Zatímco jsem uháněla na Mezinárodní úřad pro migraci o tolik potřebné stany a povlečení, stal se další malý zázrak. Někdo z Lionského klubu přišel a oznámil, že od teď bude naše polní nemocnice dostávat nepřetržitou pomoc s jídlem, vodou a přístřeším pro všechny lidi bez domova, společně se zubní pohotovostí a všemi nezbytnými zásobami. A také základní školní pomůcky pro děti, aby se vrátily k aspoň trochu normálnímu životu.
Navíc přijelo více doktorů, ale budou převezeni jinam, protože tu máme zdravotní pomoci a zásob dost. Znovu mi to připomnělo špatnou koordinaci a nepoměr vyvinutého úsilí.
Port-au-Prince má více doktorů, než kolik je potřeba, provincie ale stále čekají na základní dodávku zásob. Posílali jsme některé naše zásoby do venkovských oblastí a do nemocnic, o kterých jsme se doslechli, že potřebují léky. Stále je to však jen kapka v moři. Mezinárodní společenství pomalu otvírá diskusi o nové národní strategii. Nyní je potřeba klást ještě větší důraz na decentralizaci.
Port-au-Prince, původně sídlo pro 50 tisíc obyvatel, se změnilo v přelidněné město s více než 2 miliony lidí. Co bylo hlavní město srovnáno se zemí, musí se ti, co zůstali ve vládě a spolupracují s mezinárodním společenstvím, zaměřit na provincie.
Lenka Hellerová (vpravo) při setkání s kolegyní z Člověka v tísni a dvěma Slováky
Když se ve zbytku měst a vzdálených předměstích podaří zajistit infrastrukturu, dostupné bydlení, obchod a další vymoženosti nezbytné pro pohodlný a udržitelný život, Haiti bude mít dobrou šanci rozvinout se v moderní zemi. Ale ještě několik týdnů zůstane pomoc v hlavním městě a znovu pomalu vyraší kořeny závislosti na zahraniční pomoci.
Boží volání k probuzení
Tohle je trochu depresivní, možná spíš realistická poznámka. Zdá se, že zdi, které jsme se snažili udržet, se začínají bořit.
Minulou noc začaly emoce po několika pivech vycházet na povrch. Na mobilních telefonech tu obíhá jeden zvrácený vtip: Zemětřesení bylo Boží volání k probuzení Haiti. V posledních několika dnech Bůh nevolal, protože vyčerpal minuty u Digicelu (místního mobilního operátora). Ale jakmile najde na ulici prodavače telefonních karet, zavolá znovu. Překlad je to sice mizerný, ale myšlenka zůstává.
Začali jsme vzpomínat na první noc zemětřesení. Abych byla upřímná, už jsem na ty hodiny zapomněla. Pamatuji si, jak jsem procházela v noci na hlavní ulici Boudronu, hned vedle zříceného hotelu Montana.
Auta, stromy, dráty, kameny, budovy a lidé zablokovali silnice. Tou dobou přicházely každých patnáct minut následné otřesy. Davy se spojily dohromady a lidé zakrývali jeden druhého před padající sutí.
Pokaždé, když se se zem otřásla, vystrašení, zaprášení a zkrvavení Haiťané vstali a začali skandovat "Hallelujah! Hallelujah!" a zpívat zbožné písně v kreolštině. Pokaždé, když se zem zachvěla, lidé křičeli.
Stála jsem úplně zkoprnělá. Kam poběžím, když se zřítí další budova nebo se převrátí auto? Cítila jsem úzkost na prsou a srdce mi tlouklo. Telefonní linky nefungovaly (ani v následujících několika dnech), internet byl mimo provoz - všechna komunikace se zbytkem světa byla mimo provoz.
Dosud jsme přežili zcela bez zranění a já vím, jaké jsem měla štěstí. Zatímco v rádiu neustále opakovali "Katastrofa! Katastrofa!", my jsme nedokázali pochopit závažnost celé situace. Možná to byla naivita, která mě sem zavedla a také mě tu udržela.
Lenka Hellerová
|
Sedmadvacetiletá Češka vystudovala na New School v New Yorku manažerství neziskových organizací. Na Haiti je sedm měsíců, přijela sem pomáhat své haitské profesorce při výzkumech. V současnosti spolupracuje s neziskovými organizacemi Amurt a Konpay. Nyní pomáhá v centru, které je ve čtvrti Delmas 33 hlavního haitského města. Lenka Hellerová prožila většinu svého života v USA, má ale stále český pas.
