Zemská organizace Křesťanskodemokratické unie (CDU) v Severním Porýní-Vestfálsku například uvedla, že do této nejlidnatější spolkové země letos dorazilo na 120 tisíc lidí, kteří azyl nezískají. Do země původu jich však zatím bylo vráceno jen šest tisíc. Činitelé CDU zároveň upozornili, že imigrační úřady technicky a finančně nezvládnou, aby letos mohly zajistit vrácení více lidí.
Žadatelům o azyl, jimž hrozí deportace ze země, svítá v Německu a některých dalších státech ještě jedna naděje: křesťanské církve jim udělují církevní azyl.
V současné podobě funguje od 80. let, nyní ho však německé úřady nevidí moc rády. Naposledy se k němu vyjádřil ministr vnitra Thomas de Maiziere.
„Není možné, aby si nějaká instituce řekla: Já se teď rozhodnu a postavím se nad právo,“ uvedl. Druhá věc je, že v nynější vlně uprchlíků (poslední údaje ministerstva vnitra mluví o milionu migrantů v zemi od počátku roku) mohou být církevní azyly jen kapkou v moři.
Pro Švédy je teď zase hlavní problém najít ty, jichž se deportace týkají. Do konce letošního října dostalo příkaz k opuštění země téměř 22 tisíc žadatelů o azyl. Přes 14 tisíc z nich nyní policie registruje jako „ty, kteří odešli sami“ a pohřešované. Poměr mezi těmito skupinami však úřady neznají. „Jednoduše nevíme, kde se tito lidé nyní nacházejí,“ citoval zpravodajský server The Local Patrika Engströma, šéfa švédské policie.
Už loni přitom tvořili odmítnutí azylanti, kteří dobrovolně opustili zemi, jen 41 procent z celkového počtu nežádoucích.
Deportace dvěma směry
Deportace z Evropy nyní probíhají hlavně dvěma směry: jednak do zemí původu migrantů, jednak do států, které byly první na jejich trase a v nichž teoreticky nehrozí nebezpečí ohrožení života. Ani jedno však příliš nefunguje.
Na vracení migrantů do zemí původu se například EU nedávno dohodla s více než třicítkou afrických států. Řada pozorovatelů však dohodu označuje za „špinavou“. Příslib respektování lidských práv výměnou za finanční pomoc EU, což dohoda obsahuje, je podle nich jen „snůškou prázdných slov“, která nebudou mít po návratu uprchlíků do Afriky žádnou váhu.
Druhý způsob deportací - tedy do prvních zemí, kde uprchlíci vstoupili „na bezpečnou půdu“, je rovněž problematický. Příkladem je readmisní dohoda uzavřená s Pákistánem v roce 2009, podle níž měl Islámábád přijmout zpět všechny ilegální migranty, i ty, kteří Pákistánem pouze prošli.
Dnes už je však z dohody spíše kus papíru. Na začátku prosince zakázaly úřady v Islámábádu vystoupit z letadla třem desítkám „neprověřených vyhoštěnců“ a stroj se s nimi musel vrátit do Evropy.
A bizarní problém teď řeší Norsko se zhruba šesti tisíci uprchlíky, kteří se do země dostali z Ruska přes přechod, na kterém není dovoleno překročit hranici pěšky. Běženci „vstoupili“ do země na bicyklech koupených v Rusku. Norsko pak ruská kola hned na hranici zabavilo - neodpovídají totiž norským dopravním předpisům.
Norsko teď chce zhruba polovinu těchto běženců vrátit do Ruska a kvůli platné dohodě o přechodu musí být zpáteční cesta provedena stejným způsobem, tedy na kolech. Ta původní však z velké části putovala do šrotu. Norsko tedy asi bude muset koupit nové bicykly.
