S StB měl Stárek, který má přezdívku Čuňas, bohaté zkušenosti hlavně ze 70. a 80. let, kdy vydával samizdatový časopis Vokno, organizoval nepovolené koncerty a podepsal Chartu 77. Výslechů tehdy absolvoval nespočetně. Dobře věděl, co estébáci umí. Hned třikrát se ostatně kvůli nim ocitl ve vězení a celkem si odseděl skoro čtyři roky mezi podvodníky, zloději a násilníky, protože tenkrát už věznice zdaleka neobývali političtí vězni tak jako v 50. letech.
"Od nich jsem se naučil leda tak odemykat fabky," vzpomíná dnes na své "vězeňské kolegy" Stárek (iDNES.cz už něm psal, více zde).
"Jednou nás koupal slovenský bachař, kterému jsme říkali Čobol. Přede mnou šel cikán a na ruce měl kérku KKD. Čobol na něj: 'A čo to tunaj mate?' A on: 'Veliteli, to znamená: každá koruna dobrá.' Pak se otočil na mě: 'To jsem ho napálil, co? Víš, co to znamená?! Komunistům krky dolů!' Tenhle chlapík měl na ty svoje tři písmena snad šedesát různých variant pro každého i pro mě. Tenkrát, když jsem šel na nástup, tak volali, poslední politickej na Bitýzu," směje se Čuňas, který ve vězení vystřihoval z vypůjčených časopisů z knihovny reprodukce renesančních obrazů.
Ostatním vězňům se obrazy tak líbily, že si nejeden z nich nechal vytetovat Dürera či da Vinciho na tělo.
Pobyt za mřížemi si Stárek krátil čas hraním šachů, nebo četl knihy o dějinách umění. Ale v botě nosil nůž, prý jako každý mukl. "Uměl jsem sedět. Když si hlídáš svůj píseček, hájíš ho a ostatním do jejich nelezeš, tak to jde. Panoval tam takový ozbrojený mír. Sem tam jsem vyfasoval díru. Musíš se naučit dávat si pozor na bachaře, poznáš je podle jejich přezdívek. Měli jsme tam jednoho, kterému říkali Krysa. Hned jsi věděl, na čem jsi," vypráví Stárek, který nikdy nezaváhal a po propuštění se znovu a znovu pouštěl do komunisty zakázaných aktivit.
Listopad 1989 ho zastihl také ve vězení. Seděl tehdy v Horním Slavkově, kde si odpykával dvouapůlroční trest za pobuřování. A z televizních zpráv se dozvěděl, že byl propuštěn na amnestii prezidenta. Z vězení jel do Laterny Magiky, kde ho Václav Havel přivítal na pódiu jako vítěze.
Když se na Barťáku zavařily skartovačky
S Havlem se Čuňas dobře znal právě z období před rokem 1989. I kvůli tomu ho tehdejší prezident na jaře roku 1990 požádal, zda by nechtěl pracovat u nově budované tajné služby, přesněji řečeno u kontrarozvědky, která nahradila komunistickou StB.
Na přelomu let 1989 a 1990 ale byla tajná policie ještě pod vedením "starých kádrů" (její zrušení nařídil tehdejší ministr vnitra Richard Sacher k 31. lednu 1990, pozn. red.) a velitelé tehdy rozhodli o skartaci velkého množství hlavně "živých" svazků. Čuňas si dodnes na některé historky, které o "čistící akci" slyšel, dobře pamatuje.
František Stárek
František Stárek je nominovaný na letošní Cenu Paměti národa. Slavnostní udílení, které pořádá nezisková organizace POST BELLUM ve spolupráci s Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů, proběhne 12. prosince 2012 v Národním divadle v 21 hodin. Režie Matěj Forman. Vstupenky zdarma mají členové Klubu přátel Paměti národa. Františka Stárka můžete podpořit a napsat mu vzkaz zde. |
"Když se jim prý na Barťáku (zkráceně Bartolomějské ulice, hlavní sídlo StB, pozn. red.) zavařily skartovačky, naložili dvě avie a jeli to spálit do valdického kriminálu. Když najeli do brány, tak se ředitel věznice posr… Vymluvil se, že se to u něj pálit nemůže, protože by to v kotelně pálili muklové a že by z toho svazky tahali a nechali je kolovat po věznici," povídali Čuňasovi před několika roky lidé, kteří u skartace dokumentů byli.
Avie pak zamířily do nedaleké ruské posádky u Mimoně, kde měla úřadovnu KGB. "Když se důstojníci KGB dozvěděli, co Češi chtějí spálit a nemají kde, tak hned zareagovali, že to prý půjde u nich a ať to hned zavezou k nim. Nechali nastoupit četu vojáků, kteří svazky vyložili na dvůr. Estébáci se ptali: ´Tak to jdeme spálit, ne!?´ Rusové jim na to řekli - to potom, na shledanou!" vzpomíná Stárek, který nakonec v kontrarozvědce (později přejmenované na Bezpečnostní informační službu - BIS) působil sedmnáct let. Kde svazky nakonec skončily, prý nikdo nezjistil.
Byly toho pytle
Na kontrarozvědce se mohl Stárek setkat s Jaromírem Ulčem, bývalým důstojníkem StB, který dodnes tvrdí, že pokyn k likvidaci "živých" svazků přišel na začátku ledna 1990 ve chvíli, kdy nahoře zjistili, že už je konec - Havel se dohodl s KSČ o převzetí moci.
"Všechno se to honem likvidovalo. Vyndávali jsme operativní svazky z červených vázacích desek, na kterých byla už jen čísla. Papíry jsme házeli do černých pytlů na chodbě. Těch ale bylo. Já bych to novému režimu stejně nedal, to je naprosto normální, tak se to u zpravodajské služby dělá, když se střídají režimy," popisuje Ulč týdny pytlování v prvních měsících svobody.
Jestli někdo z jeho kolegů některý spis zcizil pro pozdější vydírání, neví, ale možné to prý bylo. Říká, že řada jeho kolegů zamířila do politiky a ekonomiky. Na otázku, o kom přesně mluví, se Ulč už jen směje.
Příběhy 20. stoletíPříběh Františka Stárka zmapovali lidé z Post Bellum. V neděli jejich vyprávění odvysílá Český rozhlas - Rádio Česko v 10:05 v pořadu Příběhy 20. století. Společnost Post Bellum sbírá vzpomínky pamětníků od roku 2001. S Českým rozhlasem a Ústavem pro studium totalitních režimů vede internetový portál Paměť národa, kde jsou příběhy k nalezení. Post Bellum žije především díky drobným darům, na jejich webu můžete pomoci i vy a stát se členem Klubu přátel Paměti národa. |
