Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

I Evropané prchali kdysi přes moře, tábory budovali na Blízkém východě

  19:59aktualizováno  19:59
Během současné uprchlické krize míří migranti přes moře za snem o lepším životě na druhé straně. Opakuje se tím situace z 2. světové války, akorát v opačném směru. Tehdy to byli Evropané, kdo utíkal, a Syřané či Íránci, kdo jim v táborech na Blízkém východě poskytl útočiště. Zapomenutý příběh připomenul web Washington Post.

Ve školách v táborech chyběly tužky a sešity, a tak se děti učily psát pomocí písku. Na fotce pořízené v táboře Tolumbat v Egyptě vytvořily nápis „Naša škola“. (fotka byla pořízená někdy v rozmezí let 1945 - 1948) | foto: United Nations Relief and Rehabilitation Administration

Ve čtyřicátých letech mířily přes Středozemní moře desítky tisíc lidí, kteří prchali před postupujícími nacisty. Jejich cílem byly tábory v Sýrii, Egyptě nebo pásmu Gazy, připomíná příběh evropských uprchlíků Washington Post.

Uprchlická krize

Evropané měli během války svůj tábor i v syrském Aleppu, ze kterého nyní proudí Syřané ve strachu před Islámským státem zase do Evropy. Usazovali se také v táboře Nuseirat v pásmu Gazy, což byla původně britská vojenská věznice a později tábor pro palestinské uprchlíky, jak připomíná politolog Marek Čejka v článku na blogu. Tři tábory byly také v Egyptě.

Stejně jako nyní v takzvaných hotspotech na řeckých ostrovech a v Itálii, i tehdy museli uprchlíci nejprve projít registračním procesem. V táborech dostávali identifikační kartu, na které bylo uvedené jejich jméno, registrační číslo, údaje o vzdělání, práci a dovednostech. Kartu s sebou museli neustále nosit.

„Jakmile je zaregistrovali, museli projít důkladnou lékařskou prohlídkou. Šli do provizorního zdravotního zařízení - často stanu, ale někdy i budovy, která byla určena k lékařské péči. Zde se svlékli a zuli a byli důkladně umyti, aby dostali potvrzení, že jsou dostatečně dezinfikovaní,“ píše americké Mezinárodní veřejné radio (PRI), které popsalo fungování tehdejších uprchlických táborů na základě studia dobových dokumentů a díky spolupráci s výzkumným centrem imigrace na univerzitě v Minnesotě.

Díky práci si mohli v táborech přivydělat

Když lékaři uznali, že jsou migranti zdraví, bylo jim přiděleno místo v kempu. Tábor byl rozdělený na části pro rodiny, děti bez doprovodu, svobodné muže a svobodné ženy. Podmínky v táborech nebyly ideální, ale nebyly úplně špatné. Jídlo bylo na příděl a pokud to bylo možné, dostávali uprchlíci i stravu odpovídající jejich kultuře a víře. V táborech si někdy mohli i vařit. V kempu v Aleppu byla pro ženy vyčleněná jedna místnost, kde vyráběly makarony z přidělené mouky.

Dospělí měli možnost pracovat a v některých táborech to od nich bylo přímo vyžadováno. Mohli si přivydělávat jako kuchaři, uklízeči, ševci, truhláři nebo instalatéři. Ti vzdělanější vedli školy nebo byli určeni ke skupině pracantů jako předáci. Ženy dělaly domácí práce - šily, uklízely, praly, připravovaly jídlo nebo předly.

Uprchlíci si vydělávali prodejem svých výrobků a služeb ostatním, kteří si to mohli dovolit a byli ochotní zaplatit. Někde byla pro uprchlíky možnost se zdokonalit na rekvalifikačním kurzu. V táboře El Shatt a Moses Wells v Egyptě nabízelo vedení zdravotnický kurz, ve kterém se školily zdravotní sestry.

Děti se učily psát do písku

Problémem bylo vzdělávání dětí, které útěkem z domova přišly často i o možnost základního vzdělání. „Školní třídy v táborech na Blízkém východě měly málo učitelů a mnoho studentů. Školy měly málo zásob a byly přeplněné,“ píše dál PRI. Nedostatkové byly i tužky a sešity. V táboře Tolumbat v Egyptě se tak stalo, že se děti učily psát přímo do písku.

Děti, spí na lodi, která je veze z táborů na Blízkém východě po skončení války zpátky domů. (fotka byla pořízená někdy v rozmezí let 1945 - 1948)
Ve školách v táborech chyběly tužky a sešity, a tak se děti učily psát pomocí písku. Na fotce pořízené v táboře Tolumbat v Egyptě vytvořily nápis „Naša škola“. (fotka byla pořízená někdy v rozmezí let 1945 - 1948)
Maria z řeckého ostrova Leros. (fotka byla pořízená někdy v rozmezí let 1945 - 1948)

Někde však situace nebyla tak zlá. Do tábora Nuseirat se dostal i umělec, který vyzdobil místní školku svými obrazy. Díky tomu na děti podle něj působila „zářivě a vesele“. Lidé z okolí také přinesli hračky a panenky.

Děti i dospělí trávili volné hodiny v táborech na hřišti, sportovních dráhách nebo při představeních, které vedení tábora uspořádalo. Příležitostně však směli uprchlíci vymezený prostor opustit. Například v táboře v Aleppu šli několikrát na výpravu do města.

Ti, kteří měli peníze, si mohli koupit olej, ovoce, čaj nebo kávu. Nedostatkové byly také žiletky, tužky, papíry nebo známky. Ve městě bylo ale i jiné vyžití. Mohli si zajít na film v kině nebo se prostě jen trochu rozptýlit od monotónního života. V táborech, které byly od města vzdálené jako tábor Moses Wells(Mojžíšovy studny, pozn. red.), museli uprchlíci hledat zábavu jinde. Každý den tak vyráželi k moři, u kterého trávili i několik hodin.

Polský exodus do Persie

Přílivu největšího počtu uprchlíků čelil během druhé světové války Írán. Tamější vláda se tehdy snažila integrovat desítky tisíc Poláků. Polsko bylo tehdy mezi dvěma mlýnskými kameny. Z jedné strany napadl zemi Hitler, zatímco na druhé straně posílal Stalin Poláky do gulagů. Odhaduje se, že mezi lety 1939 a 1941 uteklo do Íránu 114 až 300 tisíc Poláků. Do země se přitom dostávali cestou přes Sovětský svaz a Kaspické moře.

Na dobové záběry, jak Poláci přicházejí do Persie a usazují se v tamějších táborech, se můžete podívat s anglickým komentářem zde:

Během války se na severu Íránu vytvořila celá polská komunita. Někteří zde začali nový život, jiní dávali dohromady armádu, která se vrátí zpátky do Evropy bojovat. Poláci si zde uchovali svůj jazyk a zvyky, přestože místo polí v Evropě obdělávali půdu starověké Persie. Íránci k nim přitom byli velice pohostinní. „Přátelští Peršané se shromáždili kolem autobusů a křičeli něco, co znělo jako přivítání. Skrze okna nám poté dávali datle, ořechy, vařený hrášek s rozinkami a šťavnatá granátová jablka,“ popsala svůj příjezd polská učitelka, která se po válce usadila ve třetím největším městě Íránu, Isfahánu.

Její vzpomínky na vřelé přijetí Íránců jsou v rozporu se současným přístupem Polska k uprchlické krizi. Polská vláda odmítá pustit na území státu běžence, které chce Evropská unie rozdělit mezi jednotlivé členské státy (více zde).

Uprchlické tábory Evropanů od Egypta po Írán

Z Evropy přitom utíkaly během 2. světové války miliony lidí. Do pohybu se někteří dali ještě před začátkem války. Už při prvních známkách agrese nacistů začaly utíkat skupiny Židů, kteří hledali živobytí jinde. Největší vlna migrace však přišla až poté. Podle magazínu Time se odhaduje, že během války uteklo na 60 milionů Evropanů.

Fotogalerie

Na útěk se tehdy daly nejen židovské komunity, ale i ti, kteří pomáhali odboji a báli se o svůj život. Chorvaté utíkali často na ostrov Vis, který není větší než Opava. Během války ho kontrolovali Titovi partyzáni, kteří sem postupně přesunuli své velení. Řekové se zase uchylovali pod britskou ochranu na Kypr. Ostatní však volili vzdálenější destinace v Egyptě, Sýrii a pásmu Gazy. Podle organizace starající se o uprchlíky (MERRA) se jich tam usadilo okolo 40 tisíc. Jednalo se převážně o Poláky, Řeky a Jugoslávce.

Po skončení války se většina uprchlíků vrátila zpátky do Evropy nebo se přestěhovala jinam. I v Íránu byla v roce 2000 už jen hrstka Poláků, kteří pamatují válečné uprchlické tábory. „Příležitostně se sejdou na Vánoce na ambasádě. Raději by ale zapomněli na tragédii, která je spojuje,“ napsala tehdy agentura AP.



Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.