Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Bělehrad je pro uprchlíky vedlejší kolej, na Západ chtějí i Srbové

  9:55aktualizováno  9:55
Díky spolupráci mezi Makedonií, Srbskem a Chorvatskem je nyní většina migrantů převážena rovnou k hranicím. Jak ale přecházejí ti, kterým se nepodařilo dostat se do hlavního proudu? Reportéři MF DNES Tomáš Lébr a Dan Materna mapují situaci běženců v srbské metropoli Bělehradu.

Slavonski Brod, uprchlický tábor (9. listopadu 2015). | foto:  Dan Materna, MAFRA

V posledních dnech každou noc padá na Bělehrad hustá mlha doprovázená citelným chladem. Když se ráno rozpouští, v parku Bristol naproti hlavnímu nádraží se vynořují siluety, které tu ještě včera nebyly. Další skupinky migrantů, kteří tak nějak „nenasedli na správný vlak“ a uvázli v srbské metropoli.

„Teď tu tancujeme pro Evropu,“ říká mladík v kruhu asi padesáti běženců, kteří stojí u lavičky, na níž sedí další mladík a buší do bubínku. Většinu z přítomných tvoří Afghánci – prakticky všichni odhadem patnácti- až dvacetiletí, není mezi nimi jediná žena či dítě. Vedle bubeníka hraje na kytaru Zoran, blonďatý Srb, jeden z místních dobrovolníků, kteří se v parku, zdejším neoficiálním „meeting-pointu“, snaží uprchlíkům pomáhat.

Už několik dnů platí dohoda mezi Srbskem a Chorvatskem, podle níž jsou běženci posazeni na srbsko-makedonské hranici v Preševu do autobusů. Ty je převezou přímo do města Šid na srbsko-chorvatské hranici. Odtud je pak mimořádné vlaky a autobusy přes Chorvatsko přesunou blíž k jejich vysněnému cíli, k západní Evropě. Přesto je stále dost migrantů, kteří se ocitnou v Bělehradě – většinou proto, že do Srbska přijdou jinak než přes Preševo.

Až z Bělehradu se snaží co nejrychleji dostat do toho hlavního, „pohodlnějšího“ proudu. A to se často stane – část z nich srbští policisté posadí na nádraží do vlaku směr Šid. A ti, kdo se do vlaku nevejdou, jsou na noc odváženi autobusy do provizorního tábora Krnača na okraji Bělehradu, zchátralé ubytovny pamatující Jugoslávii, která dříve sloužila stavebním dělníkům.

Amir: Už přechod hor do Turecka byl šílený

Na první pohled převládají v parku Bristol uprchlíci z Afghánistánu. Je vidět, že na zimu a nepohodlí jsou zvyklí. Ptám se jednoho, odkud se tu vzal. „Z Kundúzu. Utekl jsem před válkou. Zaplatil jsem za to pět tisíc,“ řekne mi stručně.

Uprchlická krize

Opodál v přilehlém bufetu se zahrádkou posedávají běženci očividně zasmušilejší a odjinud. Jsou tu celé rodiny ze Sýrie, několik uprchlíků z Afriky a dalších zemí. Shahíd a Amir, kamarádi z Íránu, popisují svou strastiplnou cestu z Teheránu. Otec Amira, novinář z časů před rokem 1979, kdy v zemi vyhrála islámská revoluce, uprchl do Francie a před dvěma roky tam zemřel. Až tehdy se Amir rozhodl, že ze země, kde mu stále připomínali „hříchy“ jeho otce, uteče.

„Už přechod přes hranici z Íránu do Turecka byl šílený,“ vzpomíná. „Projít mezi horskými štíty se spolu s námi pokoušely stovky dalších lidí, a viděli jsme nejmíň pětkrát, jak se někdo zřítil,“ vzpomíná.

Pokračuje drsným líčením cesty Tureckem k pobřeží a plavbě na řecký ostrov, jehož jméno nechce říci. „Když jsme domlouvali plavbu, slíbil nám majitel člunu, že na něm nebude víc než třicet lidí. Ráno jsme k člunu přišli, bylo v něm už nejmíň padesát lidí. Když jsme protestovali – byli jsme opravdu vystrašení – řekl nám, že na nás v tom případě pošle policii. Plavbu jsme přežili s velkým štěstím – člunu vynechal motor a jen díky tomu, že na palubě byl i uprchlík, který rozuměl motorům, se ho podařilo znovu rozběhnout. Když jsme dorazili k řeckým břehům, měli jsme vodu až sem,“ vypráví Amir a ukazuje kamsi nad kolena.

Ale když se ho zeptám na nejhorší okamžik cesty, vrací se k tomu, co se stalo několik dnů předtím. „Na cestě Tureckem jsme jednou tábořili ve velké skupině uprchlíků uprostřed lesa, kde většinu tvořili Afghánci. Bylo to s nimi strašné už od začátku – báli jsme se v noci přimhouřit oči, abychom o všechno nepřišli. Ale stejně se to stalo. Tu noc k nám přišel jeden, bylo na něm vidět, že je pod drogami, a přiložil mi k hlavě pistoli: Peníze, telefon, počítač! Obral mě o všechno, nebýt kamaráda, neměl bych šanci jít dál.“

Když se o den později ptám jednoho z českých dobrovolníků, kteří pomáhali běžencům v táboře na srbsko-chorvatském hraničním přechodu Berkasovo–Bapska, co je pravdy na „divokosti“ afghánských běženců, souhlasí a dodává: „Ale to se netýkalo jen uprchlíků z jiných zemí! Oni se nesnesli ani mezi sebou. Byli celou dobu rozděleni do skupin, asi podle příslušnosti k různým kmenům, a ty skupiny mezi sebou nijak nekomunikovaly.“

A ještě o větší kus dál než v bufetu u parku Bristol, v přilehlých ulicích, které jsou centrem nočního života Bělehradu, sedí i v těchto dnech obyvatelé metropole, kteří sem vyrážejí do restaurací a nočních klubů. To, co se odehrává v parku jen několik desítek metrů odsud, tu na první pohled nikoho příliš nezajímá – pokud se nezeptáte.

Fotogalerie

„Ano, vím, že se tam shromažďují uprchlíci, byla jsem se tam podívat,“ říká číšnice Andrea v klubu Mladost. „Je mi jich líto, ale opravdu nevím, jak bych jim mohla pomoci,“ dodává. „My přece na tom taky nejsme dobře. Já před dvěma lety vystudovala scénografii a teprve loni jsem našla první zaměstnání – tady v baru. Myslím, že je pro nás i pro ně štěstí, že chtějí jet dál. Koneckonců já chci taky jinam, taky na Západ.“

„Nemělo by se zapomenout, jakou má na téhle krizi vinu Západ, jako už mockrát dříve, včetně toho tady,“ odpovídá mi v dalším klubu Branka, ve zřejmé narážce na politiku Západu v 90. letech během balkánských válek. „A něco vám řeknu: když jsem viděla, jak z taxíku u nádraží vystupuje dvojice uprchlíků, muž ověšený zlatem a žena zahalená do šátku, a dávají taxikáři dvě stě eur, řekla jsem si, že už na tyhle věci radši ani nebudu myslet,“ dodává.

Na přestupní stanici

O den později dorážíme do Slavonského Brodu – chorvatské „přestupní stanice uprchlíků“. Na městském nádraží vlak mířící s běženci ze srbského Šidu nestaví, až o kus dál odbočí do opuštěné průmyslové zóny. Teď je v ní tábor pro uprchlíky. Obehnaný vysokým plotem, obklopený mnoha chorvatskými policejními vozy. Do tábora není povolen vstup ani novinářům. Takže dění můžeme sledovat jen zpoza plotu.

Na obrovské ploše osvícené jak fotbalový stadion je spousta velkých vojenských stanů a menších zdravotnických. Mezi nimi se pohybují davy běženců a desítky policistů. Každou chvíli se ozývají houkačky policejních vozů a sanitek.

Máme štěstí – zrovna přijíždí další vlak s uprchlíky. Vjíždí doprostřed areálu tábora. I na dálku je vidět, jak je přecpaný. Ruch v táboře v tu chvíli okamžitě vzroste. Chtěli bychom sledovat dění dál, ale musíme pryč: náš čas určený pro prohlídku tábora vypršel.

Autor:






Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.