„Ještě loni jsem spala ve stanu,“ popisuje začátky své kariéry pastýřky. To hlídala stádo, které spásalo nedaleký Písečný kopec. Dnes už žije „luxusněji“ v přistavené maringotce hned vedle ohrady s ovcemi.
„Nemít internet, tak bych se někdy zbláznila,“ hodnotí své „vyhnanství“. Letos jí rodiče sehnali solární panel, a tak má i trochu elektřiny. „Kají, over,“ zavolá na pasteveckého psa. Ten začne stádo nahánět po směru hodinových ručiček. Povelů ovládá pes víc, umí ještě nadbíhat proti směru, na povel se vydá pro zatoulané zvíře či se (ne už tolik nadšeně) odebere odpočívat do stínu.
Teď, když je horko, vyhání žena zvířata na pastvu po páté hodině ranní. Vrátí se tak kolem deváté, celý den má pro sebe. Večer vyráží na druhou obchůzku kolem šesté.
Kousance od hovad už ani nepočítám. Jdeme mlčky nádhernou krajinou, mám neustále tendenci spěchat dál za keř nebo kopeček, zkrátka táhnout stádo. Ale kdepak. Rychlost určují sama zvířata. Nikam nespěchají, systematicky chroupají a ožírají trávu, jen kozy se tu a tam natáhnou pro listí z hlohu či opatrně ukousnou květ bodláku.
Prý někdo nabízí zážitkový den v roli pastevce. Já si tak spíš představuji formu alternativního trestu. „Mě to ale docela baví,“ usměje se Martina, jinak studentka zemědělské univerzity. Sice ovce nejsou její obor, ale umožňují jí vydělat si tolik, že z peněz dalšího půl roku vyžije. I přátelé ji občas navštíví, dovezou vodu, nějaké ty potraviny. „Už jsem za půlkou. Vždycky si říkám, že už nikdy, ale to jsem tvrdila i loni.“
