Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


SOUKROMÉ OČKO: Měním převleky, paruky nenosím. Svým dětem balím na výlet GPS

  19:23aktualizováno  19:23
Špehování jej bavilo odmala, až díky osudovému setkání s bývalým zpravodajcem se jím však Marian Hybký začal živit. Jako soukromý detektiv sleduje hlavně nevěrníky, ale i drogově závislé děti či nenechavé zaměstnance. „Až mě v terénu někdo prokoukne, s touhle prací skončím,“ přibližuje v rozhovoru pro seriál Lidé Česka.

Brněnský soukromý detektiv Marian Hybký | foto: Anna Vavríková, MAFRA

Proč nevyšetřujete v řadách policie?
Jsem bývalý policista jako drtivá většina soukromých detektivů. Pracoval jsem na pohotovostní motorizované jednotce v Brně, kde se člověk ponejvíce tahá s opilci a řeší rvačky v hospodách. Odmala mě bavilo špehování a když jsem nedostal příležitost se posunout víc tímto směrem, skončil jsem.

Jak jste se dostal k práci soukromého detektiva?
Úplnou náhodou. Po odchodu od policie jsem pracoval i jako automechanik a vůz spravoval mimo jiné bývalému vojenskému zpravodajci. Spřátelili jsme se a jeho vyprávění mě pohltilo. Většinu věcí umím od něj, první sledovačky jsem dělal po večerech s ním a jeho kolegy, sám na sebe jedu asi šest let.

Lidé Česka

seriál iDNES.cz

Lidé Česka

Zapomeňte na politiky, vrcholové sportovce, hvězdy showbyznysu a další celebrity.

Portál iDNES.cz přináší druhou řadu seriálu rozhovorů s mediálně neznámými lidmi.

Po 60 vydaných dílech a roční pauze jsme opět pečlivě vytipovali reprezentanty profesních či zájmových skupin napříč Českem a během roku zveřejníme další desítky interview, ve kterých zprostředkujeme radosti i starosti zpovídaných.

Motto projektu zní:
Každý má co říci

Máte zajímavý tip na dalšího hosta našeho seriálu?
Napište nám na na adresu: lideceska@idnes.cz

Na jak moc tenkém ledě se soukromý detektiv pohybuje?
V Česku není zákon o detektivní službě, smím dělat pouze to, co kterákoli fyzická osoba. Musím znát zákony, abych se nedostal za přípustnou hranu. Věci, které se „dělat nemají“, jednoduše neděláme. Kamarád od policie si detektivní agenturu založil chvilku přede mnou a někdy spolupracujeme.

S jakými bizarními požadavky za vámi zákazníci chodí?
Nad některými případy zůstává rozum stát. Požadavky na vloupání do bytu za účelem natáčení nevěrného protějšku nebo kvůli zajištění důkazů z domácího trezoru nejsou ojedinělé. Podobné návrhy okamžitě rezolutně odmítám.

I racionálnější klienti však o svých problémech hodně lžou, nakrmí nás vymyšlenou pohádkou a párkrát už se stalo, že když jsme odhalili jejich pravé pohnutky, byli jsme už skoro za pomyslnou hranicí. Člověk musí být hodně opatrný a vše si prověřit třikrát, než udělá něco, čeho by mohl litovat. Kdyby mě stíhala policie, nebude ji zajímat, že jsme šlápli vedle.

Můžete uvést příklad?
Chlap za mnou přijde s tím, že se rozvádí a podezírá manželku, že „vyvedla“ majetek. Já si ale nemám jak ověřit, že skutečně jde o manželku, do evidencí se nedostaneme a musím pracovat s důvěrou, že klient říká pravdu. Když se pak ptám lidí v okolí, může vyjít najevo, že nikdy manželé nebyli a dotyčná je expřítelkyně, na kterou klient nemůže zapomenout. V ten moment se ocitám v ošemetné pozici.

Mohl byste se stát pomocníkem stalkera...
Například. Už je to zkrátka za hranou. Musím se chránit, abych nepřišel o koncesní listinu. Kdybych se dostal do pozice trestně stíhaného, okamžitě přijdu o práci.

S kým se radíte, co ještě smíte a co už ne?
Se svým právníkem. Lidé rádi zaplatí, ale nejsem člověk, který pro peníze udělá úplně cokoli. Snažím se dělat práci, která mi neublíží. Jsem opatrný, bezpečnost moje a mé rodiny je pro mě na prvním místě. Od doby, kdy si na mě přistižený nevěrník párkrát počkal u kanceláře, už se v oficiálním sídle firmy nezdržuji, aby mě tam nikdo nemohl konfrontovat.

Kdo se v Česku může stát soukromým detektivem?
Práci nemůže dělat každý. Koncesní listinu získáte podle živnostenského zákona jen na základě předchozí praxe u policie nebo vojenské služby. Úředníci si prověřovali, že jsem jako policista jen neseděl v kanceláři, ale skutečně jsem i pátral po lidech. Absolvoval jsem i přezkoušení z právního povědomí.

Snažím se, aby o mně nikdo nevěděl

Prasklo někdy na sledovaného člověka něco horšího, než z čeho ho klient podezíral?
Stává se, dotyčný manžel nechodí za milenkou, ale za milencem. Nebo si vyjede autem k lesu, kde sleduje porno a ukájí se sám. Někdy jsou protějšky posedlé až paranoidní představou, že partner je nevěrný, a přitom nepřijdeme vůbec na nic – chlap třeba chodí hrát kulečník s kamarády, protože ho to večer doma nebaví. Kam jde, neřekne, aby si na něj žena nemohla počíhat.

Fotogalerie

A co nějaký závažný trestný čin?
Aby ohromil manželku, vymyslel si jeden klient důležité jednání s vlivným českým podnikatelem a na cestu si přes nás pronajal vrtulník. Ve finále na divadýlko sám doplatil, ukázalo se, že je zdatným podvodníkem.

Když zjistíte, že sám klient má pletky se zákonem, máte povinnost to hlásit?
Ano, ale v tomto případě jsem se nedostal k jádru věci, na zločiny přišla policie. Že je ve vězení, jsem se dozvěděl, až když kontaktoval mého advokáta s žádostí, aby ho zastupoval. Pokud mám podezření, zavolám přímo některému z kamarádů policistů, abych nemusel absolvovat martyrium jako běžný oznamovatel, a oni díky tomu třeba získají odměny.

Kdy jste měl v práci skutečně strach?
Zdravý strach mám vždy, pro tuhle práci se ale člověk musí narodit. Dnes už podle reakcí a chování poznám, kdy dotyčný, kterého mám v hledáčku, začíná tušit, že něco není v pořádku. V ten moment se otáčím, jdu pryč a případ necháme třeba měsíc spát.

Ještě vás nikdo neprokoukl?
V terénu ne. Pokud by se to stalo jednou, zpozorním, pokud podruhé, s prací skončím. Když někdo sledování odhalí, zpravidla si za to může klient, ať už chováním vybočujícím z normálu, nebo zbytečnými telefonáty se mnou, které partner může objevit v historii či vyúčtování a došlápnout si na něj. Sice neví, jak vypadám, ale začne být ostražitý.

Marian Hybký

  • Je mu 40 let, vyučil se automechanikem, poté absolvoval brněnskou policejní akademii.
  • Po šestileté službě u brněnské policie nějaký čas pracoval v autodopravě a jako mechanik.
  • Jako soukromý detektiv se živí šestým rokem.

Nosíte zbraň?
Ano, ale nikdy jsem ji nemusel vytáhnout ani použít. Nemám zbraň k výkonu povolání, nepotřebuji to. Snažím se, aby o mně nikdo nevěděl.

Kdo nechává záletný protějšek sledovat častěji? Ženy, nebo muži?
Dříve více ženy, teď je to zhruba vyrovnané. Zajímavé je, že když podezřívá z nevěry muž, zpravidla nemívá úplně pravdu, kdežto intuice rozumné zdravé ženy je takřka stoprocentní. Když dotyčná začne popisovat, jak partner schovává telefon, najednou si zahesloval počítač, obvykle už víme, že něco zjistíme.

Cítí se lidé provinile? Snaží se nedůvěru k protějšku ospravedlnit?
Hlavně ženy mají tendenci se obhajovat. Opakuji jim, že nedělají nic špatného, za co by se měly stydět. Je to běžná služba, například v Rakousku mají soukromí detektivové postavení právníků a lidé se na ně obracejí s větší důvěrou.

Měl jste někdy sledované ženě chuť říct něco ve stylu: Dávejte si pozor, s kým žijete?
Víte, jak často mám chuť to udělat? Jenže nemůžu, musím si zachovat loajalitu ke klientovi. Jen jednou jedinkrát jsme to udělali oklikou přes milence, se kterým se dotyčná scházela. Manžel byl úplně paranoidní, měli jsme až strach, že manželce ublíží. Nakonec to dopadlo dobře, milenec závažnost situace pochopil a nechali toho, klient už nás pak nekontaktoval.

Předchozí díly

Nepřijde vám šílené, v jakých vztazích někdy lidé žijí?
Je to naprosto šílené, celý svět je šílený.

Když se podezření z nevěry potvrdí, jsou klienti rádi, že ví, na čem jsou, nebo si svoji iniciativu naopak vyčítají a nevědí, jak s informací naložit?
Někdo naše důkazy použije u soudu a dotáhne věc ke zdárnému rozvodu. Někdo u nás naopak hledá psychologickou pomoc, protože neví, co má po letech soužití a vybudování společného zázemí dělat. Dnes často vítězí peníze, člověk si spočítá, o kolik by rozvodem přišel, a radši to překousne s tím, že si taky někoho najde. Někdy protějšek ani nekonfrontuje.

Někdy však mám pocit, že myšlenka na partnera užívajícího si s jiným některé klienty až vzrušuje. Na nevěru přijdeme za dva dny, ale ve finále sledujeme tři měsíce. Podáváme stále nové informace, třeba se i povede natočit, jak spolu dvojice vchází do hotelového pokoje, ale klientovi to nestačí, i když jsou fakta zcela jasná. Fotky inflagranti těžko pořídíme, pokud nejsou někde na parkovišti.

Tvoří podezření z nevěry hlavní náplň vaší práce?
Ano, někdy přibudou až čtyři nové případy během měsíce, jindy během dvou žádný. Děláme i vztahy mezi vlastníky firem či infiltraci do kolektivu, abychom odhalili krádeže zaměstnanců - typicky železa či nafty. Paradox je, že když zlodějíčka usvědčíme, šéf firmy ho někdy ani nevyhodí, protože nemá náhradu a podnik by tím přišel o víc, než co dotyčný ukradne.

Po jakou nejdelší dobu jste „nováčka“ v kolektivu předstíral?
Většinou jde o pár týdnů, ale součástí jednoho kolektivu jsem už asi čtyři roky. Nárazově hlídám zaměstnance bezpečnostní agentury – jestli výjezdové skupiny skutečně jezdí po smluvených objektech podle daného časového harmonogramu. Občas je totiž napadne, odpojit GPS, kterými jsou auta opatřena, takže instaluji GPS navíc a podobně.

Nedocenitelný pomocník Facebook

Na absenci jakých pravomocí při své práci narážíte nejvíc?
Hodně by nám pomohl přístup do evidence obyvatel či aut. Abych se nedostal do křížku se zákonem, půjčím GPS i s přístupovými údaji klientovi, aby ji umístil on. Nemám si podle SPZ jak ověřit, že jde skutečně o auto jeho manželky, a nemůžu se vystavit riziku, že auto pojede do servisu, kde mechanik najde zespoda krabičku, nahlásí bombu a po mně pak budou vymáhat náklady na vyklizení tří bloků.

Přístup do databází by však asi někteří mohli zneužívat.
Jako soukromí detektivové máme kromě prověření i povinnost mlčenlivosti, ale asi to nelze vyloučit, takže chápu zdrženlivý postoj úřadů. Uvidíme, jak se ujme návrh zákona o detektivní službě, ve kterém nějaké úpravy jsou. Jinak oproti policii přeci jen máme jako fyzické osoby malou výhodu, protože policie může dělat jen to, co je zákonem dovoleno, my smíme vše, co není zakázáno.

Pomáhají vám při práci sociální sítě?
Naprosto nedocenitelně. Díky Facebooku kolikrát víme, kde dotyčný snídá, obědvá a kde tráví volný čas, ještě než vůbec vytáhneme paty. Nikdy mě nepřestane udivovat, co všechno jsou tam lidé schopni pověsit, aniž by si pečlivě ošetřili nastavení soukromí.

Moje místo v Česku

odpovídají všichni hosté seriálu

Každý odněkud je. Někde se narodí, někde je doma. Říká se, že ta nejdůležitější místa v mysli a srdci člověka mohou být maximálně dvě. Jaká jsou ta vaše?

Narodil jsem se v Brně, kde jsem většinu života i bydlel. Až před čtyřmi lety jsem si splnil sen a odstěhoval se do lesa na venkov. Jsem vášnivý sokolník a myslivec, takže moje srdeční místo je v lese a v přírodě, ať je to kdekoli.

Mám jako laik vůbec šanci si všimnout, že mě sleduje soukromý detektiv?
Pokud je to schopný člověk, nezjistíte to. Když je to potřeba, klidně třikrát denně vyměním auto a pětkrát se převleču. K tomu měním pokrývky hlavy nebo si třeba oholím vousy. Paruky ani nalepovací vousy nepoužívám.

Pracujete i pro politiky?
Pro politiky i různé známé osobnosti. Chtějí věci jako jiní, „obyčejní“ lidé, jen mají možná trochu větší strach, že se o jejich problémy podělíme například s médii, což je zbytečné. Diskrétnost je na prvním místě.

Sledoval jste někoho i do zahraničí?
V Německu, Rakousku, Itálii, na Slovensku. V plánu byl i Omán. Každá cizí země má jinak nastavené zákony, snažíme se však, aby nás nikdo neodhalil. V cizině jde většinou o malichernosti - klient dá sto tisíc za sledování protějšku během dovolené, protože má strach, že si tam někoho najde.

Jak často lidé nechávají hlídat své děti?
Není to nic výjimečného, hlavně u bohatších lidí, kteří na ně nemají čas. Typicky chtějí zjistit, s kým se dítě stýká, jestli bere drogy, dnes kouří u školy trávu i dvanáctiletí. Potomky zoufalých rodičů, kteří už si nevědí rady, jak v konzumaci tvrdších drog dítěti zabránit a nechtějí být kvůli tomu v hledáčku policie, někdy vodíme do školy doslova za ručičku, aby se nedostaly ke zdroji.

Napadlo vás někdy, že byste takto sledoval svoje děti?
To ne, ale na školní výlet je vybavím hodinkami s GPS, které stačí odepnout z ruky a dostanu signál, že se něco děje. V batohu pak mají druhý lokátor i s odposlechem, abych případně věděl, kde jsou. Bezpečnostní opatření škol nemusejí být stoprocentně účinná, není v silách učitelek mít venku všechny děti neustále na očích.

Platí vás klienti od hodiny, nebo na základě průkazných zjištění?
Od hodiny, druhou variantu jsem chtěl zkusit, ale vždy by tím byla jedna ze stran bitá. Jednou se nám případ nevěry podařilo vyřešit za tři hodiny, což klienta stálo dvanáct set plus náklady na cestu a bylo zameteno. Kdybych si řekl o dvacet tisíc, bylo by to divné. Klient si zvolí zálohu, do jejíž výše pracujeme.

Co když vyhledá vaše služby někdo bez peněz?
Když přijde nešťastná matka dvou dětí, jejíž chlap pravidelně prohýří výplatu na automatech a s lehkými ženami a ona o tom potřebuje důkazy k soudu, dávám rapidní slevu a pracuji víceméně za náklady. Chceme pomoci každému, také jsme jenom lidi.



ZPRÁVY: Rozhodnutí Ústavního soudu zpozdí další vlny EET, zrušilo části zákona





Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.