„Tak to mají lidé v našem obchodě zakázané. Nesmějí říkat, že ty naše jsou nejlepší,“ překvapuje mě jedna z producentek Karla Harrandová svou svéráznou obchodní strategie. „Říkáme jim, jestli chcete ty pravé, jděte k Hezkým,“ udivuje mě dál. Pan Hezký totiž dělá štramberské uši tradiční metodou - válí je. Takových už však ve Štramberku mnoho není. Těch, kteří uší udělají míň, ale postaru.
Takže to máme první rozdělení. Na tradicionalisty, kteří postaru válí a na ty, kteří upřednostnili ekonomické zájmy, a dělají uši lité. Odpadl jim tak minimálně jeden výrobní krok a stíhají udělat jednou tolik uší. Musejí však podle toho upravit recepturu.
Takže nahradí tradiční med (nebo jeho část) cukrem. Jejich uši jsou proto, na rozdíl od těch tradičních, hned měkké. A kupodivu to zákazníkům nevadí, respektive to prý vyhledávají. „Musím zákazníkům vysvětlovat, že ty moje uši nejsou staré, ale naopak, že takto mají pravé tradiční být. Křupavé, co po otevření postupně zvláční,“ vysvětluje Ladislav Hezký.
O kšeft, zdá se, nouzi nemá. Je pátek a on nastoupil na odpolední směnu. Pekárna v garáži dvoupodlažního domku je otevřena do ulice. Spolu s brigádnicí tu udělají za dvojsměnu tak 3 500 uší. Jen za hodinu, co si spolu povídáme, se u garáže zastavilo pět šest zákazníků. Snad jen jedna paní si bere jen jedno balení. Ostatní rovnou víc či dárkové velkobalení. A to při tom nejsme v prodejně.
Pan Hezký udělá z odleželého těsta šišku, předválí si ho na stroji a postupně dotahuje válečkem. Při tom je občas (tak akorát) popráší moukou s cukrem. Pak vezme asi sedmicentimetrové vykrajovátko a vyrazí kolečka, které hbitě sesbírá a podá brigádnici. Ta kolečka vysází na vytřený plech a na pár minut dá do trouby. Trik spočívá v okamžiku, kdy je vytáhne hotové ven. Rychle, jak jsou horká, je smotá do připravených trychtýřků, kónickým kuželem je zatlačí. Tím získají požadovaný tvar. Pak už je může vytáhnout a nechat chladnout.
S pečením pomáhal už jako malý kluk mamince. Díky revoluci mohli podnik zlegalizovat a pustit se do pečení a obchodu. Prvně to na samostatné uživení nebylo, ale postupně se to zlepšilo. „Vlastně rosteme každým rokem,“ hodnotí situaci. V obci založili něco jako cech, zařídili ochrannou známku a pustili se do byznysu. „Je nás tady sedm osm výrobců s licencí,“ vysvětluje.
Budete-li při návštěvě koštovat jednotlivé uši, určitě narazíte na ty, které na obalu nemají žádnou známku. To je produkce těch, kteří ve spolku nejsou. A je nabíledni, že to ostatní producenty štve. „Ročně za známku platím šest tisíc. A co mi to přinese?“ zlobí se paní Harrandová. „Jen to, že za mnou dvakrát třikrát do roka přijede na kontrolu Státní a potravinářská inspekce,“ dodává s tím, že by ji zajímalo, co s tím město udělá. To má však omezený manévrovací prostor. Už prý několik těchto „černých“ pekařů oslovilo, pohrozilo soudem a v několika případech prý uspělo. „Ale s těmi, kteří pekli podle tradiční receptury před tím, než jsme žádali o ochrannou známku, nic nezmůžeme,“ vysvětluje starosta David Plandor.
„Já mám stejně nejradši Lošákovou,“ upozorňuje mě na další producentku jedna z prodejkyň. Nezbývá, než přijet a vyzkoušet, které jsou ty nejlepší. Anebo si je upéct doma. Já už bych mohl. Recept na ty „zaručeně pravé“ už mám. Od jedné paní, co si je nejraději dělá sama. Nedám.
