Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Polární noc a přednášky o sexu. Běženci přivykají životu v Arktidě

  19:59aktualizováno  19:59
Nejseverněji položené azylové centrum na světě je v norském Hammerfestu. Téměř čtyři desítky uprchlíků si zde zvykají na extrémní počasí, zažily i polární noc. Život bez slunce běžence trápí, v porovnání s tím, před čím utekli, to ale prý nic není.

Žadatelé o azyl v norském městě Hammersfest. (17. února 2016) | foto: AP

Po dvou měsících polární noci zasvítilo na norské ostrovní město Hammerfest poprvé zase slunce. Hudu al-Haggarovou ten pohled fascinuje a ze svého skromného pokoje proto stále obdivuje krásu ledové krajiny. Něco takového ve své vlasti nikdy nespatřila. „Je to úžasné, když se ráno probudím a vidím tenhle obrázek, moře a hory. Je to úchvatné místo,“ svěřila se agentuře AP zasněně Huda zatímco si její pětiletý syn hraje s legem.

Fotogalerie

Do Norska přijela z Jemenu, odkud ji vyhnaly letecké útoky koalice vedené Saúdskou Arábií. Nyní žije v dřevěném domku, který v dobách před migrační krizí sloužil jako ubytovna dělníků.

Během zimy rtuť teploměru v severním Norsku nepřeleze nulu, průměrná teplota se během dne pohybuje kolem -5° Celsia. Břehy zde omývá Arktický oceán a po dva měsíce panuje polární noc.

Na zimu si stovky lidí, kteří v Hammerfestu a sousedních městech čekají na udělení azylu, už zvykly. Je to tma, co je vyvádí z míry. Pracovníci azylového centra je sice varovali, ale to, co loni v listopadu přišlo, stejně nečekali.

„Najednou nebylo žádné slunce,“ popisuje 23letý Rami Saad. Nedostatek denního světla mu naboural biorytmus. Jednoho dne vylezl z postele v jedenáct hodin a chtěl si v kavárně dát oběd, ale nikdo tam nebyl. „Bylo jedenáct hodin večer,“ směje se mladý muž.

Uprchlická krize

Jen málokdo z obyvatel místního azylového centra na začátku své cesty čekal, že skončí zrovna tady, 460 kilometrů za polárním kruhem. „Byl jsme v Afghánistánu, daleko odsud a teď jsem na severu Norska. To by mě nikdy nenapadlo,“ říká 20letý Zakira Sedequi.

Do Evropy utekl před Talibanem. Když islamisté přišli do jeho domu v provincii Wardak, snažili se ho rekrutovat. Ošklivé jizva v obočí naznačuje, že si nebrali servítky. Zakiri vzpomíná, jak mu namířili na čelo zbraň a na mobilu ukazuje hrůzy, které talibanci spáchali v jeho městě.

Na jaře se musí přestěhovat

Někteří zdejší žadatelé o azyl utekli před boji, jiní před chudobou. V Norsku si zvykají na nový život. „V mé zemi vybuchují v ulicích bomby a se ženami se zachází hrozně. Kdybyste byli na mém místě, starali byste se o tmu a izolaci?“ ptá se Sufya Nawabiová z Kábulu, která je v Norsku s matkou, otcem a dcerkou už od loňského října.

Ubytování v Hammersfestu jim zařídily norské úřady, protože v jižněji položených ubytovnách už nebylo místo. O ubytování několika desítek běženců požádaly i Stiga Erlanda Hansena, který vede hotel západně od Hammerfestu.

„Nejprve jsem si říkal, že je to šílené. Můžete na tomhle ostrově, ve tmě, ubytovat lidi?“ ptá se Stig. „Nejen že to je možné, nakonec to byl velký úspěch,“ dodává Paal Mannsverk, který provozuje kemp s dřevěnými domky.

Ve městě, které leží podle místních „na sever od ničeho“, se 36 žadatelům o azyl žije překvapivě dobře. Podle Hansena a Mannsverka je to i díky tomu, že běženci se zde rozhodně nenudí. Chodí rybařit, sekají dřevo, sáňkují, lyžují nebo se prochází.

Všichni čekají na rozhodnutí imigračního úřadu, které může trvat i celý rok. Někteří však drsnou zimu nezvládli, raději sbalili kufry a odjeli do Ruska nebo dál na jih.

Až na jaře Hammersfest znovu ožije, uprchlíci odsud opět odjedou. V hotelu budou muset uvolnit místo turistům a norské úřady budou muset znovu vymyslet, kam žadatele o azyl přesunout.

„A co když řeknu já ne?“

Jednou z možností je nedaleké město Alta, jehož obyvatelé mají s integrací běženců dlouholeté zkušenosti. Pracovníci místního azylového centra Hero uprchlíkům vysvětlují norskou kulturu a zvyky, včetně toho, jak se chovat k ženám. Tomuto problému veřejnost po silvestrovských útocích v Německu věnuje velkou pozornost.

„Norské ženy mohou pít alkohol a halasit úplně jako muži. V norské společnosti je to úplně normální,“ vysvětluje běžencům Ingunn Soergaardová, drobná Norka s vlasy do pasu a zářivým úsměvem. Skupina osmnácti uprchlíků převážně ze Sýrie na ni kouká s údivem. Ne proto, že by jim představa popíjejících Norek připadala šokující. Nemohou pochopit, proč si Soergaardová myslí, že něco takového nevědí.

„Viděli jsme to v televizi. Víme, že to tady tak chodí. Není to problém,“ říká Anod al-Ali, jednatřicetiletý učitel ze Sýrie. Další pracovník azylového centra Göran Johansen proto nahazuje nové téma.

„Řekněme, že jsem na rande s Ingunn a ona mě pozve domů s tím, že se spolu vyspíme. Ale na poslední chvíli se rozmyslí a řekne, že se mnou sex mít nechce. Co uděláte?“ ptá se posluchačů Johansen.

V tuto chvíli se někteří posluchači začnou ošívat. Mladá Palestinka Walaa Azíriová pod hidžábem zrudne a schová obličej do dlaní. Osmělí se teprve Ahmed Dawwas, šestatřicetiletý inženýr z Rakká. „A co když mě pozve a já řeknu ne? Jak bych měl reagovat?“ otáčí otázku a posluchárna propuká v smích. Pak ale Dawwas zvážní.

„Přišli jsme sem žít v míru,“ vysvětluje. „Prchli jsme před válkou. Nepřišli jsme proto, abychom naháněli ženy. Nechápu, proč tohle pořád Syřanům vysvětlují,“ dodává.

Hammersfest (červená značka) a Alta (modrá značka)

Hammersfest (červená značka) a Alta (modrá značka)

Autor:






Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.