Jsem přesvědčená o tom, že jsem se během celé té katastrofy nesesypala a byla schopná normálně fungovat. Kvůli odstupu, který si držím od příběhů lidí zasažených zemětřesením.
Třeba "kečupová žena". Zůstala zasypaná pod betonovými základy samoobsluhy a dokázala telefonovat. Stále jen opakovala slovo kečup. Někdo pak konečně získal plány obchodu a našel ji v uličce s kečupy. Byla naživu.
Taky tu byl malý kluk, Junior, který zmateně běhal po nemocnici, ztracený, sám. Prohlašoval, že jeho rodiče jsou mrtví a doufal, že se o něj někdo postará. Když ho z nemocnice vyhodili, potuloval se ulicemi, dokud ho nenašla Belgičanka a nevzala ho domů. O pět dnů později se objevili jeho rodiče. Byli v bezpečí v jihovýchodní části země.
Přišla za námi také žena, která zoufale potřebovala amputaci nohy. Její zranění ale vyžadovalo péči, kterou jí naši lékaři nemohli zajistit. Den a půl prosila doktory, aby ji přijali, nakonec to udělali a ona o pár hodin později zemřela.
Přišla za námi mladá žena s poraněním nervové soustavy. Byla víc rozhořčená z toho, že ztratila celou rodinu než ze svého zranění. Obstarala si místo na lodi US Comfort (americká loď s nemocnicí, která kotví v Port-au-Prince). Byla v šoku a sama. Během doby, kdy jí přijímali na loď, jsme se ale dozvěděli, že už tam léčí jejího bratra.
Mladík, který v naší polní nemocnici pracoval ve dne v noci, aby pomohl ostatním, už ztratil naději na budoucnost. Na univerzitě dokončil dva semestry, škola se ale zřítila a studenti nemají žádné vyhlídky.
Pak je tu také motorkář, který přišel při pádu domu o celou rodinu a týden po zemětřesení se své blízké stále snažil vyhrabat. Nebo žena, která se do Port-au-Prince přestěhovala se svými čtyřmi dětmi před rokem a ztratila je všechny během 45 vteřin.
Jsou tu ale i lidé, jejichž domy pořád stojí, a tak pozvali všechny své sousedy dovnitř a poskytli jim úkryt.
Nakonec mi všechny tyhle lidské osudy daly sílu jít dál. Když se však dívám na ta čísla (mrtvých je přes 200 tisíc), je mi úzko.
Ale je tu taky jedna malá holčička, které jsem pomáhala hledat její rodinu, a jiný mladík, kterému jsem dva týdny nosila jídlo, a žena, které jsem obvazovala hlavu, a pak další malý kluk...
Hlavně trpělivost
Včerejšek byl opravdu úspěšný. Po dvou týdnech neustálého naléhání a sladkých řečiček, podepsal Mezinárodní úřad pro migraci objednávku na 600 kanystrů, 300 hygienických souprav, 400 sad povlečení a 1 490 dek.
Musím přiznat, že to pro mě bylo jisté zadostiučinění. Moje jméno na tom formuláři je pro mě důkaz, že jsem pomohla nějakým 400 rodinám, které jsou tak zase o krok blíž k přístřeší a určitému komfortu.
Sklad humanitární pomoci.
Strávila jsem několik hodin ve skladišti, kde jsem koordinovala pomoc, ale je to jako se vším během téhle katastrofy, potřebovala bych víc času. Lekce trpělivosti a neodbytnosti jsou u mě na denním pořádku. Každý se ale snaží zůstat nápomocný a hlavně přátelský.
Nějakou dobu jsem se bavila s peruánskými jednotkami, které mají základnu v Cité Soleil, kde se snaží udržet pod kontrolou vůdce chimerského gangu.
Teď ale střeží průmyslovou oblast, kde jsou všechna skladiště, přespávají ve stanech a počítají dny, kdy se vrátí do své krásné země. Společně jsme vzpomínali na své známé a rodiny.
Na stejném místě má základnu také dominikánský červený kříž. Protože pacientů ubylo, pomáhají dobrovolníci jinak. Vděčně jsem si od nich vzala několik velkých lahví vody a vydala se zpátky do ulic. Vrátím se tam znovu, tentokrát se dvěma náklaďáky.
Lenka Hellerová
|
Sedmadvacetiletá Češka vystudovala na New School v New Yorku manažerství neziskových organizací. Na Haiti je sedm měsíců, přijela sem pomáhat své haitské profesorce při výzkumech. V současnosti spolupracuje s neziskovými organizacemi Amurt a Konpay. Nyní pomáhá v centru, které je ve čtvrti Delmas 33 hlavního haitského města. Lenka Hellerová prožila většinu svého života v USA, má ale stále český pas.
