Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


KOLOTOČÁŘKA: Nejsme svatí, ale držíme se staré morálky. Na uživení to není

  16:30aktualizováno  16:30
Pořádně hnout žlučí dokáže Barboře Kočkové z Třebíčska tón, jímž někteří lidé vypouštějí z úst slovo „komediante“. S atrakcemi z manželovy a synovy dílny rodina během sezony objede v okrese dvanáct poutí. „Na uživení to není, ale slušný světský se ostatním do rajonu necpe,“ přibližuje v rozhovoru pro seriál Lidé Česka.

"Světští nejsou žádní světci, ale mezi našimi dětmi nenajdete feťáky ani alkoholiky," říká Barbora Kočková. | foto: Tomáš Blažek, MAFRA

Jakými rysy se dnes světští vyznačují?
I mezi námi jsou rozdíly jako mezi „domácími lidmi“, spojuje nás však velká láska ke třem věcem, a sice k dětem, rodičům a ke svému rodu. Každý světský si radši ubere sobě, aby mohl dát svému dítěti a neznám žádného, který by dal rodiče do domova, propadl by se hanbou.

Jaké typicky světské rituály či tradice si držíte?
Je doba internetů, ale stále pořádáme plesy, aby se omladina seznámila a abychom se po delší době mezi rody navštívili. Organizujeme velké svatby a křtiny, nemáme problém pozvat i dvě stovky lidí. Ostatní se chytají za hlavu, kolik to musí stát peněz, ale v žádném případě jich nelitujeme.

Lidé Česka

seriál iDNES.cz

Lidé Česka

Zapomeňte na politiky, vrcholové sportovce, hvězdy showbyznysu a další celebrity.

Portál iDNES.cz přináší druhou řadu seriálu rozhovorů s mediálně neznámými lidmi.

Po 60 vydaných dílech a roční pauze jsme opět pečlivě vytipovali reprezentanty profesních či zájmových skupin napříč Českem a během roku zveřejníme další desítky interview, ve kterých zprostředkujeme radosti i starosti zpovídaných.

Motto projektu zní:
Každý má co říci

Máte zajímavý tip na dalšího hosta našeho seriálu?
Napište nám na na adresu: lideceska@idnes.cz

Jste příbuzní s pražským rodem Kočků?
Rodů Kočků je několik, můj manžel je původem z Brna. Z jeho strany je pražský rod údajně naše vzdálená rodina, ale nevídáme se. Drtivá většina světských je spřízněná, můj tatínek Habich je bratrancem Václava Kočky, který před lety přišel rukou Bohumíra Ďurička o syna.

Jak dlouhou tradici mají atrakce ve vaší rodině?
Celým rodem Habichů se táhnou různá zábavní odvětví. Pradědeček hrál po vesnicích osobní divadlo, děda měl kšefty (atrakce, pozn. red.) už od mládí. Fungovali dokonce i za Hitlera, který měl pro cirkusy a atrakce slabost. Předci však museli dokládat pět generací zpět, že nemáme židovské předky.

Dotýká se vás, když si vás lidé pletou s cirkusem?
Moc ne, spíš jsme všeobecně citliví na to, jakým tónem kdo pronáší slovo „komediante“. K cirkusu máme svým způsobem blízko, je to však ještě větší záhul než kolotoče. Obdivuji energii, kterou vynakládají na celoroční provoz a péči o zvířata. Nemají nikdy pauzu, my přes zimu atrakce uklízíme.

Ani předci nejezdili s atrakcemi přes zimu na jih?
Poutě vždy byly sezonní záležitost. Rodiče měli jako jedni z mála od 50. let minulého století v jižních Čechách svůj dům a přes zimu normálně chodili do práce - dělali meliorace, vozili brambory. Většina světských jinak celoročně žila v třímetrové maringotce, kde vychovávali i pět šest dětí. V zimě se dávalo prádlo zmrznout ven. Dnes vůbec není špatná doba, jak si někteří stěžují.

Kolik máte atrakcí a kolikrát je v sezoně sbalíte a rozbalíte?
Máme deset atrakcí a na jejich provozu se podílí celá rodina. V domě nás žije devět a zapojení musí být všichni včetně dědečka, který mi klidně jde pomoct do střelnice, když je nejhůř - alespoň má pocit, že je ještě potřebný .Od Velikonoc do Václava objedeme dvanáct poutí, působíme pouze v okrese Třebíč.

Držíte si svoje rajony?
Ano. Držíme se staré morálky. I když máme technologicky pokročilé atrakce a mohli bychom se cpát i za hranice regionu, slušný světský to bez domluvy s kolegy z daného kraje neudělá a najde si jako my ještě něco k tomu, aby neobtěžoval ostatní. Svoji lokalitu si každý obvykle drží už desítky let. U některých světských však touha po penězích převálcovala zásady, které jim rodiče vštěpovali.

Barbora Kočková

  • Je jí 49 let, pochází ze Stařče u Třebíče, za svobodna se jmenovala Habichová.
  • Vystudovala základní školu, otec Miroslav Habich si i přes její výborný prospěch nepřál, aby ve studiu pokračovala.
  • S rodinou obstarává pouťové atrakce, věnuje se i výkladu karet.

Jaké máte další aktivity?
Stejně jako předtím babička a maminka se věnuji výkladu karet, manžel se synem a dvěma zaměstnanci se celoročně věnují výrobě pouťových atrakcí, které prodáváme do ciziny. Česko je celkově velmoc v jejich výrobě, tuzemští výrobci prodávají do celého světa.

Na čem především si u atrakcí zakládáte?
Atrakce je vizitkou a chloubou nositele rodu. Když přijedeme na cizí okres jako nestranní pozorovatelé, stav atrakcí nám o majiteli vypoví vše. Hrdý muž do toho dá srdce, aby bylo v pořádku vše od certifikátů, kontrol, vzhledu či hudby.

Jaké atrakce jdou nejvíc na dračku?
Autodromy, létající lavice, labutě - vyrobíme cokoli. Svou první atrakci manžel sestrojil v osmnácti letech. Když má nápad, zadá jej napřed inženýrům a statikovi. Na základě výpočtů, zpracované dokumentace a funkční zkoušky je vydán certifikát. Další provoz atrakce se řídí evropskou legislativou.

Jsou pro vás atrakce hlavním zdrojem příjmů?
Byly do 80. let. Potom se doba přehoupla a museli jsme hledat doplňkovou činnost, takže otec s manželem začali podnikat v oblasti nakládání s odpady - s kovošrotem. Vedle toho byl po čase příjem z atrakcí spíš směšný, ale nedokázali jsme se odpoutat od něčeho, co milujeme. Pořád děláme řadu věcí navíc, abychom to nemuseli odložit či odbýt.

Fotogalerie

Nespílají vám lidé, že přetěžujete děti?
Slýchávala jsem námitky, že děti odmala dost zneužíváme, že místo hraní na hřišti musejí pracovat. Musejí a díky tomu znají hodnotu peněz. Světští nejsou žádní světci, ale mezi našimi dětmi nenajdete feťáky ani alkoholiky. Jsou tak vytížené, že na to nemají čas. Zahálka je matka všeho zla, říkávala maminka. Jako rodina jsme takřka 24 hodin denně spolu a vyhovuje nám to.

Nebojí se světští rodiče, že si dítě najde jinou životní náplň?
O to nejde. Některá světská děvčata chodí výstředněji oblékaná, takže lidi mají předsudky, že jsou do luftu, ale jejich morálka je jiná, než si myslí, daleko přísnější než ve zbytku společnosti. Tátové jsou na dcery hrozně opatrní. Když pak začne chodit s prvním klukem, většinou si ho vezme. Světský kluk chce světskou holku, protože ví, že před ním nikoho neměla.

Preferujete sňatky „mezi svými“?
Některé rody to doteď svým dětem vnucují, my ne. Zeť není z naší branže a já jsem nejšťastnější, že si ho dcera vzala, protože je to hodný a slušný člověk, který nemá s ničím problém. Pomůže postavit a obsloužit atrakce, pak si vezme montérky a jako živnostník jede řešit svoje zakázky.

Touhu máte v každé buňce vašeho těla

S jak velkým množstvím světských si nemáte co říct, protože se vám nelíbí jejich způsob práce?
Je to menšina, které ostatní dají svůj názor velmi rychle najevo a trochu ji tím vypudí, takže dotyčný pak zůstane sám. Jsou však i poutě, kde se setkává víc rodů současně - v našem regionu třeba Jemnice. Obce či města chtějí už tak obrovské poplatky z místa, že jeden provozovatel není schopen to ze svých atrakcí zaplatit, protože větší pouť jde do statisíců.

Komplikují vám práci novodobé výmysly politiků?
Provozně ohromně náročné jsou pro nás kasy EET. Někdy máme jeden kolotoč u hospody, druhý u rybníka a třetí u obchodu, takže budu muset mít hned tři kasy. Je to skutečně buzerace a omezování a mám trochu strach, kam až to dojde. Když to takhle půjde dál, může se stát, že provozovatelé atrakcí budou muset jít do „normální práce“, čímž v zemi skončí tradice, která přečkala jakoukoliv dobu včetně válek.

Předchozí díly

Hodně lidí se na nás dívá jako na komedianty, kteří jen přijedou, sednou si do pokladny a jen zpovzdálí sledují, jak tečou peníze. Přála bych si, aby se uměli zastavit a zamyslet, co všechno to obnáší, než si do té pokladny vůbec můžu sednout.

Jaké jsou obvykle náklady na jednu pouť?
Na menší pouť musíme vynaložit i 30 tisíc za týden. Logicky pak musíme jít nahoru s cenou vstupného, což je špatně. Úřady by si měly uvědomit, že tradice upadají. Málokdo drží už i Velikonoce, lidi mají hrůzu z větších sešlostí, protože stojí peníze. Čest jednomu starostovi v našem okrese, který nechce žádné poplatky, jen aby lidé mohli jezdit za míň.

Takže zisk máte, až když vyděláte nad 30 tisíc?
Ano. K tomu máme velké náklady na palivo, platí se dva tisíce za přípoj a odpoj elektřiny bez natočení kilowatt, elektřina, mzda zaměstnancům, náklady na získání certifikátů, velké peníze stojí pojistky a silniční daně za tahače a přípojná vozidla. Někdy nevyděláte nic, protože týden proprší. Všichni kolegové se mnou musejí souhlasit, že tato doba není na uživení. Každý z branže má něco navíc, snaží se přežít zimu, aby atrakce nemusel pustit.

Napadlo vás někdy, jestli by nebylo jednodušší jít si sednout na osm hodin do kanceláře?
Napadlo. Syn a dcera obsluhují atrakce, i když mají střední školu. Kolotoče ale nikdy nepustíme. Kolegy, kteří ten krok udělali, to k nim táhne zpátky jako magnet. Touhu máte v každé buňce vašeho těla. Chlapi převezou atrakce, začne montáž, večer všichni společně sedíme, grilujeme, hrajeme na harmoniku. Dává nám to určitou svobodu, je to něco zvláštního a kdo se v tom nenarodí, nepochopí.

Papírové růže pro upejpavé vyvolené

Která činnost vás na pouti baví nejvíc?
Je mi to jedno. Nejraději sleduji radost příchozích, hlavně dětí. Poutě jsou pro mě důkazem, že i v dnešní době se lidé umí zastavit a radovat. Přesně v těchto chvílích si říkám, že to, co děláme, má smysl. Někde nám říkají „naši“, dlouho dopředu se na nás těší, jezdíme tam jak domů. Víme, kde kdo bydlí, jaké má příbuzenstvo, kdo se vdal a oženil.

Vozíte se ráda na kolotočích?
Určitě ano, teď hlavně s vnučkou. Atrakce chodíme obhlížet i na dovolené v zahraničí, prostě jsme cvaklí (smích).

Co mají lidé na poutích nejraději?
Milují pyramidu z válečků ve střelnici, kterou by měl zákazník na tři rány shodit a podle toho pak dostat výhru. V našem okrese totiž člověk dostane cenu, i když se netrefí, ať už papírovou růži, plyšáka nebo hračku. Takhle jsme si lidi naučili. Dětí by mi bylo líto, chválím i ty, které pušku ani neumí držet (smích).

Kolik papírových růží za sezonu vyrobíte?
Asi 10 tisíc. Denně zvládneme kolem stovky, jeden kus člověk musí vzít do ruky třeba šestkrát. Podle růže poznám, od koho je a z jakého kraje, každý výrobce má svůj rukopis. Technika se dědí z generace na generaci.

Přemýšlím nad osudem každé růže, kterou vyrobím. Nejednou za mnou přišel mládenec, který jednu vystřelil pro svoji upejpavou vyvolenou, že jsem mu dopomohla k manželství. Darovat růži má hluboký význam, mnohem hlubší než pozvat někoho na večeři nebo na dovolenou.

Moje místo v Česku

odpovídají všichni hosté seriálu

Každý odněkud je. Někde se narodí, někde je doma. Říká se, že ta nejdůležitější místa v mysli a srdci člověka mohou být maximálně dvě. Jaká jsou ta vaše?

Neznám krásnější město, než je Třebíč. Celé Třebíčsko je moje srdeční záležitost, proto tady zůstáváme, i když v 90. letech všichni mířili do Polska, kde jste za měsíc vydělali totéž co tady za sezonu, což je nesrovnatelné. Ale nechtěli jsme to udělat, co by pak lidem z poutí zbylo? Moc rádi jezdíme i do Koněšína, Jemnice, Rouchovan, Tasova, Vladislavi a Hartvíkovic.

Museli jste někdy na pouti řešit nějaké neštěstí?
Za celý život jsme řešili jedinou tragickou událost, kterou však nezpůsobila technická závada, ale zkrat sedmnáctiletého kluka, který se vydal za provozu pod lavici sbírat vypadnuté klíče. Nikdo jsme to nepochopili, sesypali jsme se z toho na dlouho celá rodina.

Jste senzibilní?
Ano, potkávám lidi a vím, jaké mají nemoci a jak tu budou dlouho. Někdy mám vidiny, jako když vám někdo pustí před očima film. Věděla jsem předem, že se stane šílená tragédie v Polsku. Pak tam spadlo letadlo s prezidentem. Taky jsem tři čtvrtě roku dopředu věděla, kdy zemře máma. Přitom byla zdravá.

Zabýváte se i výkladem karet.
V Třebíči mám věštírnu. Maminka to dělala celý život, tatínek se jí bál, protože měla cítění. Prababička četla i z ruky. Mám také placenou linku s více než čtyřicítkou zaměstnankyň. Vybrala jsem si je z pěti set zájemkyň a odpovědně si troufnu říct, že ty holky umí.

Půjčujete atrakce do filmů jako rekvizity?
Občas ano. V poslední době se rozmohlo i jejich půjčování na soukromé či firemní akce. Nedávno jsme tahle půjčovali autíčka a děti skoro neměly šanci se za volant dostat, protože se do aut drali tatínkové. Chlapi mají větší tendenci si hrát, vracet se do dětství, což je skvělé.

Článek se mi líbí


ZPRÁVY: V hořícím bytě hasiči objevili dvě mrtvá těla, policie nařídila pitvu





Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.