Čím jsem byl Rohatci blíž, tím jsem byl nervóznější. Přijít a říct: „Dobrý den, pane Škromachu, můžu si udělat selfie u bazénku?“ není jen tak.
Nejdřív jsem však musel najít, kde tady Zdeněk Škromach bydlí. Podle jeho fotek jsem tušil, že to bude novostavba, nejspíš v nějakém satelitu. Nakonec stačilo zeptat se dvou lidí.
„To musíte projet celý Rohatec směr na Hodonín, tady jste Na Kopci. A pak vpravo. Tam, co jsou ty nový baráky, tam už se doptáte,“ vysvětlují mi dvě dámy kousek za cedulí. „A volíte ho?“ zkouším je. „Někdy jo, někdy ne,“ praví jedna tajemně. Samozřejmě mě zajímá, kdy ne. „To vám nepovíme, on by nás zbil,“ směje se. I v satelitu se doptám. „Ten s tou žlutou fasádou,“ vysvětlí mi důchodce na tříkolce.
Napoprvé však neuspěji. Auto za plotem, zvoním, ale nic. Musí to vyjít, říkám si a jedu na Baťův kanál, podívat se na rekreanty. V podvečer se situace opakuje. Ale ejhle, u vchodu stojí kabela. Ta tady nebyla. Zvoním, ale nic. Zpoza rohu se však ozývá sekačka. Nakouknu a vím, že z půlky jsem uspěl. Senátor je do ní zapřený a seče trávník. „Pane Škromachu,“ snažím se na sebe upozornit, že to slyší celá ulice. Rachot utichá. „Pamatujete si na mě? Kdysi jsem vás fotil. Navrhoval jsem bazének, ale říkal jste, že bych musel přijet. Tak jsem tady,“ zkouším to. A následuje pozvání.
Zdeněk Škromach mě vede na terasu, kde je TO. Jenže jiné. „Provedl jsem upgrade,“ směje se nad nafukovací vířivkou jacuzzi. A hned začne oddělávat kryt, digitální displej ukazuje 35 °C. „A můžeme si udělat to selfie?“ Jasně, není prý problém. Selfie dělám většinou foťákem, ale tady se mi nedaří zakomponovat nás dva a bazének. Pořád ho moc zakrýváme. Odborník na selfie je z nás ten druhý. „Půjčil bych vám tyč,“ nabízí senátor. Ale ta je k ničemu. Když vidí mé marné snažení, nabízí aspoň nějaké občerstvení. OK, dám si kafe, získám čas. Škromach mizí v domě a já si nastavuji scénu.
Pijeme tureckou kávu a povídáme. Podivuji se nad poměrně malým pozemkem. Od terasy dva tři metry a hned živý plot. „Žijeme na vesnici, to si nemůžu dovolit,“ vysvětluje, že by tu hned přišel do řečí. Měl prý vyhlídnutý pěkný bazén, co by šel zapustit do země. Takový ten s kaskádovým přepadem, ale přednost dostaly kytky. Místo něj si pořídil tu později proslavenou plastovou náhradu.
„Nečekal jsem, co to vyvolá,“ připouští Škromach. A neskončí bazének v některém muzeu? Prý možná, proč ne. „I v těch Lánech by se místo našlo,“ připomíná svoji ohlášenou kandidaturu na hlavu státu. Bude to však běh na dlouhou trať. Nejdřív senátní volby. Ty Škromach rozhodně nevynechá, snad aby si někdo nemyslel, že má strach. Takže jedna kampaň a hned nato další, prezidentská.
OK, kafe dopito, jdeme fotit. Asi vteřinu uvažuju, že bych se taky opláchnul. Ale představa senátora, jak kolem mě kmitá se řvoucí sekačkou, zatímco já se snažím v bublinkách relaxovat, mi přišla už přehnaná. Zkusím alespoň teplotu. Fakt 35. Postavíme se na připravené místo a fotím. „Nemám vám s tím pomoci to uklidit?“ ptám se nakonec. „Kdepak, ještě si večer zrelaxuju,“ zakončuje sezení „Pan selfie“. Ještě se večer podívám na Facebook, jestli tam není další díl zamyšlení od bazénku.
