Propližte se mezi řekou a silnicí, obydlené oblasti se snažte překonat co nejrychleji a ať se děje cokoli, nevylézejte na světlo před půl sedmou ráno. Za hranicemi si můžete vzít taxík až do Budapešti, radí syrským uprchlíkům hlas z anonymního videa. Cestu autor ilustruje na snímku z Google Maps, kde si divák může s předstihem prohlédnout terén nedaleko maďarského Szegédu.
Uprchlická krizeMAĎARSKO: Loď je plná, uprchlíky zpět nebereme ETIOPAN: Cestu do Evropy mu platilo 15 bratrů REPORTÁŽ: Calais je pro někoho peklo, pro jiné ráj PALATA: Žádná uprchlická tsunami se na Česko neřítí WEIGL: Nepodléhejme proimigrační propagandě KOSOVO: Tisíce obyvatel odcházejí do Německa CO S UPRCHLÍKY? Klamné předpoklady EU ČEŠKA NA KOSU: Uprchlíci nás neohrožují, Angličané jsou horší PŘEHLEDNĚ: Kolik dají uprchlíci za cestu do Evropy? Jaké mají šance? |
Právě tak dnes podle reportérky Public Radio International vypadá příprava na cestu do schengenského prostoru. Migranti mířící přes Balkán do Německa či Skandinávie si trasu přes Srbsko, Maďarsko a Rakousko oblíbili a pašeráky zde už pomalu vytlačují internetové návody, kterými běžence zásobují jejich úspěšní předchůdci.
Základní potřeby v táborech: jídlo, voda a elektrický proud
Chytrý telefon, včetně vcelku nových modelů z dílny světových značek jako Samsung nebo HTC, neodmyslitelně patří do výbavy moderních běženců. Zejména mladí lidé kolem 20 až 30 let si s nimi velmi dobře rozumí, ať už jde o migranty z Blízkého východu nebo o ty movitější z afrických běženců.
Promítá se to i do atmosféry v uprchlických táborech. Kromě výdejen jídla se tam nejdelší fronty stojí na elektrické zásuvky. „Tady je vždycky největší nátřesk, protože v podvečer zavírají,“ vyprávěl reportérovi iDNES.cz mladý syrský běženec Nabil, když ho prováděl po uprchlickém táboře v Calais na severu Francie. Elektřinu tam neziskovky zavedly do vojenského stanu, kde jsou migrantům k dispozici zdarma desítky zásuvek (více se dočtete v reportáži).
Spletenců nabíječek a naleštěné elektroniky si všimli také fotografové zpravodajských agentur, kteří navštívili podobné tábory na řeckém a italském pobřeží. Většina moderních mobilů nabízí GPS navigaci a podrobné mapy, které migrantům pomáhají s plánováním cesty a sdílení tipů, která trasa je nejvýhodnější.
Istanbul, Melilla, Paříž. Zážitky z cest putují rovnou na Facebook
Zkušenosti a zážitky z putování pak migranti sdílí s přáteli na sociálních sítích. Třeba právě Nabil se začátkem června přátelům pochlubil fotografií z Melilly, španělského zámořského území na pobřeží Maroka.
O tři dny později nahrál na Facebook další snímky, tentokrát už od Eiffelovy věže. Příbuzní a přátelé v Sýrii díky tomu vědí, že do Francie dorazil v pořádku, a nadšeně jeho příspěvky „lajkují“. Jeho cestu sledovali online už od prosince, kdy mladý elektrotechnik poslal zprávu z Turecka. Z Istanbulu zamířil do Alžíru, mezi Melillou a Paříží se ještě zastavil v Madridu.
Týden po návštěvě uprchlického tábora, kde tou dobou Nabil trávil svůj desátý den, od něj přišla reportérovi iDNES.cz na Facebooku zpráva: „Nazdar, jak se máš? Jsem v Londýně“. A zástupy Nabilových přátel děkovaly Alláhovi, že svého cíle dosáhl ve zdraví.
V oblasti komunikace a internetu se mladí běženci z „třetího světa“ orientují stejně dobře jako Evropané. Reportér v Calais několik z nich požádal, aby mu prozradili svá telefonní čísla. Všechna začínají francouzskou předvolbou +33.
Migranti tedy vědí, jak ušetřit, místo nákladných roamingových tarifů si nakoupili místní SIM karty. A to i přesto, že řada z nich neplánuje ve Francii zůstat. Počítají s tím, že během pár dní zastaví na dálnici kamion a načerno se dostanou do Velké Británie, kde jim francouzská karta k ničemu nebude (více o útocích na kamiony zde).
Mobily proudí i do afrických vesnic, na cestu lákají další
V porovnání s tisíci dolarů, které migranty cesta do Evropy stojí, jsou náklady na volání a mobilní internet zanedbatelné - třeba ve Francii se dá v přepočtu za 400 korun pořídit balíček deseti hodin volání, stovek SMS zpráv a připojení k internetu s limitem od 1 gigabajtu. Na samotné přístroje si migranti buď našetřili ještě doma, nebo jim je poslal kamarád, kterému se už podařilo v Evropě uchytit.
Reportér deníku Wall Street Journal na počátku června navštívil senegalskou vesnici Kothiary, jejíž obyvatelé si mohou kromě mobilů dovolit i notebooky nebo LCD televize.
Příslib evropské prosperity mnohé Afričany zároveň svádí k vlastní výpravě za štěstím. Mnohdy ji zaplatí životem. Příkladem je i osud sedmadvacetiletého Ibrahima z Kothiary, který se v polovině dubna utopil při námořní katastrofě nedaleko italského ostrova Lampedusa (o tragédii, při které zahynulo asi 700 lidí, jsme psali zde).
„Nic mu tady nechybělo. Měl všechno, co potřeboval, ale chtěl si vydělat vlastní prostředky,“ vzpomíná Awa Diopová na svého syna. Rodině posílal peníze z Francie její manžel, aby si jeho blízcí mohli založit chov býků.
Syn se ovšem rozhodl dobytek prodat a výdělek investoval do cesty, která ho stála život. V Kothiary už ze stejného důvodu oplakali pět vesničanů a řada dalších je nezvěstná.