„Dnes je ten padák o něco těžší,“ stěžuje si další budoucí pilot. Ve čtvrtek poprvé létali, dnes brzy ráno vyrážíme na svahy kopce znovu. Čeká je hlavně pot a možná pár metrů klouzavého letu. A pak zase sebrat vrchlík „do květáku“ a marš na kopec. „Jen aby tam nebyla zase hovada, jako včera,“ bojí se další. Obtížný hmyz sem přitáhl spolu s ovcemi a kozami, které chráněné kopce spásají.
„Chtějí nás od tohoto sportu odradit,“ směje se Strachota, když supí v plné polní v půli kopce. Ale už jsme na startovací ploše. Zatím jsme zde sami. Skoro nefouká, začátečníkům by se hodil mírný protivítr, aby měli start snazší. Přes poledne se tvoří termika, která je pro ně příliš nebezpečná. „Je to jako byste coby turista vyrazil na divokou vodu,“ připodobňuje mi obtíže začátečníka.
Srovnat výstroj, zkontrolovat „áčka“, popadnout „řidičky“. „Pak už jen uděláš „čejku“ ( předklon, ruce dozadu jako při děkovačce) a mažeš z kopce, co to jde,“ udílí poslední rady před startem instruktor.
Lehce se to řekne, někdo vzlétne hned, někdo komíhá nohama ve vzduchu, jak padák nabírá vzduch. „Nepřestávej, makej, makej, pořád dál,“ křičí instruktor do vysílačky, kterou má každý frekventant přivázanou na helmě, aby se mohl řídit jeho radami. Marně, sice se dostává do vzduchu, ale nemá výšku ani rychlost a jde „na hubu“, jak se tady říká. „Včera jsem tak dopadl asi třikrát, nakonec jsem však jednou vzlétl,“ popisuje obtíže.
Další vzlety už budou ze sedla, slibují snazší start a delší prolet. Ale cesta na kopec je jednou tak dlouhá. A sluníčko začíná pořádně pálit. A taky se začíná zvedat vítr. Proudí sem z východní strany kopce. Pár startů směrem na elektrárnu Počerady a musíme opět měnit startoviště.
„Je to paráda,“ rozplývá se Pavel Novák nad výhledem, ale hlavně nad očekávaným letem. Nevadí mu, že už čeká na slunci zpocený a vystavený otravnému štípavému hmyzu. „To si nedokážeš představit, co mě čeká,“ popisuje mi pocity. Opakuje si, co vše musí tentokrát udělat správně. „V tomhle větru to je o síle, ne o rychlosti,“ upozorňuje ho na změnu povětrnostních podmínek instruktor. „Tobě připadá silný, ale je optimální, jen nejsi zvyklej,“ dodává a pouští ho. Ještě mu ukazuje, kam mezi křoviska má přistát. „Zkusím to trefit,“ volá Pavel a nabírá výšku. Já se obracím a jdu dolů pro tentokrát pěšky.
Ale třeba jednou, nikdy není pozdě...
