Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Mladý Syřan stavěl hnízdo Asadových odstřelovačů. Teď peče Britům pizzu

  18:19aktualizováno  18:19
Manchester (Od zpravodaje iDNES.cz) - Nový život v Anglii je snem tisíců uprchlíků, cesta přes průliv La Manche se však podaří málokomu. Jedním z takových šťastlivců je mladý Syřan jménem Nabil, s nímž se během návštěvy Calais potkal reportér iDNES.cz. Čtyři měsíce poté se setkali znovu - tentokrát už v Británii.

Čtyřiadvacetiletý Nabil Alappas toho v Manchesteru příliš nenaspí. Každý den v šest hodin večer se musí hlásit v univerzitní čtvrti, kde střídavě pracuje jako vyhazovač a pizzař v arabské restauraci.

„V práci končím kolem čtvrté ráno a dopoledne vyrážím do školy,“ líčí v kavárně nedaleko parku Picadilly Gardens, kterému dominuje socha královny Viktorie - symbol prosperity někdejšího britského impéria a jeho koloniálních úspěchů.

Druhé setkání

Třiadvacetiletý elektrikář Nabil bydlí v Calais deset dní, už patnáctkrát ho ovšem policie nebo celníci tahali z kamionu. Do Evropy přijel ze syrského Homsu.

Zpravodaj iDNES.cz syrského uprchlíka Nabila nepotkal poprvé. Během červnové cesty do Calais spolu hovořili v místním stanovém táboře.

Nabil tehdy s kamarádem Jusúfem a dalšími šesti lidmi tehdy nocoval v malém stanu a každý den se pokoušel dostat do Anglie. Jusúf se do Anglie dostal později než Nabil a na rozhodnutí o azylu čekal v Leicestru. Teď si hledá práci. Reportáž z Calais najdete zde.

„Cvičíme se v anglické gramatice a práci s počítačem. Ale s tím já zacházet umím, takže to není důležité,“ dodává. S bydlením je na tom podobně jako mnozí studenti v Česku - našel si samostatný pokoj v bytě, který sdílí se třemi dalšími lidmi.

Nabil se tam usadil už před čtyřmi měsíci, jeho cesta za novým životem v Anglii však začala mnohem dřív. Trvala dva roky, během nichž syrský mladík vystřídal hned několik rolí. Byl černým pasažérem, nelegálním pracantem, držitelem padělaných dokladů a nezákonně překročil nejedny státní hranice.

Když přičteme ještě pokus o vloupání do několika kamionů v Calais, může se Nabil jevit jako vytrvalý kriminálník. Stačí ovšem pohlédnout na jeho rodný Rastan, předměstí válkou zničeného Homsu, a soudy se rázem zkomplikují. Britské úřady dospěly k názoru, který nejlépe vyjádřuje plastová kartička s jeho fotografií. „Azyl udělen, pobyt povolen, práce povolena,“ píše se na dokumentu, který platí do roku 2020.

Stavěl věžák, odkud Asad střílí jeho přátele

Když v Sýrii vypukla občanská válka, Nabil podle svých stejně jako většina Homsu jednoznačně stranil rebelům. Sám se prý do bojů nikdy nazapojil, k zabíjení jeho přátel však nakonec paradoxně posloužil i jeden z výsledků jeho práce.

„Jsem vyučený elektrikář a pracoval jsem pro indickou firmu, která v Homsu na zakázku stavěla hotel Gardenia. Dělal jsem elektroinstalaci v 29patrovém věžáku, kde si teď Asadova armáda zřídila stanoviště odstřelovačů,“ vypráví Nabil.

Betonový skelet nedostavěné budovy, v níž měly být i luxusní byty nebo sál pro pořádání svateb, si už mezi obyvateli Homsu podle serveru Syria Deeply vysloužil přezdívku „Věž smrti“. Z jeho nejvyšších pater se dá dohlédnout až na Staré město, které jako jedinou čtvrť města stále ovládají vzbouřenci ze Svobodné syrské armády. Stavitelé věžáku už před dvěma roky volali po tom, aby jejich dílo srovnal se zemí americký nálet.

Občanské válka zastavila v Sýrii všechny stavební projekty, elektrikáři už nebyli příliš potřeba. Nabil tvrdí, že ve volném čase pracoval pro Červený půlměsíc - připravoval jídlo pro rodiny, které přišly o domov. Jeho bojovněji založení přátelé mezitím umírali v ulicích Homsu. Když při jednom z úderů Asadova letectva zahynul jeho strýc se svými dětmi, rozhodl se Nabil odejít.

Melouchy zaplatily cestu i falešný pas

„Utéct ze Sýrie není tak snadné. Potřebuješ doklady, peníze a musíš si najít bezpečnou cestu,“ odpovídá Nabil na otázku, proč se na cestu vydal bez rodičů a sourozenců. Ti v Homsu zůstali dodnes. Mladík mezitím procestoval hned několik zemí - nejprve zamířil do Libanonu, čtyřimilionové země, která podle statisik OSN hostí už přes milion syrských uprchlíků.

Fotogalerie

Nabil rok a čtyři měsíce pobyl v Bejrútu, celou dobu ale snil o novém životě v Evropě. „Kamkoli jsem pak přišel, začal jsem si tam hledat práci, abych si našetřil na cestu dál,“ líčí uprchlík. Elektrikářská kvalifikace mu dobře posloužila třeba v přístavním městě Mersin na jihu Turecka, kde podle svých slov pracoval sedm měsíců.

Většina syrských běženců, kteří se dostanou do Turecka, volí pro cestu k evropským břehům poměrně rychlou trasu. Nasednou do některého z přeplněných gumových člunů nebo chatrných bárek a přeplují na řecké ostrovy v Egejském moři. Nabil se ovšem podle svých slov nehodlal utopit. Bezpečnější loď mu pašeráci nabízeli příliš draze, tak se do vysněné Velké Británie vydal oklikou - přes Alžírsko.

Letenka z Istanbulu jej i s „ostatními náklady“ vyšla na tisíc dolarů, podle loňského kurzu necelých 21 tisíc korun. Po přistání opět začal pracovat a šetřit, potřeboval totiž 500 eur (přes 13 tisíc korun) na falešný cestovní pas. Z pohledu úřadů se tak Nabil stal Maročanem, takže mohl bez větších problémů zamířit do španělské exklávy jménem Melilla. Běženci, kteří úřady nechtějí obelhávat nebo na to nemají peníze, nemají nejstřeženější hranici Evropy chráněnou několikametrovým plotem šanci překonat (o Mellile čtěte více zde).

„Kamionů jsem zkusil snad padesát“

Pokud se uprchlíkům podaří dostat za hranice Melilly, cesta do Evropy je téměř u konce. Suchou nohou totiž ještě na africkém kontinentu vstoupili do schengenského prostoru. Na rozdíl od běženců, kteří riskují nebezpečnou plavbu z Libye, mohl Nabil bez větších potíží přeplout Středozemní moře na palubě trajektu.

Krátce pobyl v přístavním městě Almería, pak nasedl do autobusu a vydal se do španělské metropole. Přejezd z Madridu do Paříže mu zabral 17 hodin a po krátké zastávce u Eiffelovy věže naplánoval začátkem června poslední legální úsek své cesty - vyrazil na sever.

Uprchlická krize

„Autobus mířil až do Londýna. Koupil jsem si jen jízdenku do Calais, ale zkusil jsem prostě nevystoupit a rovnou přejet průliv La Manche. Nebyl to dobrý nápad, chytili mě hned,“ popisuje Syřan svůj první pokus o cestu do Anglie. Vyhazovem z autobusu pro Nabila začal 14denní pobyt ve stanovém táboře přezdívaném Džungle, kde se tísnil ve stanu se sedmi dalšími lidmi.

Francouzi běžence neřeší, přes Brity projde jeden z deseti

Improvizovaný uprchlický tábor tehdy hostil zhruba tři tisíce lidí. Francouzské úřady právě mezi tamní stany a chýše zaváděly tekoucí vodu. V přilehlém oploceném areálu si mohli běženci zajít na oběd, osprchovat se nebo dobít mobil - to nejcennější, co si na cestu do Evropy berou.

Zároveň však vláda v Calais rozjížděla i další investice - podél dálničního přivaděče k místnímu přístavu rostly vysoké ploty, terminál železničního tunelu obklopily zátarasy a nová kontrolní stanoviště. „Věděl jsem, že se musím přes kanál dostat rychle, jinak už ve Francii zůstanu. Zkusil jsem to snad padesátkrát,“ líčí Nabil, jak se každý den několikrát pokusil ukrýt v útrobách některého z kamionů.

Nezajímalo jej, že každému řidiči za jeho pokus hrozí vysoká pokuta, může jim poškodit auto nebo dokonce znehodnotit celý náklad. Nabilova touha po novém životě v Anglii byla zkrátka silnější a po dvou letech na cestách jej nemohlo nic zastavit.

„Francouzká policie to moc neřešila, často nás viděli a nechali prostě jet. Britové ovšem měli psy, kteří najdou skoro každého. Štěstí má tak jeden člověk z deseti,“ říká Nabil. Po šestnácti dnech se nakonec tím „jedním z deseti“ stal i on sám.

Pět hodin mezi koly kamionu: Z Calais dojel až za Londýn

„Schoval jsem se mezi koly v podvozku, strávil v něm celou plavbu do Doveru a pak ještě dalších pět hodin jízdy,“ popisuje cestu, která skončila až v Lutonu severně od Londýna. Když řidiče zastavil kvůli bezpečnostní přestávce, Nabil vyskočil a zavolal na tísňovou linku britské policie. Pak už vzaly události rychlý spád - policejní hlídka ho odvezla do Londýna, kde požádal o azyl.

Ministerstvo vnitra si nechalo jeho cestovní pas a Nabil skončil v Cardiffu, kde měl čekat na rozhodnutí úřadů. Krátce poté se stěhoval ještě jednou - do města Swansea v jižním Walesu. Úřady mu tam přidělily pokoj ve sdíleném bytě, kde bydlel s několika dalšími žadateli o azyl. V srpnu pak dostal vytoužený průkaz azylanta, díky němuž může bydlet kdekoli a ani jeho angažmá v restauraci nemusí probíhat načerno.

„O životě v Anglii jsem snil dva roky, moje přání se splnilo a jsem tu naprosto spokojený. Jen jsem předtím nikdy nepracoval v restauraci, takže příprava pizzy zpočátku trochu vázla. Učím se ovšem rychle,“ hodnotí Nabil výsledek své dlouhé cesty. Až vypiluje angličtinu, rád by si zařídil i britskou kvalifikaci pro elektrikáře a vrátil se k původnímu zaměstnání.

Jakmile válka skončí, nasedne prý do letadla a vrátí se domů, jakmile to půjde. Konec syrské občanské války, která si během pěti let podle říjnového odhadu exilové organizace SOHR vyžádala už přes 340 tisíc životů, je však stále v nedohlednu.

Autor:






Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.