Pokud by člověk minulý týden sledoval pouze česká média a české politiky, musel by nabýt dojmu, že se na Evropu přiřítila jakási uprchlická tsunami a že přes slovenské a rakouské hranice směřuje přímo na Českou republiku. A až do Česka dorazí, zničí nejen náš sociální systém, ale celý náš ateisticko-křesťanský stát, celou Evropu, celou naši civilizaci...
Při bližším prozkoumání situace se ale dalo lehce zjistit, že kolem uprchlíků se nic výjimečného v této době nestalo, snad s výjimkou mlhavého oznámení maďarské vlády o výstavbě „plotu“ na maďarsko-srbské hranici.
Evropa řeší Řecko |
Z Řecka a Itálie se část imigrantů, kteří tam ve vzdálenější či bližší minulosti připluli po moři, pokouší, jako už mnoho let, dostat do dalších zemí EU, jako je Francie, Rakousko, Německo, nebo Skandinávie. Části z nich se to podaří, část je naopak těmito státy zachycena a podle takzvaných dublinských pravidel fungování schengenského prostoru vrácena zpět do zemí, v nichž jako první překročili hranice této bezhraniční zóny EU.
Jiní imigranti se naopak pokoušejí dostat kupodivu ze Schengenu ven a pod plachtami kamionů přeplout či přejet nelegálně do Velké Británie. Většinou marně a často proti vůli řidičů, kteří proto místo plachet raději jezdí do Calais a dalších přístavů s celokovovými přívěsy (více zde). Ale i to je věc, jež se neděje týden, měsíc, ale už mnoho let.
Unie hledá řešení, Visegrád stávkuje
Evropská unie se mezitím snaží urychleně najít řešení, jak přibližně oproti jiným rokům dvojnásobné množství imigrantů hlavně ze Sýrie, Iráku, ale i některých afrických států, opět vrátit na bez větších problémů zvládnutelné množství, které země EU přijímaly v minulých letech. Už za týden či dva začíná rozsáhlá námořní akce, jež by měla zklidnit situaci především u libyjských břehů a na hranici mezi Řeckem a Tureckem (detaily zde).
Současně se řeší budoucnost plánu Evropské komise na přerozdělení azylantů a žadatelů o azyl, která by nejvíce postiženým státům, tedy hlavně Itálii, Řecku a pak také tradičně k azylantům vstřícným státům jako Švédsko, nebo Rakousko ulehčila dnešní poměrně složitou situaci. Původní návrhy Evropské komise, která chtěla pilotně přerozdělit asi 40 000 azylantů, v tuto chvíli sabotují hlavně země Visegrádské čtyřky, každá z jiných důvodů, ale se společným „ne“.
KOMENTÁŘ: Nepodléhejme proimigrační propagandě |
V Maďarsku, kde pozici vlády Viktora Orbána ohrožuje neonacistický Jobbik, se premiér a jeho Fidesz pustil do protiimigrantské kampaně. Budapešť poměrně nesmyslně odmítá plán na přerozdělení běženců a pokouší se svoji mnoho set kilometrů dlouhou hranici ochránit tím, že na ní postaví asi 175 kilometrů dlouhý plot.
Budapešť lze ještě celkem chápat. Přes Maďarsko přešlo v minulých dvou letech odhadem sto tisíc nelegálních imigrantů, a protože je to hraniční stát Schengenu, mohou je tam země jako Německo a Francie poslat zpátky. Proč ale propukla v minulých dnech kolem imigrantů hysterie v Česku, to je opravdu záhadou.
Vláda na populistické vlně
Svým velkým dílem za to může nekompetentnost české vlády, kde se především kroky ministra vnitra Milana Chovance, včetně vyslání policistů na hranice, blíží „šíření poplašné zprávy“. Podobné chování lze pak vysledovat bohužel i u premiéra Bohuslava Sobotky, který mluví v souvislosti s uprchlíky o „osudové křižovatce Evropy“ a varuje před zhroucením sociálního systému EU.
Za touto hysterií je však neschopnost této vlády přijímat téměř jakákoli mezi voliči nepopulární opatření. Je to vláda, která zatím hlavně rozdává z polštáře, který se nadívá ekonomickým růstem, k němuž přitom tento kabinet příliš nepřispěl. Naopak tento kabinet jede na poměrně populistické vlně. Vlně, na níž i vyvolávání přehnaných obav a obrazu „rozhodného kabinetu“ prostě slouží k získávání či udržení voličských hlasů.
Je to nezodpovědné, ale jednodušší a krátkodobě účinnější než bojovat s předsudky vůči imigrantům, než vysvětlovat nutnost evropské solidarity, díky níž Česká republika v minulých letech tolik získala, než říci, že tak bohatá a demokratická země jako Česko by prostě měla rodinám a dětem ze Sýrie či Islámským státem obsazených oblastí Iráku pomoci dílem, který nám přísluší. A že nám to opravdu nic neudělá, když tak učiníme.
Platí to i pro novináře. Pravidlem slušné novinařiny je vášně uklidňovat, předsudky odstraňovat a politiky povzbuzovat ke krátkodobě velmi nepopulárním, ale dlouhodobě zemi prospěšným krokům.
Na Českou republiku je při pohledu zvenčí nejen v rámci uprchlického evropského problému smutný pohled. Je nejvyšší čas to šílenství, které tu kolem sice složitého, ale společnými silami celé EU poměrně lehce zvládnutelného problému uprchlíků vypuklo, zastavit. A začít se chovat odpovědně, slušně, rozumně a evropsky.
