu koni nevadí, neomezuje ho to v pohybu, tak proč ne. Když mu navíc to kopyto jednou za dva měsíce odborně upravím, pěkně podle předpisu, abych mu ho udržel ve tvaru a nepřerůstala na něm rohovina, tak proč by nemohl chodit bos.

Jako bych v tom slyšel nějaké nenápadné „ale“...
Jistě. Horší totiž je, když je po tom bosém koni vyžadována nějaká práce. To kopyto se pak hodně opotřebovává a koni to působí újmu a bolest. To je potom špatně. Není to častý případ, ale znám i takové koně a lidi. A nemám s nimi moc dobré zkušenosti. Víte, já pocházím z Kladrub a jsem odmala vychovávaný v hřebčíně. Tam jsem se naučil podkovávat, a držím se toho. Říkám si, že za ty čtyři století, co ten hřebčín stojí, by to snad už mohli mít trochu vychytané. Takže můj názor je, jestli máte celoročně koně na volné pastvě, ať je třeba bos. Ale koňům do tahu to nedělejte.

Luboš Kocman

V roce 1961 se narodil v Pardubicích. Vyrůstal v dostihové stáji hřebčína Kladruby nad Labem v malé obci Kolesa. Po ukončení základní školy se šel učit na Střední školu řemeslnou do Jaroměře, obor kovář- podkovář. V roce 1979 jsem se vyučil a složil státní podkovářské zkoušky.

Poté pracoval v kovárně kladrubského hřebčína. Na vojně sloužil jako řidič veterinární služby a také koval koně. V roce 1989 nastoupil k Jihočeským lesům jako podkovář a přestěhoval se do Vyššího Brodu.

Začátkem roku 1990 si požádal o živnostenský list v oboru kovářství (tenkrát žádné podkovářství na úřadech neznali) a tuto živnost provozuje dodnes. Podkovaří však jen ve volném čase, zaměstnán je jako správce poštovního muzea ve Vyšším Brodě.

Je podkova pro koně do tahu stejná, jako ta na dostihy? Nebo tam je třeba jiné obutí?
Každá práce má své specifické podkovy a svoje pravidla. Dostihová podkova je dneska dělaná z hliníku a váží několik gramů. Kdežto železná podkova pro koně, který pracuje třeba v lese, má kilo a půl.

Hliník, železo. Jsou v módě ještě nějaké další materiály na podkovy?
Podkovy pro rovinové dostihy se používají vesměs hliníkové. U těch překážkových to však není pravidlem, záleží na trenérovi. Železné podkovy jsou nepřekonaná klasika a myslím, že se nic lepšího ještě nevymyslelo. Pak jsou podkovy pogumované, s ocelovým jádrem, aby se to dalo napasovat. Policie je používá ve městě. Já s nimi dobré zkušenosti nemám, protože se hned opotřebují. Jsou i podkovy plastové. Některé se přibíjí, jiné lepí. Používají se ale spíš ze zdravotních důvodů, když kůň špatně snáší otřesy. Nebo když je třeba velká paráda v Praze na Hradě, tak aby koně tím železem nepodrápali dláždění na nádvoří.

A je každá podkova univerzální?
Kdepak, ty se musí přizpůsobit tomu koni. Na každé kopyto. Některý kůň namáhá víc vnitřní stranu kopyta, jiný vnější. Jsou různé odchylky, prakticky každý kůň chodí trochu jinak. To máte jako u člověka. A stejně jako ortopedické vložky do bot dokáží napravit chybné držení těla, spraví dobrá podkova postoj koně.

Která podkova víc nosí štěstí?
Přeci ta nalezená.

A odkud se ten mýtus o šťastné podkově asi vzal?
S častějším používáním podkov docházelo i k jejich ztrátám a poté následným nálezům. Tady někde se zrodila pověst o štěstí, které podkova přináší. Z jedné strany je toto lidové rčení podpořeno samotným vznikem podkovy - vyvstává z ohně a železa, pod rukama zkušených mistrů v „magickém“ prostředí kováren a je součástí rytířského oře. Další, už méně poetický důvod, je v poměrně vysoké ceně železa. Kováři totiž obvykle odměnili nálezce drobným penízem, byla-li podkova vrácena do kovárny.

Čeho si na koni, kterého budete kovat, musíte všímat?
Hlavně jde o povahu. Musíte vytušit, jak je to zvíře naladěné. Pak si prohlédnete, jak se drží, jak chodí. Jak má postavené končetiny. Když je nějaký větší problém, třeba když kulhá, kouknu se z kroku, z klusu, která je to noha. A taky odkud se ten problém odvíjí, jestli z plece, hlezna nebo z kopyta. Kdyby to bylo kopytem, budu spravovat já, pokud je to něco vážnějšího, tak je to pro veterináře.

Znalosti z veteriny tedy při práci mít musíte.
Je to tak, už v učebním oboru podkováře jsou základy anatomie a rozpoznávání nemocí. Když znáte anatomii kopyta, dokážete si představit, co se v něm asi děje. Jestli je to zánět škáry nebo nášlap cizího předmětu a takové věci. Takže když je to vážné, volá se veterinář, kterému já jsem k ruce. A on mi poví, jestli je podle něj zapotřebí sejmout rohovinu a dostat se někam hlouběji. Nejlepší samozřejmě je, když si podkovář s veterinářem rozumí a oba se shodnou na jednom řešení.

Koně si podkováte jen vy sám?
Záleží na chovateli. Ten dobrý má svého koně už dávno přečteného, a tak mi řekne, co a jak. Já to dělám klasicky, podle prvorepublikového vojenského řádu. A tam jasně stojí, kolik lidí má být u koně: jeden u hlavy, druhý drží nohu a kovář kove. Takhle to mám nejradši. Hlavně mi jde o to, aby si majitel uměl toho svého koně zpacifikovat.

Je, nebo není pravda, že kůň něco při podkování cítí?
Určitě něco cítí. To máte podobně, jako když si stříháte a pilujete nehty. A stejně tak je někdy problém ostříhat nehty vzpouzejícímu se kojenci, tak je problém podkovat mladého koně. Jsou totiž temperamentnější. Záleží na plemeni. Když už jsou ty koně starší, od tří let výš, a pracuje se s nimi, tak to vesměs vždycky přijímají kladně. Taky se ale občas stává, že se kůň nenechá podkovat.

Generace s koňmi

Můj pradědeček, Vincenc Čeněk Kocman, byl osobní kočí opata Metoděje Jana Zavorala ze strahovského premonstrátského kláštera. Můj děda to po něm převzal a dělal do roku 1948 v klášteře a pak po Praze povozníka.

Táta šel v 1946 do učení do Chuchle a vyučil se dostihovým jezdcem. Sloužil pak u hraběte Kinského na zámku v Chlumci nad Cidlinou. Pak odešel do Kladrub, kde jezdil dostihy do roku 1969, než přešel do kočárové stáje. Jeho největším úspěchem bylo, že po absolvování závodů spřežení v Anglii, pořádaných při příležitosti narozenin královny, byl pozván ke královské tabuli. S kladrubskými koňmi tam totiž zajel jako druhý. Máme doma ještě schovaný ten zasedací pořádek.

My jsme s bráchou vyrostli ve stáji, žili jsme v Kolesách u Kladrub. Bydleli jsme tam dvě rodiny, dohromady pět kluků, a všichni chtěli ke koním. Rodiče nám řekli, že je to blbost. Tak já jsem se vyučil podkovářem a brácha je mistr sedlář. Dodneška dělá v Kladrubech. A jeho syn jel předloni Velkou Pardubickou, předtím dva roky jezdil v Anglii jako dostihový jezdec.

Jako že se kůň nechtěl nechat?
Nechtěl a nenechal. Přijedu na místo, u ohrady si to pěkně nachystám a říkám: „Tak mi ho přiveďte.“ A oni na to, že ho zatím ještě nikdy nechytili. Chvilku jsem pozoroval, jak s ním na louce sportují, a pak jsem radši jel. Třeba příště, až ho dohoní. Někdy mám pocit, že se na kování koně těší. Ale tomuhle se prostě moc nechtělo.

Znáte nějaké finty na zklidnění koně?
Dělá se to na dva způsoby. První je bolestivý. Jsou to různé chvaty na kůži, ale to musí dělat silný člověk, aby tu kůži sroloval. Nebo se mu vytáhne jazyk, zatočí ucho. On pak kůň spíš myslí na tu bolest než na kopyta. Ale to rád nemám. A ten nebolestivý způsob? Vezmete kilo soli a vysypete mu ji na talíř. Než to slíže, tak o něm ani nebudete vědět. Nebo se koupí chleba, nakrájí se na kostičky a zalije rumem.

Rum? Neděláte si ze mě teď legraci?
Ne, je to pravda, ale málo se to už používá. Dneska se opravdu radši použije nějaká zklidňující pasta, a rum se radši normálně vypije.

Za jak dlouho podkovete všechny čtyři nohy?
Většinou kovám za studena - pracuji se studenou podkovou. Tu si připasuju na kovadlině. Vystrouhá se kopyto, zbaví se přerostlé rohoviny, která za dva měsíce poroste o dva centimetry, rašplí dám kopytu tvar. To se všechno udělá a pak se pasuje podkova. Když je kůň klidný a v pohodě, tak za hodinu, hodinu deset to mám hotové. Ale nedá se to dělat jako závody. Že bych řekl: „Za osm hodin šichty udělám osm koní.“ To bych si netroufl. Ono to dá zabrat. Možná ti naši mladí, jestli to jsou sekáči.

Jak se to má s podkovářským náčiním?
To jsou vlastně dvě sady nářadí. Jedna je potřeba na výrobu podkov, to je čistá kovařina. A pak je to vlastní podkovářské nářadí, které se používá na úpravu rohoviny a kopyta. Já v současné době už vlastně dělám jenom s kopytním nožem, kloubovými kopytními kleštěmi a rašplí. Ještě tak, když je víc rohoviny, tak beru půlkulatý sekáč s palicí a to je tak všechno. Když jsem byl v učení, používal se ještě struh. To byl moc užitečný nástroj, který se zapíral do boku a moc usnadňoval práci. Ale bohužel, staří koňaři vymírají, a nikdo už neumí tu nohu koně správně podržet proti tomu struhu. Tak už ho nechávám doma.

Moje místo v Česku

odpovídají všichni hosté seriálu

Každý odněkud je. Někde se narodí, někde je doma. Říká se, že ta nejdůležitější místa v mysli a srdci člověka mohou být maximálně dvě. Jaká jsou ta vaše?

Dlouhodobě žiju v šumavském podhůří, a tak asi nepřekvapí, že se mi tu líbí, mám to tu rád. Pevný vztah jsem si k ní po těch dlouhých letech pobytu vytvořil vlastně až v roce 2015. Tehdy jsem totiž poprvé sám přešel od Vyšebrodského průsmyku do Všerubského průsmyku. Pěkně pěšky, podle hranice.

A všechny tyhle nástroje si nějak upravujete?
Dneska už ne. Víte, všechno se dá koupit. Dřív jsem si ty nože dělal sám, pěkně vyhlazené, aby mi seděly do ruky. Kladívko na přibíjení si taky dělám sám, ale všechno ostatní, třeba rašple, to už je kupované. Zrovna ta by se doma kovala dost špatně.

Vývoj jde hodně dopředu. Platí pořád v podkovářském řemesle to, co jste se naučil na škole?
Dá se říct, že to všechno, co mi vtloukali do hlavy v osmnácti, pořád dodnes používám. Spíš se ty vědomosti ještě postupně prohlubují a nabalují se na ně nové poznatky. Víte, ten vývoj se pochopitelně pořád sune. Na můj vkus tedy možná až moc rychle. Protože i v tom podkování koní se občas objeví něco nového, nějaký trend. A ten se stane strašně rychle populární, propagovaný... A pak se zase opustí, protože se ukáže, že to staré bylo přeci jen lepší. Každopádně pokud se tomu chce člověk věnovat, musí to všechno sledovat. Když jsem se učil, tak nebylo žádné sono. A pojízdné rentgeny pro koně, to bylo ještě sci-fi.

Kolik vás tady na jihu Čech působí?
Mezi osmi až deseti. Ale chlapi to mají jako živnost, já spíš jako práci po práci. Na zábavu, na uklidnění. Oni mají třeba dílnu v autě, tu já nemám. Vozí si s sebou výheň, svářečku. Já jen těch pár krámů naložím do kombíka a jedu. Nemyslete si ale, že bychom si navzájem byli konkurence. Jsme spíš parta. Už proto, že já nedělám velké stáje, takže se do toho nikomu nemontuju a zbudou na ostatní. Dělám vždycky tak jednoho, dva koně. Malé domácí chovy. Nejvíc jich mám z jedné stáje osm. Koní je ale tady na jihu daleko víc, než se stihne. Podkovářů by tu nemělo být míň, ale raději víc.

Je tedy podkovařina řemeslem v úpadku, ztrácí se?
Takový pocit nemám. Od těch dob, co jsem se vyučil, tak se ta členská základna hodně rozrostla a ty znalosti rostou. Jsou taky jiné možnosti, materiály, nářadí, podkováky, hodně se to zvedlo.

Takže kolik koní dohromady „obujete“?
Mám jich 312 a většinu z nich znám jménem. Taky některé ty stáje objíždím už pětadvacet let. A to pak vážně není práce, ale spíš něco jako symbióza. A je třeba je podkovat každých osm až devět týdnů.

Předchozí díly:

Poznáte třeba práci svých kolegů?
Všech ne, ale někoho určitě. Poznám třeba, že to dělal Podešva a Kolafa, ti mají svůj grif. Taky jsme tohle měli u zkoušek, že nám ukázali pár vyrobených podkov a my museli poznat, kdo to dělal.

A máte nějaké své koňské favority, za kterými se těšíte?
Člověk má pár oblíbených koní. A to buď ty, co je dělám dlouho a jsou hodní, spolupracují, nebo zase pár těch, co jsem je dostal z nějakého problému, z toho mám taky radost a vždycky se jdu s chutí podívat, jak se jim vede. A pak koně do dostihů, do Velké Pardubické, to je svátek. A samozřejmě, jsou koně, co zlobí. Ty si taky jeden pamatuje, ale moc se za nimi netěší.

Podkoval jste nějakou koňskou celebritu?
Asi největší kuriozitou bylo, když jsem ještě v dobách hluboké totality koval koně, co se jmenoval Tropical. Toho dostal soudruh Antonín Kapek (komunistický poslanec, šéf pražské KSČ a jeden z autorů „zvacího dopisu“ sovětských vojsk do ČSSR, pozn. red.) od soudruha Fidela Castra osobním darem. Byl to takový malý kubánský šiml. Taky jsem v Kladrubech koval Sagara, několikanásobného vítěze Velké Pardubické. Nebo taky Frázi z Benešova, která běžela Liverpoolskou. Pomáhal mi s ní tenkrát bezruký člověk - pan Cihlář, taková živá legenda koňáckého světa. Normálně mi ty podkovy brousil na brusce a pak mi dvouručním kladivem přitloukal.

Co je na téhle práci nejlepší?
Asi ten samotný kontakt s lidmi kolem zvířat. A jistě, ta práce se zvířaty. Protože tam člověk vidí, jak každý kůň má svou povahu, nějak se chová. To je zajímavé a neokouká se to. Musíte si přitom pořád dávat pozor, není to fabrika. Každý potřebuje individuální přístup. Jsou koně flegmatičtí, s jinými se nedá pohnout, a s některými se musí opravdu hodně opatrně...

A co je nejhorší?
Nejhorší je kombinace rozumný kůň a nerozumný majitel. To je daleko nejhorší věc, co může být. Ale to vám poví všichni kováři. Ona taková ta koňařská etiketa hodně upadá. Je u nás už spousta lidí, kteří si koupí koně, a třeba tomu vůbec nerozumí. Řeknou si, že je to módní záležitost, že mají peníze a tak tedy budou mít koně. A to je všechno, protože pak neví, co dál. A to je moc smutné, protože to vidíte, ale nic s tím nemůžete udělat.

Autor:
Článek se mi líbí

Hlavní zprávy

Nejčtenější

Rvačka na lesbi show. Policista zbil pět dívek i ochranku smíchovského klubu

Opilého policistu, který před barem v Praze na Smíchově napadl několik dívek,...

Silně opilý policista v uniformě brutálně napadl a zaklekl 19letou dívku. Ta skončila v nemocnici. Incident, na jehož...

Babiš se ptal na děti Lipavského. Nešlo o kompro, tvrdí. Za vulgarity se omlouvá

Andrej Babiš, expremiér za ANO

Předseda hnutí ANO a expremiér Andrej Babiš v neděli u svých spolupracovníků poptal citlivé informace na ministra...

Nedám Ukrajině ani cent a válka skončí, řekl Trump při setkání Orbánovi

Donald Trump a Viktor Orbán při jednání v Trumpově floridském sídle Mar-a-Lago...

Bývalý americký prezident Donald Trump, který se podle všeho opět stane kandidátem amerických republikánů na...

Pokud budeme ohroženi, jsme připraveni na jadernou válku, prohlásil Putin

Ruský prezident Vladimir Putin v rozhovoru před prezidentskými volbami. (12....

Rusko rozmístí vojáky a zbraně u hranic s Finskem, prohlásil ruský prezident Vladimir Putin. Vstup Finska a Švédska do...

Zeman je po operaci nohy ve vážném stavu, délku hospitalizace nelze určit

Tato vláda je vláda amatérů a to je nejhorší, prohlásil exprezident Miloš Zeman...

Bývalý prezident Miloš Zeman je po čtvrteční operaci ve stabilizovaném, ale vážném stavu. Jak dlouho zůstane v...

Další z rubriky

PLAVČÍK: Češi ve vodě často přeceňují síly. Holky neočumuju

Pardubický plavčík David Jehlička

Davida Jehličku přivedla k práci plavčíka láska k vodě a touha pomáhat. „Spousta lidí si myslí, že plavčík jenom sedí a...

PARAŠUTISTA: Výskok z letadla je vstup do jiného vesmíru. Skáču i bosky

Parašutista Martin Dlouhý

S parašutismem začal Martin Dlouhý flirtovat před třiatřiceti lety. Od té doby se mu věnuje denně. Skákal nad sopkou v...

HRÁZNÝ: Na Slapech stereotyp nehrozí, seriálový Palyza to měl trochu jiné

Vedoucí hrázný přehrady Slapy Petr Páv.

K vodě zavedla vedoucího hrázného na přehradě Slapy Petra Páva touha změnit životní rytmus. V době velkých...

Dětský šampon, který neštípe v očích: Přečtěte si!
Dětský šampon, který neštípe v očích: Přečtěte si!

40 uživatelů eMimina se pustilo do testování jemného šamponu KIND od značky Mádara, který je vhodný pro miminka už od prvních dnů. Jak si šampon...

Nutný výchovný pohlavek, souhlasí Bouček i Havlová s přerušením projevu na Lvu

Moderátor Libor Bouček ostře zareagoval na kauzu ohledně délky proslovu režisérky Darji Kaščejevové na předávání cen...

Švábi, vši a nevychované děti. Výměna manželek skončila už po pěti dnech

Nová Výměna manželek trvala jen pět dní, přesto přinesla spoustu vyhrocených situací. Martina ze Znojma se pokoušela...

Vyzkoušeli jsme podvod z Aliexpressu. Může vás přijít draho, i po letech

Nakoupili jsme na Aliexpressu a pěkně se spálili. Jednu USB paměť, dvě externí SSD a jeden externí HDD. Ve třech...

Chtěli, abych se vyspala s Baldwinem kvůli jeho výkonu, říká Sharon Stone

Herečka Sharon Stone (66) jmenovala producenta, který jí řekl, aby se vyspala s hercem Williamem Baldwinem (61). Měla...

Konec nadvlády programátorů. Pozic ubývá, na jednu se hlásí stále víc lidí

Premium Ochota firem splnit uchazečům skoro jakýkoli požadavek a velmi nízká konkurence. Tak by se ještě nedávno dala definovat...