Zeleň si už bazén v Radvanicích dávno vzala zpět. Stojím na dně, kde se ještě v roce 1983 koupali lidé z širokého okolí. Dnes, pokud člověk neví, co má hledat, netuší, že za zelenou hradbou leží zbytky kdysi druhého největšího koupaliště v Ostravě.
Pan Kala si ještě matně vybavuje, jak ho tam rodiče vodili. Bydleli v bytovkách kousek nad ním. Kdysi se sem stěhovali báňští záchranáři. K pohodě či dobré náladě má daleko. Alespoň pokud přijde řeč na bytovky. Stále v nich bydlí jeho maminka a ze vzrušené řeči pana Kaly je zřejmé, že privatizace OKD a bytového fondu do rukou Zdeňka Bakaly, respektive společnosti RPG Industries, je tady stále živé a bolestivé téma. Nebudeme tady rozepisovat dnes už notoricky známý příběh podivné privatizace, při kterém podle státního zástupce vznikla státu škoda ve výši nejméně 5,7 miliardy korun. Lamentování (nejenom) pana Kaly však značí, že tady lidé nezapomněli. Třeba Bohuslavu Sobotkovi. Ten v době, kdy se prodej části státního majetku soukromé společnosti odehrál, byl ministrem financí.
V tuhle chvíli je to už příběh o vině a trestu, který nepřišel. Spoustě lidí zde chybí katarze, chtěli by nejen „svoje“ byty, ale také vidět někoho potrestaného. „Nevím, koho budu volit,“ říká mladý člen komunistické strany. „Víte, jsem z té situace v republice rozmrzelý,“ dodává muž, kterému se podařilo vyřešit bytovou situaci. Koupil jeden z finských domků nedaleko bytu, kde vyrůstal. „Proč bych odsud odcházel, narodil jsem se tady, mám to tady rád,“ dodává. Za prací však dojíždí. Až do Rakouska. Měsíc tam jezdí s kamionem, týden žije tady a dře na domku. „Proč dojíždím za prací tak daleko? Kvůli tomu, jak mě tady odírali. Vše bez smlouvy, prý, jestli nechceš, běž. Tak jsem šel,“ popisuje prý běžné praktiky a notorické nedodržování pracovních podmínek. Zavedené strany to budou mít těžké, přesvědčit ho, že chtějí bojovat za jeho zájmy.
Ostrava má daleko k malebné jihomoravské krajině. Kdepak načančané opravené domky. Občas mám dojem, jako by to byl pacient, možná víc pacientů, po těžké dopravní nehodě, kterého někdo sešil zpět, jak mu jednotlivé kusy přišly pod sebe. A právě tato živelnost a neorganizovanost mě na Ostravě baví. Je jiná, svérázná, živelně organicky se měnící, svá. Takových (polo)zapomenutých míst, jako je koupaliště Radvanice, je tady určitě víc. Pozemků, které si vzala zeleň zpět. Nikdo už neví, kdo a co na ně za ta léta vyvezl.
O tom, jak je Ostrava zelené město, se přesvědčíte, když vylezete na jeho nejvyšší bod. Výsypku Ema. Za dobu, co se tu odkládala suť, sem navezli odhadem 226 milionů tun hlušiny. Díky tomu je z ní nádherný výhled. Pravda, trošku si sedla, ale stále má nějakých 325 metrů nad mořem. „Jakápak černá,“ rozhazuje rukama můj průvodce Fanouš. Léta fáral, po úraze, po kterém mu zakázali šachtu, prochodil město a okolí při kladení nástrah na krysy. Supí do kopce, ale výstup zahajuje i zakončuje „jedním krátkým“. Pašovanou cigaretou; do krabičky by měli dávat dutinku navíc, kolik vysypaného tabáku v ní zbývá. Ale neberte to, krabka za čtyřicet.
Fanouš by mohl z fleku dělat profesionálního průvodce. A jsou to informace, které v žádném oficiálním průvodci nejsou. Sice se mu nápad moc nepozdává, ale hned připomíná, jak se byl podívat v místě svého dřívějšího pracoviště, na dole Michal, a jak nebyl s mladými průvodci spokojen. Teď na vrcholu už půlhodiny baví dva kluky, co sem přijeli na výlet. „Tam napravo, kluci, tam je kriminál. A támhle anilinka. Japonci to staví na opuštěných ostrovech, to kdyby buchlo, je vymalováno. A tamto je ArcelorMittal,“ popisuje dominanty, které vystupují ze zeleně. Většinu zelených fleků tvoří výsypky a odvaly, které zbyly po důlní činnosti. A ta před tím pohltila jednotlivé obce. Všechno tu zkrátka organicky klokotá, překrývá, objevuje se a mizí.
Před Emou mě zavedl na jedno takové místo. Jedeme po výpadovce z Orlové na Karvinou. „Tady je to už také vybulane (rozuměj zbořené),“ ukazuje každou chvíli František na místa, kde stávaly kolonie. Dnes samá živelná zeleň. Jeho silný ostravský dialekt se po pár hodinách začíná podepisovat i na mé hanáčtině. Začínám zkracovat. „Za zvuku zbijecího kladiva, sjíždím do hlubin ma mila,“ prohodí co chvíli veršovánku, nebo nějakou historku ze šachty.
Jsme na místě. Karviná. Tam, kde nejdřív byla obec s kostelem, pak bohaté hornické město a nakonec výsypka. Jen hřbitov s kostelem z něj zbyl. Ten se propadl o 37 metrů a vychýlil o 6,8° na jih, jak pod ním odebrali padesát metrů uhlí. Dnes, když si obec vzal nejdřív důl a pak zase příroda zpět, se jmenuje Karviná-Důl. Kdysi tudy vedla tramvajová trať. Její zbytky odpočívají na dně nedalekého rybníka. Nevím, jestli o ní vědí ti dva rybáři, co se tu marně snaží o úlovek.
„Jestli poznáte, co je to za písničku,“ začne průvodkyně Kristyna Karolczyková vyhrávat I Can’t Help Falling In Love With You od Elvise. Trošku se do toho pletou rejstříky, ale jinak dobré na to, že hraje na varhany potřetí v životě. Až tady na kůru kostela svatého Petra z Alkantary je nejlíp patrné, jak moc je barokní stavba „ustřelená“. Šňůry, na kterých visí lustry, jsou kolmé, avšak zdi šikmé. Za to, že se kostel nesesul, vděčí způsobu, jakým ho stavěli. Mezi kameny je totiž jen vápenná malta. Jednotlivé bloky se tak mohly během času posouvat a zdivo nepopraskalo.
Zdejší lokality sice patří k nejstarším osídleným místům u nás, z prosperujícího města tu však zbyl jen krchov a kostel-rarita. A čtyřproudová silnice, po které frčí auta stovkou. Posledního nebožtíka tu prý pohřbili před třemi lety. „Tak to dopadá, když šli lidé jenom za penězi a přišli o své domovy,“ konstatuje průvodkyně pravdu, která by se dala vztáhnout na celý region.
