Ale nespadl jsem. Tolik veškeré mé ostruhy. Sice jsem prý jel i klusem, ale pohled na mě musel být strašný. Na druhou stranu, na člověka, který na koni objel jednou v životě maximálně pouť, to není špatný výkon.
„Jezdíme bez udidla, na neokutých koních,“ vysypala na mě po ránu Hana Újezdská, majitelka Ranče v Posluchově. „A zvládnu to na takovém koni?“ reaguji nejistě. Tím zase na chvíli zarazím já ji. Proč bych neměl, koně tak byli zvyklí žít dřív, než je člověk osedlal. „On to zvládne a vy snad také,“ měří si mě pohledem.
Čeká mě vyjížďka do divokých lesů v okolí Libavé. Tedy k hraničnímu pásmu vojenského újezdu. Poprosil jsem kamaráda Břeťu, jestli by mě tam nevzal, alespoň nakouknout. A on mě přivedl sem do Posluchova kousek od Olomouce na ranč, kde sídlí sdružení Návrat koní do přirozeného prostředí. Starají se tady o nemocné či vysloužilé policejní koně. A také nabízejí ustájení pro ty, jimž se jejich filozofie chovu líbí.
Sedlám koně, poprvé v životě, a dbám každé rady, kterou mi Hanka udílí. Při tom mi vysvětluje základní filozofii bosonohého koňáckého hnutí. Vzpomínám si, že jsem polemiku na toto téma zaznamenal. Článek o zastáncích nekovaných koní (metoda Hiltrudy Strasserové) a odpůrců si můžete přečíst tady.
Okutej, neokutej, aby byl hodnej, říkám si. První kilometr je to spíš kůň, kdo řídí. Já se snažím, seč můžu, ale zvíře pode mnou jakoby mě nevnímalo. Mé marné snahy gradují v okamžiku, kdy se vzdalujeme od ohrady s ostatními koňmi. Ten můj se „zabejčí“ a vrací se zpět. „Otoč ho, otoč ho, otoč, nebo se vrátí!“
Super rada, obzvlášť, když vám každý říká něco jiného, jak ho otočit. Nic naplat, já i Bacardi jdeme na špagát a pár set metrů, než se vzdálíme, jsme vedeni. A k tomu ty poznámky „ten foťák to nepřežije“, „zrovna nedávno se pode mnou splašil“. Takže jen do mě, vždyť i na sesednutí budu potřebovat další lekci.
Naštěstí má koník víc rozumu než já zkušeností. Automaticky se zařadí do vláčku a mašírujeme směr Hlubočky. Sem tam se zastaví a demonstrativně se pase. „Moc dobře ví, že ho neovládáš, tak si dovoluje,“ vysvětlují mi. Tak to tady ne. Přitahuji otěže, trošku víc ho sevřu koleny a najednou to jde. „Guuuuten tág,“ pořvávají na mě dopolední tenisti na kurtech a já opitý prvními kilometry odpovídám „Guuuuten tág“, podle Chytilové legendy.
Noříme se do lesa a začínáme stoupat. Cestu lemovanou bunkry sloužícími bůhví k čemu za chvíli vystřídá lesní pěšina. Loučíme se s civilizací, to když míjíme dva lidi, kteří likvidují polom na otop a proplétáme se stromy a větvovím. Bacardi mi opět dokazuje, kdo je tady šéf. Chvílemi mám dojem, že naschvál volí cestu tak, aby se mě zbavil jako otravných much, co jsou všude kolem. Nejenom, že není větve, kterou by mě neprotáhl, ale místy chodí kolem stromů tak blízko, že si můžu kolena pozurážet.
Ale stojí to za to, za chvíli se docela obstojně houpu ve westernovém sedle a začínám zvládat sestupy i výstupy. Navíc okolní lesy jsou úžasné. Škoda, že z výšky nedohlédnu, jestli rostou. Přes noc popršelo a co si pamatuji, je to tady vyhlášená houbařská oblast.
Hanka, švihácky vytočená v sedle přede mnou, mi zatím vypráví o chovu bosonohých koní. Prý jsou v republice chovatelé rozdělení tak půl na půl mezi zastánce a odpůrce neokutých. Ona má jasno. Metodu ortopedického strouhání vystudovala u Hiltrude Strasserové.
Zastánci této metody věří, že díky správné úpravě kopyt a za dobrých životních podmínek je možné mít koně zdravého až do jeho pozního věku. A tím, že kůň chodí na boso, má mu lépe cirkulovat krev v těle a docházet k lepší látkové výměně. Na celkem 23 hektarech tady celoročně v režimu 24/7 pasou 33 koní. Ty patří jak sdružení, tak soukromým osobám.
Zatím jsme vystoupali na kopec, odkud je parádní výhled do kraje. I do míst, kde leží ranč. Jsme zhruba v půlce. Sice se už začínám cítit jako skutečný kovboj, nicméně netrénované tělo se začíná ozývat. Co zadek, ale kolena, respektive úpony pod čéškou bolí z toho, jak nohy kroutím koni kolem boků. Břeťa, který nás vede cestou necestou, si na nás nachystal pár pěkných stoupáků a klesáků.
Když to zatočí do koryta řeky, nechávám to rovnou koňovi, aby se postaral. Co já mu budu radit, jak to má udělat. Jak se blížíme zpátky k ranči, koně instinktivně přidávají. Už ho ani nemusím pobízet do klusu, valí sám. A já najednou zjišťuju, že už tolik nenaskakuju na sedle, ale že jsem jaksi mimoděk přišel na tu správnou souhru končetin a pánve. Škoda, že to bylo jen na posledních sto metrech. Budu si to muset zase někdy vyzkoušet.
Kritici chovatelům bosonohých koní často vytýkají, že jim neodbornými zásahy ubližují a koně trpí a kulhají. Nejsem odborník, takže se do debaty nechci pouštět. Ale mohu potvrdit, že z naší skupiny jediný, kdo kulhal, jsem byl já. Koně si v klidu odcválali na pastvu. „Ať se klidně přijedou podívat,“ vybízí kováře Hanka.
