1. Staronová koalice ANO, ČSSD a KDU-ČSL
Je matematicky možná – strany by měly dohromady 103 křesel. Oba současní koaliční partneři mají nově vůči hnutí ANO výrazně slabší sílu ve Sněmovně, tudíž by těžko získaly ve vládě tolik křesel, aby je Babišovi ministři kdykoli nepřehlasovali. Navíc s hrozbou, že ANO si tu a tam sežene v případě potřeby ad hoc podporu u jiných stran.
„Neumíme si představit, že bychom spolupracovali s politiky, kteří jsou obvinění,“ prohlásil úřadující šéf ČSSD Milan Chovanec. I lidovci zatím říkali, že s ANO sice možná, ale s Babišem obviněným z podvodu při čerpání evropské dotace na farmu Čapí hnízdo ne. A třeba šéf pražský lidovců Jan Wolf je ještě radikálnější. „Kdybychom do toho šli, tak můžu dát v Praze (asi nejen v Praze) na dveře cedulku zavíráme. V žádném případě do vlády jít nemůžeme,“ uvedl. Je ale možné, že by tento postoj změkl, kdyby Babiš a jeho ANO nabídly tuto variantu s jiným politikem v čele vlády.
2. Koalice ANO s ODS, případně „naředěná“ o další stranu
Jediná možná většinová varianta s jedním partnerem je ANO s ODS. Taková vláda by sice měla křesel ve Sněmovně 103, ale překážek pro tuto variantu je docela dost. „ODS vstoupí jenom do takové vlády, která se zaváže k (...) zrušení EET a zavedení paušální daně pro neplátce DPH,“ napsali občanští demokraté do Vyšehradské deklarace s 12 konkrétními podmínkami, bez jejichž splnění ODS nechce vstoupit do vlády. Kromě toho šéf strany Petr Fiala opakovaně vyloučil koalici s ANO a Babišem. A vzhledem k volebnímu výsledku ODS (11,32 procenta) ani není pravděpodobné, že by v ODS povstal někdo s jakoukoli rebelií a nápadem do takové vlády s ANO přece jen jít. A sám Babiš zatím navíc ani nepřipustil, že by na oltář koalice obětoval EET.
Subvariantou této zatím málo pravděpodobné koalice je, že by v ní byl ještě nárazník v podobě třetího koaličního partnera, například KDU-ČSL.
3. Vládne „samo“ hnutí ANO
To, o čem Babiš snil. Jednobarevná vláda by však za sebou měla jen 78 poslanců ANO. Tudíž by musela minimálně sehnat hlasy někoho jiného „jednorázově“ pro získání důvěry a potom se ucházet o podporu stran napříč Sněmovnou ad hoc pro jednotlivé návrhy. Taková varianta vlády by byla velmi nestabilní, tudíž by si spíš ANO musela vyjednat dlouhodobou toleranci menšinové vlády.
A to buď se stranami, jimž zatím vadí primárně osoba Babiše, nebo s dalšími antisystémovými stranami – komunisty či hnutím SPD Tomia Okamury. Babiš zatím mnohokrát vyloučil koalici s nimi, toleranci od nich však výslovně nikoli. Jenže to by se mu také mohl rozpadnout poslanecký klub. Proti Okamurovi se hned ostře vymezili ministři ANO. „Je to novodobé fašistické hnutí,“ řekla ministryně pro místní rozvoj Karla Šlechtová. „Dost obtížně mohu spolupracovat s KSČM, která volá v podstatě po vystoupení z NATO, a s SPD, která stejně hlasitě volá po vystoupení z Evropské unie. Oba tyto názory mi připadají jako naprostý hazard s budoucností České republiky,“ řekl ministr obrany Martin Stropnický.
4. Koalice „všichni proti ANO“
Spíše pro milovníky politické sci-fi je tu varianta vládní spolupráce ODS s Piráty, ČSSD, lidovci, TOP 09 a hnutím STAN. Musela by se ale opřít o hnutí Tomia Okamury, které je pro demokratické strany nepřijatelné. S Okamurou by sice tato šestikoalice (včetně SPD sedmikoalice) měla 107 hlasů, ale takováto možnost je fakticky nesmysl, vycházející pouze matematicky. Tady hnutí ANO vzhledem k volebním výsledkům všech stran „vyautování“ nehrozí.
5. Vláda pod taktovkou prezidenta Zemana
Zapomenout se nesmí na to, že o tom, koho jmenuje premiérem, rozhoduje podle Ústavy prezident republiky. „Bohužel v politice občas platí, že ti, kdo mají stříbrnou a bronzovou medaili, se sápou na toho, kdo má zlato a snaží se ho z té bedny strhnout. Já to prostě nepokládám za sportovní,“ řekl, když odvolil, prezident Miloš Zeman.
Jasně tak potvrdil, co je při jeho počínání již delší dobu zjevné – že má k Babišovi nyní blíže než ke své bývalé straně ČSSD. Zeman může sehrát roli toho, kdo „domluví“ sociálním demokratům, aby do toho s hnutí ANO šli. Ale prezident má v rukou ještě jinou možnost. Už když padla v červnu 2013 vláda Petra Nečase, ukázal prezident, že dokáže jmenovat premiéra i proti vůli politických stran. Vláda Jiřího Rusnoka, kterou si v roce 2013 Zeman vybral, nezískala důvěru a skončilo to předčasnými volbami. To není vyloučeno ani tentokrát, pokud by takovou „prezidentskou“ nebo úřednickou vládu nejmenoval prezident po předchozí dohodě s politickými stranami.
Všechny možnosti sestavení vlády tak vypadají zatím pro Babiše „nic moc“. Pokud některé strany nezmění vůči ANO a Babišovi zásadně dosavadní postoj.
