Nejdřív jsem asi dvacet minut bloudil březovým lesem na Modříně u Tisé. Místy po krk v kapradí. Společnost mi dělali jen „trollové“, navršené kameny, které upozorňovaly, kde by měla být stezka. No, ne moc přesně.
A pak jsem uslyšel žuchnutí. A další. To totiž děti padaly, do přistrčené matrace, z balvanů. Ale hned zas vstávaly a hádaly se, že si to zas zkusí. „Je to o síle,“ odpovídá Edita a její přítel Ondra ji doplňuje, „a taky o technice.“
„A taky to musíš vymyslet, jak na to,“ shodnou se oba. „Někdo to vyleze napoprvé, jiný nikdy,“ uzavírá konverzaci Ondra. Společně vedou společnost, která pořádá školu lezení pro dospělé i děti.
