SAMURAJ: Vnitřně žiju v 16. století. Navštívit Japonsko mě neláká

  18:33
Zenbuddhistický mnich Josef Mádl nepobývá v odloučení v japonském klášteře, ale s manželkou a dětmi na pražském sídlišti. I duchovně laděné úvahy dokáže odlehčit stejně zručně, jako se ohání mečem před svými žáky. V rozhovoru pro seriál Lidé Česka líčí, jak pár chvaty umravnit nenadálého vetřelce i proč ho při meditacích ruší palčivá bolest.
Zenbuddhistický mnich a učitel bojových umění Josef Mádl (13. října 2017)

Zenbuddhistický mnich a učitel bojových umění Josef Mádl (13. října 2017) | foto:  Dan Materna, MAFRA

Jak vaše tělo zvládá zhruba půlstoletí cvičení bojových umění? Stává se vám, že už se někdy musíte do tréninku trochu nutit?
Někdy se opravdu musím přinutit. Pozůstatky po zraněních jsou bolestivé a stačí změna počasí... Ale pak když přijdou lidé na cvičení, bolest se vytratí. A vůbec nejlepší je, když přijde situace, která má povědomou vůni ohrožení a nutnosti zasáhnout. To je nástup k boji i ústup případných bolestí otázkou milisekund. Jakmile se objeví výzva, dokážu třeba jet dva dny v kuse v autě, pochodovat kilometry, běžet a zasáhnout fyzicky. Takže v bezmála šedesáti to cítím ještě dobře. Je jedno hezké rčení: Když to dokážete jen v mládí, je to bojový sport. Když to můžete provozovat i ve stáří, je to bojové umění.

Lidé Česka

seriál iDNES.cz

Lidé Česka

Zapomeňte na politiky, vrcholové sportovce, hvězdy showbyznysu a další celebrity.

Portál iDNES.cz přináší druhou řadu seriálu rozhovorů s mediálně neznámými lidmi.

Po 60 vydaných dílech a roční pauze jsme opět pečlivě vytipovali reprezentanty profesních či zájmových skupin napříč Českem a během roku zveřejníme další desítky interview, ve kterých zprostředkujeme radosti i starosti zpovídaných.

Motto projektu zní:
Každý má co říci

Máte zajímavý tip na dalšího hosta našeho seriálu?
Napište nám na na adresu: lideceska@idnes.cz

Jak jste se k těmto aktivitám dostal?
Můj tatínek cvičil před válkou džiu-džitsu a box a odmala mě vedl k tomu, abych byl schopen se ubránit. Protože měl za sebou koncentrák, ze kterého se spoluvězni utekl, chtěl, abych měl nějaký nástroj, který mě ochrání. Přivykal mě odmalinka a zhruba v šesti sedmi letech mě přivedl za panem Vladimírem Lorenzem, který měl v těle koncentrák taky. Byl ke mně opravdu hodně drsný, což asi byla instrukce mého tatínka, který byl taky drsný. Postrádalo to rozměr opatrovatelské lásky, jak si jej představujeme dnes, nicméně jestli mě někdo něco naučil, tak vždycky lidi, kteří nesmlouvavě trvali na svém.

Jak se ta tvrdost projevovala konkrétně?
Například moje první setkání s Lorenzem bylo takové, že jen kývnul na tatínka, řekl mi, abych se postavil u dveří, a tam jsem stál čtyři hodiny po dobu dvou tréninků. Pak mě poslal domů. Vůbec nic se nestalo, jen jsem tam stál, a protože jsem byl zvyklý tátu poslouchat, tak jsem nedělal žádné vylomeniny. Lorenz mě ze začátku trochu testoval a nakládal mi opravdu různá cvičení, ale to i všem ostatním. 

Otec zemřel, když mi bylo třináct roků, a s Lorenzem jsme měli velmi úzký vztah. Jezdil jsem na všechna soustředění, cvičili jsme judo, gošindžitsu, aikido. Díky panu Lorenzovi jsem také přišel do styku s japonskými meči. Takové znalosti a dovednosti jako měl on, má i málokdo z učitelů z Japonska. To, že někdo je Japonec, nosí kimono a mává mečem, fakt neznamená, že to dělá dobře.

Kolik lidí se tu bojovým uměním před rokem 1989 věnovalo?
Tehdy cvičilo hodně lidí, bojová umění často brali jako způsob svého života. Dnes už tomu lidé nejsou ochotní obětovat tolik času. Objevují se obrovské nárazové vlny, které pak zase pominou. Když třeba jde Kill Bill, tak se mi přihlásí lidé na meč, potom jde Seagal a lidé se hlásí na aikido.

Komunisté bojová umění brali jako neškodnou aktivitu, nebo cizorodý import?
Myslím, že tak i tak. Zpětně si vzpomínám na extrémní tuhé bolševiky, kteří ale dělali třeba trenéry judo. Najednou se s nimi dalo mluvit a cvičit. Pak ale padnul okamžik, kdy z nich zase vylezlo to zoufalství a rozzářil se jim srp a kladivo.

Kimona jste si tehdy šili sami?
Jo. Prodávala se tady jen kimona, která vyráběla nějaká firma z pivních filtrů. To byla velmi pevná látka. Ta kimona byla velmi hrubá, ale bylo to fajn. Pak jsme chtěli mít hakamu (tradiční japonský oděv, pozn. red.), která tady byla pro nás nedosažitelná, tak já a ještě jeden kamarád jsme nezávisle na sobě ušili první podle nějakého vzoru. Nebo bokeny, takové dřevěné meče - ty jsme si měřili a vyráběli sami. Některé ty věci jsou dodnes zahanbujícím způsobem krásné a skvělé, i když jsou třeba do posledního stehu kopií něčeho.

Maximálně jsem někoho přirazil ke zdi

Kdy jste začal pracovat jako bodyguard?
To bylo někdy v roce 1992 nebo 1993. Začalo to organizací osvětových akcí. Postupně docházelo k tomu, že někdo požadoval doprovod nebo osobní ochranu, tak jsem se na to začal úžeji zaměřovat.

Josef Mádl

Narodil se v roce 1960. Bojovým uměním se začal věnovat v 60. letech v klubu TJ Spoje Praha, od konce 80. let vedl tréninky v pražských Stodůlkách. Kvůli rodinnému původu nemohl studovat vysokou školu. V březnu 2000 byl vysvěcen na zenbuddhistického mnicha japonské zenové školy Sótó a přijal mnišské jméno Džikan Kódó.

V roce 2011 založil ve Stodůlkách centrum Avaloka, které funguje především jako klášter a škola bojových umění. Bydlí zde s manželkou a dvěma syny.

Je autorem knih Bodyguard, novodobý samuraj (manuál pro osobní strážce) a Živé ostří (manuál základních technik boje rukama, nožem a holí) a spoluautorem publikace o japonském bojovém umění nindžutsu Tajemní nindžové.

Koho jste chránil? Třeba i politiky?
Politiky myslím ne. Spíše když byli třeba umělci v nějakém exponovaném místě, kde se například něco odehrálo. O pomoc mě žádali také podnikatelé. Například při předávání peněz či nemovitostí, když měli strach, že lidé, kteří přijdou, je jen vylákají a přepadnou, protože to byla opravdu divoká léta. S některými lidmi jsem fungoval po nějakou dobu 24 hodin denně, než nebezpečí pominulo.

Zažil jste nějakou divočejší situaci?
Naštěstí jsem osobně nikdy nezažil, že by někdo na někoho z mých klientů zaútočil fatálním způsobem. Ale okamžiky vyhrožování, napětí, potenciálního ohrožení, nebo že jsme museli před někým ujíždět, to celkem nebylo výjimečné. Naštěstí nikdy nedošlo ke střelbě. Maximálně k tomu, že jsem někoho přirazil ke zdi nebo jsem ho zavřel na záchod.

Můžete jmenovat někoho konkrétního, koho jste chránil?
Můžu vám snad říct, že při ochraně nějaké akce v Brně v Bobycentru jsem měl hezkou příležitost doprovázet pana Žbirku. To byl jeden z nejpříjemnějších lidí, které jsem takto potkal. V podstatě jsem tam působil jen jako jeho doprovod a on třeba ani netušil, že jsem tam byl angažován na ochranu, protože tam den před tím došlo k přestřelce mezi ruskou mafií.

Proč jste nakonec tento obor opustil?
Seznámil jsem se se situacemi, do kterých se lidé dostávají, a stále více jsem si začal uvědomovat, že na tom nesou značný díl viny. Mohlo by se stát, že bych někdy musel stát na ne úplně správné straně. Někteří ti lidé byli arogantní, neurvalí, a svou arogancí a neurvalostí si třeba i svůj osud zasloužili. A já jsem nechtěl urážet svého stvořitele tím, že svou neposkvrněnou pečeť prolomím a znečistím tím, že budu donucen někde ublížit někomu, kdo je v právu. Pak jsem začal školit lidi, kteří se věnovali bezpečnosti, například agenturu, která se věnovala doprovodu letadel. Tu jsem cvičil zhruba do roku 2008, kdy to všechno zvolna odplynulo.

Zen je nesmlouvavá přísnost, kterou potřebuji

Váš životní příběh svádí ke zkratce: z bodyguarda mnichem. Předpokládám ale, že ten předěl nebyl zdaleka tak ostrý...
Byla to souběžná záležitost. Zrozen v rybách se považuji za přirozeně schizofrenní osobnost. Takže jedna část je v reálném životě s těmi složenkami, řidičáky, foťáky a bouchačkami. A ta druhá část je ta, která důvěřuje principu existence, stvoření a hledá odpovědi na tyto otázky. Myslím, že to tak u mě bylo vždy.

Proč jste si vybral zrovna zenbuddhismus?
Pro mě zen byla cesta, která poskytuje svobodu ducha a svobodu života. Velmi mě fascinoval japonský vizuál. Pochopil jsem, že nejde o to hledat jednu věc, druhou, tisíc různých věcí a studovat je, jak jednotlivě vznikly, ale najít vnitřní princip, a ten je někde v nás. 

Buddha vystoupal na Supí vrch, tam bylo jeho první kázání, ve kterém definoval čtyři vznešené pravdy, to je pro mě hlavní poselství buddhismu. Všechno ostatní je pro mě folklór a mašle na krojích. Čtyři vznešené pravdy považuji za hlubokou životní pravdu, že život přináší utrpení a že to utrpení je vlastně jen náš vnitřní pocit, který vyplývá z našich očekávání, z naší žízně a chtivosti po něčem. Zen je nesmlouvavá přísnost, kterou jsem si vybral proto, že ji potřebuji. Když nebudu mít zen a rastr těch povinností, tak se budu válet a čumět na doktora House.

Jak probíhalo vaše vysvěcení?
To bylo skvělé, to se mně moc líbilo. Bylo to tak, že moje žákyně a skvělá žena Stáňa Šrámková odjela do Japonska, kde dlouho studovala bojová umění tím nejobtížnějším způsobem, který si lze představit. V roce 1998 mně přivedla na návštěvu opata kláštera Daimandži v Sendai, pana Kosena Nišijamu. Já jsem se s ním od té doby několikrát setkal, meditovali jsme spolu, přijal jsem od něj poučení o té metodě a mnoho dalších věcí, co je potřeba znát. Svěcení proběhlo v roce 2000 tady ve Stodůlkách ve starém dódžó (prostor, ve kterém se vyučují bojová umění, pozn. red.) kousek za kostelem.

Vás nelákalo, aby se uskutečnilo přímo v Japonsku?
Říkáte to úplně přesně. Nelákalo.

Z jakého důvodu?
Já jsem nikdy nestudoval nic, co mě zajímalo, v Japonsku. Jednou jsem se tam mihnul, když jsem někoho doprovázel v 90. letech, dalo by se říct na obchodní cestě. Já jsem chtěl japonskou esenci, nikoliv Japonsko. Byly tam dva hlavní důvody. Nemohl jsem odtud odjet, protože mně to tehdy nedovolovala rodinná situace. A potom - netoužil jsem po Japonsku, stejně tak jako po něm netoužím dodnes. Miluju tuto zem a nerad někam jezdím. Trochu mě to štve, ale nemám vztah k moři, možná ani k horám. Jsem rád na jednom místě, protože když jste dlouho na jednom místě, nakonec celý svět přijde za vámi.

Předchozí díly

Takže podle vás nezáleží na tom, jestli se člověk věnuje zenbuddhismu někde v Japonsku v tradičních kulisách, nebo v Praze ve Stodůlkách mezi paneláky?
Nějak jsem ty věci nechal prosakovat sítem, stejně jako necháte prosakovat vodu do studny. Nějaké esence jsem použil a o nějaké nestojím. Nestojím o moderní zmatený svět. Tam, kam bych jel, bych viděl jen smutek z toho, jak ta tradice odchází, což by mě asi bolelo. Když už bych chtěl někam jet, tak by to byl třeba Jeruzalém. Není důvod, proč bych tam nejel, ale musím najít pořádný důvod, abych tam jel.

Potom mám obrovskou a hlubokou důvěru v to, že existence - abych neříkal bůh - mě vede tak, abych byl ve správný čas na správném místě. Nikdy jsem nic neplánoval a netrval na tom, vždycky jsem jen vytvořil ve svém srdci touhu nějak žít a něco ve svém životě potkat a ta touha byla nějakým způsobem splněna. Proto buddhismus pro mě není náboženstvím. Nechci se dívat do kuchyně toho tvůrce. Nejsilnější v mém životě je víra v to, jak ty věci dělá, protože i když mě musí poranit na tom nejcitlivějším místě, tak to udělá tak, abych se z toho nepodělal.

Cvičení s mečem učí trpělivosti

Jak se zrodilo centrum Avaloka, kombinace kláštera a školy bojových umění, které v současnosti vedete?
Já jsem se sem do Stodůlek nastěhoval v roce 1987 a chodil jsem naprosto bezmyšlenkovitě na toto místo a bavil jsem se tady s proutkem bezinky, který vyrůstal v hnusném koutě mezi betonem a stěnami tesko baráku. Říkal jsem té bezince, jak je hrozně statečná, jak je skvělé, že tam ten život proráží. Dnes je to ten velký strom, který tu stojí před barákem.

Hlavní důvod, proč Avaloka vznikla tady, bylo ale to, že jsem 80 metrů odsud měl byt a tam jsme žili s maminkou. Moje maminka byla politický vězeň z 50. let a jeden z nejlepších a nejskvělejších učitelů v mém životě. Chtěl jsem jí být pořád nablízku. Měla opravdu hluboký vhled. Myslím, že se její zvláštní schopnosti začaly projevovat v bolševickém vězení. Seděli jsme například u večeře a maminka říká: „Zemřel pan Krutil, teď tady šel kolem.“ A druhý den ráno přišla sousedce zpráva, že večer v osm hodin zemřel její manžel, pan Krutil. Nebo se otevřelo okno, narazilo do zdi a maminka říká: „Tak Karel Koukal se oběsil.“ Byl to tatínkův kamarád. Těchto věcí byly desítky a stovky.

Jak je pro vás náročné skloubit mnišství s rodinným životem a vedením školy bojových umění?
Asi je nejlepší na to kašlat. Když si budete dělat nějaký koncept, že musíte vypadat jako mnich a jako bojový umělec a jako manžel, tak se z toho zblázníte. Furt někde nasazovat nějaké masky a honit kostýmy... Prostě se budete babrat ve lžích. Je to fajn, když si chcete chvilku hrát nějaké divadlo a pak zjistíte, že je to úplně blbě, že to není ono. Tento postoj vám samozřejmě moc lidí nepřivede, to se však nedá nic dělat. Zase ale ti, které to přivede, stojí za to.

Jak velkou část dne věnujete meditacím a podobným činnostem?
Já jsem byl vždycky pyšný na to, že dokážu dlouhé hodiny sedět bez pohnutí v zazenu se zkříženýma nohama nebo v seize. To je takový způsob sezení, kdy sedíte na patách. Před třemi čtyřmi lety jsem ale měl moc hezký úraz. Venčil jsem psa, bylo strašné náledí a na přechodu mě srazilo policejní auto s majáky a jelo dál. Možná o mně ti kluci ani nevěděli. Šel jsem domů, sundal jsem psovi obojek, otočil se, nohy mi vypověděly službu a padl jsem na zem.

Ač mě atributy moderního světa někdy obklopují, tak v nejvnitřnějších věcech žiju v 16. století. Proto jsem nevyhledal žádného felčara, vzal jsem dřevěný kolík a záda si celou noc rejpal a snažil si to srovnat. Když jsem ráno v sedm přestal, měl jsem je úplně zkrvavená. Ten den jsem s tím absolvoval kurzy aiki odori. Až později jsem šel na rentgen a pak to srostlo. Já jsem do té doby měl jen dva zlomené obratle, toto byl třetí. Trošku mi to tedy znemožňuje meditaci v sedě. Nemůže to být například třicet minut, protože třeba po dvaceti přijdou ukrutné bolesti. Každý den sedím alespoň čas, který můžu, a každý den také provádím zcela nezenbuddhistickou aktivitu.

A to?
Modlitbu. Noční bdění v takovém zvláštním propojení s tím, co nás obklopuje, řídí a vede. To je moje každodenní praxe. V judaistické tradici (Josef Mádl je poloviční žid, pozn. red.) jsou různé modlitby a jedna z těch modliteb je halel. Je to vzdávání díků a velebení toho, jak jsou věci krásně udělané a jak krásně vznikly. To je jedna z částí, které praktikuji.

Vyučujete tady i vlastní techniku, jakýsi mix bojových stylů zvaný kempó. Jak dlouho by mi trvalo, než bych se naučil tento „zdrcující styl a tvrdý způsob komunikace se špatnými hochy“, jak ho nazýváte?
Velmi krátce. Vtip je v tom, že styl nevyhrává, vyhrává vaše odhodlání udělat tu věc a uhájit svůj život. Je to jen pár technik, tři čtyři údery a kopy. Vyrazit někomu zuby, nebo vrazit ukazovák do oka. Celé tajemství není v technice, ale v tom, jak se to učit. Drilovat to tak, až se vám to zhnusí natolik, že to zapomenete. Ponoříte to hluboko do struktur své paměti a v okamžiku, kdy tu věc potřebujete, tak ona se stane, nikoliv že se rozmyslíte, co uděláte. 

V okamžiku, kdy procházíte starým Jeruzalémem a od výklenku domu se odloupne stín čtrnáctiletého Palestince s kuchyňským nožem, který za váma vyběhne a chce vás bodnout do hlavy, a když to nevyjde, tak ten nůž sklouzne a bodne vás buď do krku, podklíčkové jamky, nebo do zad, tak nemůžete vymýšlet naprosto nic. Tam musí být zautomatizovaná reakce na to zastavit nůž a zasadit zároveň šílenou ránu. Tohle se ale stane jedině tehdy, když to budete opakovat až tak moc, že si budete myslet, že je to zbytečné. Kdo vám ale dnes bude chodit na něco, o čem si bude myslet, že se tam dokola učí jednu volovinu?

O jaké bojové styly je tedy u vás největší zájem?
O ty, co jsou zadarmo. To je teď sebeobrana pro ženy, kterou se rozhodla pořádat městská část Praha 13 a oslovila mě. Přišlo asi třicet paní, které tady začaly cvičit. Je to skvělé, protože spousta z nich má nějakou blbou zkušenost s tím, že je někdo napadl. Učím je ty nejúčinnější techniky. Nemusí dlouze mlátit do pytlů a učit se nějaké složité koncepty. Je to o špinavých bolestivých tricích, které jim mohou zachránit život. Jsou to útoky na citlivá místa, což překvapivě nemusí být genitálie. Všichni si myslí, že kop mezi nohy je pro sebeobranu žen signifikantní. Není to tak. Údery na obličej, oči, krk, rovnováhu jsou nepříjemné a přeruší kontinuitu útoku. Na tyto kurzy tedy přichází nejvíc lidí. Zatímco na to, co mám nejradši a co považuji za nejkrásnější, na to přichází lidí nejméně.

Moje místo v Česku

odpovídají všichni hosté seriálu

Každý odněkud je. Někde se narodí, někde je doma. Říká se, že ta nejdůležitější místa v mysli a srdci člověka mohou být maximálně dvě. Jaká jsou ta vaše?

Jednoznačně Praha. Má zvláštní magickou moc, je to nový Jeruzalém a mystické místo, kde se děly úžasné věci.

Také České Budějovice, kde se narodila moje maminka. Je to pro mě město, jako kdybych se jel někam vyslunit. Kdybych jel na náměstí Přemysla Otakara II., čtyřikrát pětkrát bych ho obešel dokola, nadechl se kolem Samsonovy kašny a zas bych mohl odjet.

To je co?
To je cvičení s mečem zvané iaidó. Cvičíte takové sestavy, základních je asi sedmdesát, pak jsou jejich další a další modifikace. Učíte se přesnému ovládání meče: vytažení, seknutí, očištění - spíše mentální než faktické - a vrácení meče do pochvy. To je tak krásný a silný nástroj cvičení a osobního rozvoje, hlavně z toho důvodu, že nám říká, jak hrozně daleko jsme od skutečné a správné realizace svých záměrů.

Takže je to učení trpělivosti?
Ano, protože frustrace je průvodním jevem toho cvičení. Je to cesta, která hodně koriguje vaše vnitřní pocity vzhledem k tomu, co děláme - pokud tedy dovolíme těm principům pronikat do ostatních činností našeho života.  Vyžaduje to hlubší zájem a také oblečení a meč, což dnes nejsou úplně levné položky.

Narazil jsem na internetu v jakémsi diskusním fóru na příspěvek, kde vás někdo chválil, že jste mu rychle vyléčil zánět moxováním a akupunkturou. Věnujete se tedy i této oblasti?
To mě rovněž učil pan Lorenz. Zabýval se asijskou medicínou, hlavně japonskou technikou seitai. To je na první pohled brutálně vyhlížející způsob léčení, ale pomáhá. Také jsem se tomu věnoval. Léčil jsem například jednu klavíristku, kytaristu i někoho ze skupiny Lucie, který měl problémy se šlachami. Sice jsem nevystudoval v řádném studiu medicínu, ale chodil jsem na přednášky a absolvoval jsem nějaká cvičení na zapřenou v dobách, kdy mě tam protáhli přátelé medici.

U léčení jsem ale nesetrval, protože stejně jako u bodyguardingu jsem poznal, že lidi dlouhodobě jednak nejsou schopni udělat něco, co by jejich stav zase nezhoršovalo, a jednak zodpovědnost za svou chorobu nebo problém přenášejí na léčitele - to slovo hrozně nerad používám, to už radši šaman. Oni si dál žijou ten svůj život, při kterém vznikla porucha, jejíž projevy je měly varovat, že mají dělat něco jiného.

Se zenovým buddhismem se pojí klid a vyrovnanost. Co vás naopak dokáže rozčílit?
Myslím, že zen a meditace mě hodně změnily. Byl jsem velmi temperamentní a asi snadno vznětlivý člověk a jsem vděčný za to, že dnes dokážu některé věci přijímat tak, jak je přijímám. Mojí podstatou zrozence v čínském znamení krysy je neklid a zkoumání, na druhé straně je rybí rozpolcenost, kdy neustále se vnitřně dotazujete a vnitřně zvažujete všechna svoje rozhodnutí. Je pravda, že zkoumám věci více emotivně a pocitově než racionálně. Jsou politická nebo společenská témata, které mě uvádějí spíše do stavu smutné rezignace než rozčílení.

Autor:
Článek se mi líbí

Hlavní zprávy

Nejčtenější

Rvačka na lesbi show. Policista zbil pět dívek i ochranku smíchovského klubu

Opilého policistu, který před barem v Praze na Smíchově napadl několik dívek,...

Silně opilý policista v uniformě brutálně napadl a zaklekl 19letou dívku. Ta skončila v nemocnici. Incident, na jehož...

Babiš se ptal na děti Lipavského. Nešlo o kompro, tvrdí. Za vulgarity se omlouvá

Andrej Babiš, expremiér za ANO

Předseda hnutí ANO a expremiér Andrej Babiš v neděli u svých spolupracovníků poptal citlivé informace na ministra...

Nedám Ukrajině ani cent a válka skončí, řekl Trump při setkání Orbánovi

Donald Trump a Viktor Orbán při jednání v Trumpově floridském sídle Mar-a-Lago...

Bývalý americký prezident Donald Trump, který se podle všeho opět stane kandidátem amerických republikánů na...

Pokud budeme ohroženi, jsme připraveni na jadernou válku, prohlásil Putin

Ruský prezident Vladimir Putin v rozhovoru před prezidentskými volbami. (12....

Rusko rozmístí vojáky a zbraně u hranic s Finskem, prohlásil ruský prezident Vladimir Putin. Vstup Finska a Švédska do...

Přímý konflikt Ruska s NATO je už jen krok od třetí světové války, hrozí Putin

Ruský prezident Vladimir Putin hovoří při návštěvě svého volebního štábu po...

Ruský diktátor Vladimir Putin v pondělí varoval Západ, že přímý konflikt mezi Ruskem a NATO by znamenal, že je planeta...

Další z rubriky

PALÍRNÍK: Kvůli vlastnímu ginu jsem prodal i dům, ostatní mě měli za snílka

Robert Urbánek ve své palírně ginu Little Urban Distillery v Brně (10. 10. 2018)

Trvalo to rok a půl, než se od svého prvotního nápadu dopracoval až ke splnění snu a první lahvi vlastního ginu. Robert...

RESTAURÁTORKA: Moje práce nemá být vidět. Obrazy nejvíc poničí voda

Hana Bilavčíková, restaurátorka  umění 19. století v pražské Národní galerii

Jako restaurátorka už cestovala s obrazem až do Japonska či USA, nebo strávila nad jedním dílem i půl roku času. Nyní...

PARAŠUTISTA: Výskok z letadla je vstup do jiného vesmíru. Skáču i bosky

Parašutista Martin Dlouhý

S parašutismem začal Martin Dlouhý flirtovat před třiatřiceti lety. Od té doby se mu věnuje denně. Skákal nad sopkou v...

Nutný výchovný pohlavek, souhlasí Bouček i Havlová s přerušením projevu na Lvu

Moderátor Libor Bouček ostře zareagoval na kauzu ohledně délky proslovu režisérky Darji Kaščejevové na předávání cen...

Švábi, vši a nevychované děti. Výměna manželek skončila už po pěti dnech

Nová Výměna manželek trvala jen pět dní, přesto přinesla spoustu vyhrocených situací. Martina ze Znojma se pokoušela...

Vyzkoušeli jsme podvod z Aliexpressu. Může vás přijít draho, i po letech

Nakoupili jsme na Aliexpressu a pěkně se spálili. Jednu USB paměť, dvě externí SSD a jeden externí HDD. Ve třech...

Chtěli, abych se vyspala s Baldwinem kvůli jeho výkonu, říká Sharon Stone

Herečka Sharon Stone (66) jmenovala producenta, který jí řekl, aby se vyspala s hercem Williamem Baldwinem (61). Měla...

Byla to láska na první pohled, říká hvězda Gilmorek o manželství s modelkou

Milo Ventimiglia (46), představitel Jesse ze seriálu Gilmorova děvčata nebo Jacka Pearsona ze seriálu Tohle jsme my, je...