O tom, kdo se stane nositelem ceny, nakonec rozhodla veřejnost. Udělení ocenění proběhlo v Národním divadle v Praze.
"Rozhodli jsme se, že tato cena by letos měla být občanskou - tedy ne státní ocenění nebo vyznamenání, ale poděkování občanů. A v tom je její výjimečnost," vysvětlil ředitel Post Bellum Mikuláš Kroupa. "Oslovili jsme proto skrze média veřejnost, které jsme během dvou měsíců představili příběhy osmi lidí nominovaných na Ceny Paměti národa," pokračuje.
Lidé měli možnost všem osmi nominovaným napsat vzkaz, který se objevil na stránkách Paměti národa, zprávy však osobně obdrží i sami laureáti. Podle Mikuláše Kroupy byl zájem obrovský. "Přišly stovky dopisů," řekl.
Předávání cen se neslo v duchu vlakového nádraží. "Vlaky a nádraží připomínají, že jsme na cestě, představují místa a křižovatky, setkání i míjení. Vlaky přijíždějí a odjíždějí, lidé se loučí i vítají. Nádraží žije mnoha příběhy, třeba je jen nevidíme," popsal Matěj Forman, který večer spolu se svým bratrem Petrem režíroval.
Přežily koncentrák i mučení StB
Mezi nominovanými a zároveň laureáty jsou tři ženy, které přežily holokaust. Ilsa Maierová a Markéta Nováková, sestřenice, které prošly terezínským ghettem, se nakonec setkaly v transportu do Osvětimi. Obě se přihlásily dobrovolně, když měli být deportováni jejich manželé. Následně byly převezeny do polského městečka Bad Kudow. Tam až do konce války pracovaly v těžkých podmínkách nacistického zbrojního průmyslu.
Eva Roubíčková strávila čtyři roky v terezínském lágru. Byla přidělena na zemědělské práce, což ji zachránilo od transportu do některého z koncentračních táborů, kde zahynula skoro celá její rodina. Při práci na poli vždy odnesla trochu jídla, které pak pašovala do tábora. Několikrát dostala i balíček od bohušovického železničáře Karla Košvance. Brzy ji však chytil četník - následovalo bití, vyhrožování smrtí, samovazba... I přesto Košvance neprozradila a i díky jeho pomoci válku přežila(více se dočtete zde).
Čtvrtá žena mezi letošními oceněnými, Helena Šidáková, vydržela nelidské mučení a věznění v komunistických kriminálech, jen aby kryla svého manžela. Spolu se rozhodli, že uprchnou přes hranice, plán jim ale překazila StB. Ona dostala 12 let, její manžel doživotí. Ani to ji ale nezlomilo, znovu se spolu setkali po 14 letech (více čtěte zde).
Odbojáři, agent-chodec i disident
Mezi sedmi oceněnými se objevil i příběh Josefa Holce. Během války na rodném Volyňsku založil odbojovou organizaci Blaník. V roce 1944 vstoupil do československých brigád v SSSR, kde byl zraněn. Po válce vstoupil do Judexovy odbojové protikomunistické organizace, už v listopadu 1948 ho ale zatkla policie a dostal 18 měsíců, které si odpykal v jáchymovských dolech (celý jeho příběh si můžete přečíst zde).
V Jáchymově strávil několik let i František Zahrádka. Ten se hned po válce zapojil do protikomunistického odboje. Hned po únorovém převratu začal spolu s kamarády převádět lidi přes hranice. Dostal se až do Bavorska, kde ho kontaktovala americká zpravodajská služba.
V roce 1949 ho začala sledovat StB a ještě v tom samém roce Zahrádku zatkli. V procesu mu hrozil trest smrti, nakonec však dostal "jen" 20 let, během kterých prošel několika kriminály, jáchymovskými uranovými doly i lágry Vojna a Bytíz. V roce 2007 dostal Řád Tomáše Garrigua Masaryka (o životě Františka Zahrádky se více dočtete zde).
Už jako šestnáctiletý se účastnil protinacistického odboje Leopold Färber. Po válce s kamarády založili protikomunistickou odbojovou skupinu. Počátkem 50. let plánovali poškodit místní policejní školu. Výbušniny však neplánovaně explodovaly, výbuch Färberovi protrhl oba bubínky a vyrazil oko.
StB ho spolu nakonec s kamarády zatkla a mučila. Nic neřekl. Za "zločiny proti republice" nakonec dostal 16 let, z nichž si odseděl osm. Letos v říjnu ho ocenil prezident Václav Klaus (celý jeho příběh najdete zde).
Posledním oceněným je bývalý disident František Stárek. Legenda českého undergroundu vydával samizdatový časopis Vokno, pořádal nepovolené koncerty a byl jedním ze signatářů Charty 77. Státní bezpečnost ho vyslýchala takřka pravidelně, za mřížemi byl hned třikrát.
Zastihl ho za nimi i listopad 1989. Za pobuřování seděl v Horním Slavkově, odkud se dostal na amnestii. Od roku 1990 potom na prosbu Václava Havla pracoval pro kontrarozvědku, dnes se věnuje projektu o dějinách československého undergroundu (více se o Františku Stárkovi dočtete zde).
