Omšelé bytovky v centru Atén obklopují nenápadné náměstí. Podle map a uličních cedulí se jmenuje po královně Viktorii, která stála v čele britského impéria v době jeho největšího koloniálního rozmachu. Místní mu však přezdívají Afghánské náměstí. Parčík nad rušnou stanicí metra totiž obsadily stovky běženců z Blízkého východu a každý den přicházejí další.
Mnozí z nich propadají beznaději. Před několika hodinami konečně stanuli na řecké pevnině - navíc třeba i jen díky tomu, že je Řekové či námořníci agentury Frontex zachránili z potápějící se bárky. Cestu do Evropy přežili, jejich plány na cestu do Německa či Skandinávie však přeťal žiletkový drát.
Online reportáž |
Makedonský hraniční plot uvěznil na jihu Balkánského poloostrova přes 25 tisíc běženců. Zhruba 10 tisíc z nich se tísní ve stanovém táboře, který vyrostl v rozbahněných polích kolem příhraniční vesničky Idomeni. Plot mají na dohled, šance na jeho překonání jsou však mizivé.
Ví to už i běženci na Viktoriině náměstí. Jakmile mezi ně zavítá převaděč s návrhem, jak plot obejít, neváhají proto do jeho rukou svěřit nejen všechny zbylé peníze, ale i vlastní život.
Cesta z Řecka vyjde na tisíce eur, táhne se mořem i horami
Reportéři rakouského listu Der Standard se mezi běženci a převaděči ptali, na kolik cesta kolem plotu vyjde. Na Viktoriině náměstí se ceny pohybují mezi 2 500 a 3 000 eur na hlavu, v přepočtu tedy až 80 tisíc korun.
Kromě pěších tras jsou na výběr i nebezpečné cesty po moři. Buď na člunu, nebo třeba v přepravním kontejneru na palubě trajektu. Pro běžence to znamená návrat do přístavu Pireus, kde je Řekové krátce předtím vysadili.
Migranti a jejich převaděči hledají nové způsoby, jak obejít ploty na balkánské trase.
Převaděči vlastně začali oprašovat staré triky. O černých pasažérech zavřených v nákladním prostoru lodí se psalo už dávno předtím, než současná migrační krize naplno propukla. Například v prosinci 2014 vypukl na jednom z trajektů plavících se z Řecka do Itálie požár a agentura Reuters informovala o řadě obětí, které nefigurovaly v seznamu pasažérů. Nikdo nemůže s jistotou říct, kolik lidí tehdy zemřelo.
Když migrační vlna přerostla z jednotlivých běženců na tisícihlavé davy, nenápadné ukrývání lidí v útrobách plavidel poněkud přestalo dávat smysl. Obzvlášť ve chvíli, kdy státy podél balkánské trasy nechaly běžence procházet až k hranicím Rakouska a jižního Německa. Přetnutí migrační trasy znamená opětovný rozmach tradičního pašování lidí. Vyžaduje individuální přístup a důkladnější plánování, což také více provětrá kapsy klientů.
Návrat na vratký rybářský člun
Z řeckého přístavu Pireus směřují migranti zejména do jižních cípů Itálie. Další možnosti nabízí přístavní město Igoumenitsa nedaleko ostrova Korfu, odkud se dá na trajektu přejet až do severoitalských Benátek či Terstu.
Itálie se s náporem migrantů potýká také, na její ostrovy připlouvají po Středozemním moři zejména Afričané. Ploty s žiletkovým drátem však na jejích severních hranicích zatím nerostou.
Od letošního léta se pozornost Evropy obrátila na Řecko, šance na zmizení v schengenském prostoru jsou tedy na Apeninském poloostrově mnohem vyšší. Bez ohledu na to, že pohodlné cestě do Rakouska brání zasněžené vrcholky Alp.
Do Itálie vede po moři ještě jedna cesta. Pobřeží u albánského města Vlora dělí pouhých 90 kilometrů od provincie Lecce, která se rozkládá na špičce pomyslného „podpatku“ Apeninského poloostrova. Podle magazínu Spiegel tu na běžence čekají pašeráci s rybářskými čluny. Opět se tedy vydávají na moře, odkud je na druhé straně Balkánu vytahovali záchranáři.
Plot se dá obejít z obou stran, migrační proudy se tříští
Kdo už na moři nechce riskovat, může plot na hranicích Řecka a Makedonie zkusit obejít pěšky. Část migrantů volí cestu podél pobřeží Jaderského moře, hned na začátku však naráží na pusté hory s bídnou infrastrukturou. Na silniční síť se v albánsko-řeckém pohraničí příliš nemyslelo, železniční koleje přes hranice nevedou.
Uprchlická krizeŽENY: Uprchlice po nocích drží hlídky STOCKHOLM: No-go zóna na vlastní kůži ARKTIDA: Běženci přivykají polární noci PAŠERÁK: Zastaví nás jen armáda POBŘEŽNÍ STRÁŽ: Jedeme na 150 procent ÖRESUND: Z mostu je pomník uprchlické krize |
V Albánii se cesty běženců větví. Část z nich zamíří do Chorvatska přes Černou Horu a Bosnu, někteří volí trasu přes Kosovo a Srbsko. Tam se k uprchlíkům z Blízkého východu nezřídka připojí i místní - stačí zahodit doklady a doufat, že se před imigračními úředníky podaří splynout s davem. Trasa přes někdejší Jugoslávii však skrývá velké a nečekané nebezpečí - v odlehlých koutech zůstávají nastražené miny z válečných let.
Ti, kteří se makedonský plot rozhodnou obejít z východu, končí v Bulharsku. Jeho jižní hranici však již obsazuje armáda a migranti dobře vědí, že se vstřícností úřadů v Sofii nemohou počítat. Podle magazínu Spiegel se v Bulharsku během letošního ledna zaregistrovalo jen 1966 uprchlíků, tedy jen zlomek z více než 130 tisíc lidí, kteří od Nového roku do Evropy dorazili.
I tam se navíc migrační proud tříští - část lidí zkouší štěstí v Srbsku, ostatní pokračují na sever do Rumunska. To se mezitím připravuje na možný nápor „plaváčků“ v Černém moři. V minulosti nepříliš oblíbená trasa z Turecka by brzy mohla nabýt na významu.
Pokud by totiž pašeráci začali čluny plné běženců vysílat ze severního pobřeží Turecka, vyhnou se flotilám NATO, které zachráněné migranty už brzy hodlají vracet do Asie.
