Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


BUSKERKA: Češi nás občas vnímají jako žebráky. Úsměv je nejlepší odměna

  18:15aktualizováno  18:15
Hudbě se věnuje od pěti let, k buskingu se dostala v šestnácti. Pouliční hraní má podle ní své místo i v dnešní uspěchané době, kdy si lidé dají do uší sluchátka, aby si odpočinuli od okolí. „Cizinci házejí víc peněz, protože buskery vnímají jako někoho, kdo jim zpestří den,“ říká Anna Dvořáková v seriálu Lidé Česka.

Brněnská pouliční umělkyně Anna Dvořáková | foto: Anna Vavríková, MAFRA

Inspiroval vás někdo, abyste se s hraním vydala na ulici, nebo to byl jen takový impuls, touha zkusit něco nového?
Spíš impuls. Ve všem, co dělám, se orientuju podle momentálního rozpoložení. Jen málo věcí plánuju. Takže jsem prostě jednoho dne šla po ulici a viděla jsem, jak někdo zrovna hraje, tak jsem si řekla: „Jo, mám hoďku volného času, mám ukulele, proč to nezkusit?“ O blok dál jsem si sedla na schody, vytáhla ukulele a začala hrát. A bylo to fajn, tak jsem se rozhodla, že budu hrát častěji.

Lidé Česka

seriál iDNES.cz

Lidé Česka

Zapomeňte na politiky, vrcholové sportovce, hvězdy showbyznysu a další celebrity.

Portál iDNES.cz přináší druhou řadu seriálu rozhovorů s mediálně neznámými lidmi.

Po 60 vydaných dílech a roční pauze jsme opět pečlivě vytipovali reprezentanty profesních či zájmových skupin napříč Českem a během roku zveřejníme další desítky interview, ve kterých zprostředkujeme radosti i starosti zpovídaných.

Motto projektu zní:
Každý má co říci

Máte zajímavý tip na dalšího hosta našeho seriálu?
Napište nám na na adresu: lideceska@idnes.cz

Musela jste ze začátku překonávat stud?
Se studem jsem nikdy problém neměla, vždycky jsem byla ráda středem pozornosti. Taky jsem nenapravitelná hecařka, a když se někde mihne něco, co se tváří jako výzva, tak si to nenechám za žádnou cenu ujít.

Co je na hraní na ulici nejlepší?
Mě strašně baví, když někdo jde po ulici, mračí se, a najednou ho zaujme nějaká melodie, kterou hraju, zastaví se, v průběhu písničky přichází blíž, začne si podupávat do rytmu a nakonec třeba odchází s úsměvem. V tom je pro mě to kouzlo, o tom hudba na ulici je. Je krásné, když tam zní něco jiného než ruch běžného života.

Píšete si vlastní písničky?
Ano, zpívám převážně věci, co si sama píšu. Když třeba zpíváme ve skupině, děláme spíš covery, ale jinak zpívám svoje věci.

O čem jsou?
Většinou je to o lásce, to je takové věčné téma. Občas si v písničkách na něco stěžuju a depkařím, ale často to bývá spojené se vztahy, ať už milostnými, nebo přátelskými.

V jakém hudebním žánru zpíváte?
To, co dělám, se dá asi nejvíc připodobnit k folku, ale ráda experimentuju i s indie. I když ono z toho vždycky vyleze něco jiného, než si představuju. Ale mimo to se snažím skládat i klasickou hudbu, sborové věci.

Jaký žánr je obecně nejrozšířenější mezi buskery? Co lidi na ulici uslyší nejčastěji?
Časté jsou akustické předělávky slavných věcí. Mám kamarády, co s violoncelly dělají covery moderních písniček anebo soundtracků, hrají třeba hudbu z Pána prstenů nebo Kmotra, což mi přijde skvělé. Je to melodie, kterou každý pozná, ale zní jinak, než když si ji pustí doma. A violoncella udělají své.

Anna Dvořáková

  • Narodila se v roce 1997 v Kyjově. Momentálně žije v Brně, kde studuje audio inženýrství na Vysokém učení technickém. 
  • V roce 2013 nahrála a neoficiálně vydala album Symptom Tai pod pseudonymem Arin the Holly Bean. Většinu svých písní kromě hraní v brněnských ulicích publikuje na YouTube a Soundcloudu.
  • Kromě hudby a buskingu ji baví kreativní psaní a bojové sporty.

Myslíte, že předělávky lákají víc nebo lidi dokáží ocenit buskerovu vlastní tvorbu?
Kolemjdoucí určitě víc zaujme cover, když slyší svoji oblíbenou písničku, tak se spíš zastaví. Ale když už tam člověk stojí delší dobu, a vlastně se toho buskera začne ptát, co je zač, kde hraje a zpívá, tak je fajn představit i nějakou svoji tvorbu.

Máte nějaký hudební vzor?
Ani nevím. Ale inspiruje mě hodně lidí. Poslední dobou žeru Auroru, norskou zpěvačku a skladatelku. Je skvělá, jak projevem, tak tím, jak si hraje s každým detailem.

Na co všechno hrajete?
Tak nějak na všechno trochu. Snažím se poznávat nástroje, abych s nimi pak mohla počítat při skládání písniček. Nejdéle hraju na housle. Hodně skládám pomocí klavíru. Ale nejčastěji hraju na ukulele, se kterým i buskuju.

Skládat v češtině je jako rvát kostičku do kulatého otvoru

Kdy jste se hudbě začala věnovat?
Housle jsem poprvé držela v ruce, když mi bylo pět, a postupně se to přidávalo. Jak člověka jednou zaujme hudba, tak nedokáže zůstat u jedné věci.

Zpíváte raději v češtině nebo v angličtině?
Ráda zpívám v obou jazycích, ale skládání je o dost jednodušší v angličtině. Skládat v češtině je jako rvát kostičku do kulatého otvoru. Člověk to musí udělat dobře, jinak to nefunguje, a udělat něco takového fakt dobře je pořádná fuška, trvá to dlouho a často se to nepovede tak, jak si člověk představuje.

Proč?
Čeština je oproti angličtině tvrdší jazyk, navíc má strašnou spoustu slov a spojení a většina z nich v hudbě nefunguje. Takže proto je neskutečná práce vyšperkovat českou písničku tak, aby zněla dobře. Proto obdivuju lidi, kteří to dokážou, třeba Nohavicu, který má úderné texty, krásně to plyne, ladí a dokáže lidi rozesmát.

Fotogalerie

Kolik jste si hraním na ulici nejvíc vydělala?
Samostatně kolem čtyř stovek, ale já jsem nikdy nešla hrát na tak dlouho, abych si tím vydělala denní výplatu. Když jsme buskovali s uměleckou platformou Sami za sebe a rozdělili jsme se do několik skupin, které hrály v různých částech ulice, tak se vydělalo hodně. Ale ty peníze se pak posílaly na dobročinné účely, třeba když bylo zemětřesení na Haiti.

Hrajete raději sama nebo v partě?
Dřív jsem bývala vlk samotář, ale teď už radši hraju v partě, baví mě spolupráce s dalšími lidmi. Člověku se mění hodnoty, jak dospívá a učí se novým věcem, takže proto mi teď víc sedí hrát s ostatními, nevadí mi třeba zpívat druhý hlas a tak. Tenhle vývoj hodně ovlivnila i moje současná spolupráce s brněnským sborem First Smile, kde je to především o týmové práci.

Předchozí díly

Buskovala jste i mimo Česko?
Ano, v Hastings na jihu Anglie na pláži. Ale nedávala jsem před sebe žádné pouzdro na peníze. Zaprvé jsem nevěděla, jak to tam přesně chodí, zadruhé to byl dost spontánní nápad, takže jsem prostě vytáhla ukulele a hrála.

Myslíte si, že v zahraničí dokážou být kolemjdoucí k buskerům vstřícnější?
Když jsem cestovala po evropských městech, třeba Paříži nebo Londýně, všimla jsem si, že tam zábava na ulicích jede daleko víc. Když se tam něco děje, lidi se seskupí, pozorují a je z toho takový menší svátek. Zatímco v Česku často na ulicích vidím výborné umělce, ale lidi procházejí kolem bez povšimnutí třeba jen proto, že není ideální počasí a oni nemají chuť obětovat pět minut, aby se podívali, jak někdo hraje. 

Přechází z bodu A do bodu B a připadá mi, že si cestu neužívají, prostě se potřebují někam dostat. Je strašně málo lidí, kteří se po cestě někam zastaví nebo třeba změní obvyklou trasu jenom proto, že jiná by mohla být hezčí. Cizinci taky házejí víc peněz, protože buskery vnímají jako živou hudbu, někoho, kdo jim zpestří den, u nás se na to často stále nahlíží jako na žebrání.

Lidé taky při spěchu do práce nebo do školy mají často v uších sluchátka s vlastní hudbou, jsou čím dál víc ponořeni do svých světů. Myslíte, že má busking v takovém prostředí budoucnost?
Na jednu stranu tomu úplně rozumím, je to skvělý způsob, jak vypnout, trochu se odreagovat, na druhou stranu se tím člověk úplně izoluje od okolí. Ale taky si myslím, že se ta izolace nemůže stupňovat donekonečna. Někdy se to zlomí a lidé toho začnou mít dost, podobně jako když jeden umělecký směr nahradí druhý, tak tenhle uspěchaný styl života nahradí jiný. Proto podle mě busking v budoucnosti smysl má.

Moje místo v Česku

odpovídají všichni hosté seriálu

Každý odněkud je, někde se narodí, někde je doma. Říká se, že ta nejdůležitější místa v srdci člověka mohou být maximálně dvě. Jaká jsou ta vaše?
Jednou jsem si našla jedno místo, na které se hodlám vracet v průběhu let. Je to louka na kopci v anglickém Hastings. Když jsem na tom místě byla ve dvanácti poprvé, začala jsem tam psát písničku Soul-chained, a když jsem tam byla o pět let později, tak jsem ji přesně tam dokončila. 

A pak mám ráda přehradu v Jestřabicích, kam jsme s tátou jezdívali na ryby, ráda jsem tam sedávala a dívala se na západy slunce.

Přesto, připadala jste si někdy při hraní na ulici kvůli lhostejnosti lidí zbytečně, jako byste hrála spíš sama pro sebe než pro svoje okolí?
Určitě, právě za těch sychravých dnů, kdy se skoro nikdo nezastaví. Navíc je člověku při hraní zima, je promoklý a když ještě někdo nad vámi otevře okno a zařve na vás, jestli nechcete trochu ztlumit, není to moc příjemné.

Chtěla byste se hudbou živit?
Živit se hudbou je krásné a samozřejmě bych to chtěla dělat, ale nevím, jestli se budu živit přímo hraním nebo budu spíš někde v zákulisí. Díky škole, kterou studuju, bych se mohla stát třeba zvukovým inženýrem, což je profese, která sice není tolik vidět, ale je potřeba. Sehnat pořádného zvukaře je totiž fakt kumšt. Líbila by se mi i práce ve studiu, kde se v podstatě tvoří duše písniček.

A myslíte, že busking dokáže někoho uživit?
Rozhodně, je to ale o tom vybrat si vhodné místo a vhodnou dobu, kdy lidi bývají příjemně naladění. A když k tomu máte trpělivost a hrajete určitou dobu, ne jenom chvilku, peníze se vždycky vydělají. Je to trochu o strategii.

Článek se mi líbí


ZPRÁVY: Tisíce lidí si připomněly Sametovou revoluci, někteří politici se dočkali pískotu





Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.