Zůstal jste někdy s nepojízdným vlakem „viset“ na trati?
Už jsem zažil velký stres v situaci, kdy vlak nejel a nevěděl jsem, proč. To už pak člověk někdy zkouší zásahy stylem pokus omyl. Vyloženě uvázlý jsem ale nikde nezůstal, vždy šlo o závady menšího charakteru, které by měl strojvedoucí dokázat opravit.
Takže strojvedoucí musí být i tak trochu mechanik?
Když jako uchazeč projdete zdravotními testy a psychotesty, nastoupíte na zhruba rok trvající kurz, který začíná právě na dílně, kde se s údržbou lokomotiv a postupem oprav seznamujete. Na trati jste na vyřešení problému sám, musíte si poradit a pokud možno dojet alespoň do nejbližší stanice.
Lidé Českaseriál iDNES.cz  Zapomeňte na politiky, vrcholové sportovce, hvězdy showbyznysu a další celebrity. Portál iDNES.cz přináší druhou řadu seriálu rozhovorů s mediálně neznámými lidmi. Po 60 vydaných dílech a roční pauze jsme opět pečlivě vytipovali reprezentanty profesních či zájmových skupin napříč Českem a během roku zveřejníme další desítky interview, ve kterých zprostředkujeme radosti i starosti zpovídaných. Motto projektu zní: Máte zajímavý tip na dalšího hosta našeho seriálu? |
Natáhnete rukavice, vylezete ven a šťouráte se v součástkách?
Jdu ven nebo třeba jen do strojovny. Závad může být velké množství, někdy jsou přechodného charakteru a pomůže třeba pak jen lokomotivu restartovat. V uvozovkách ji shodíte z baterek a závada může pominout. Každá mašina má diagnostiku, která strojvedoucího dokáže nasměrovat k určité části, kde závadu hledat.
Nosíte si s sebou do práce brašnu s nářadím?
Já ne, ale kolegové s dvaceti třiceti lety praxe jezdí klidně s pětikilovou kabelou. Některým vyhovují spíš starší stroje, protože si na nich za ty roky už spraví sami i zapeklitější poruchy. S počítači si tolik nerozumí.
Jako strojvedoucí můžete řídit všechny typy lokomotiv?
Na každou řadu se skládá zkouška zvlášť.
Jaký velký rozdíl je řídit starou lokomotivu a nový stroj?
Když po 12 hodinách uvidíte strojvedoucího ze starší lokomotivy a z pendolina, podle stupně únavy a opocení jistě poznáte, který je který (smích). Moderní jednotky jsou komfortnější na obsluhu a téměř plně automatizované. Strojvedoucí tam má o něco méně práce, vlaky mají automatické řízení a dokážou dokonce i s přesností na centimetry samy zastavovat.
Na toaletu si ale za jízdy asi ani tak odskočit nemůžete?
Ať je stroj sebechytřejší, nemůžete opustit stanoviště během jízdy. Neexistuje, abych si šel uvařit kafe nebo povykládat. Trať musíte sledovat vždy, abyste mohl v případně potřeby zasáhnout. Odskočit si můžete nanejvýš ve stanici. Organismus si postupně vycvičíte, aby se vám nechtělo v nevhodnou chvíli (smích).
Jakou roli hraje fyzička?
Strojvedoucí určitě musí být fyzicky zdatný. Dřív byli ve všech stanicích posunovači, dnes v těch menších není ani noha a musíte třeba přepřahat, zvládnout vyvěsit vozy, zabezpečit je proti ujetí a podobně. Doba spěje k tomu, že je strojvedoucí na všechno sám a odpovídá taky téměř za všechno, i když vlakvedoucí i průvodčí by měli být schopni mu pomoci.
Po delší době doma se do práce těším
Jak jste se k této práci dostal, byl to váš klukovský sen?
Nebyl to vysloveně můj sen z dětství, ale k dopravě mě to táhlo odjakživa. Předchozí kancelářská práce mě vůbec nenaplňovala, a když jsem odpovídal na inzerát nabízející práci strojvedoucího, byl jsem natěšený. Teď už jezdím skoro osm let.
Na jakých trasách momentálně jezdíte?
Nejčastěji po celém Jihomoravském kraji a pak dálkové tratě na Bohumín a na Prahu. Rychlíky mě baví víc, časem bych rád jezdil třeba i na Slovensko. Je to pro mě příjemnější než zastavovat v každé zastávce.
Můžete jezdit kdekoli, nebo jen naučené trasy?
Nemůže se stát, aby strojvedoucí vyjel na trať, kde nikdy nebyl. „Své“ trasy musí mít naučené, znát pořadí stanic, podepisuje takzvané poznání. Když je vlak odkloněn trasou, pro kterou ho podepsané nemá, měl by požádat o pilota - druhého strojvedoucího, který ho po odklonové trase povede.
Mají strojvedoucí na dálkových tratích víc peněz?
Není tam víceméně žádný rozdíl, kolegové se kolikrát diví, že jsem blázen, když raději jedu Brno-Praha, přestože je to za stejné peníze jako řídit v okolí domova lokální spoje. Je to pro mě zpestření, i když vás na tři sta kilometrech potká něco mimořádného mnohem pravděpodobněji než na třiceti.
Předchozí díly:Všechny díly seriálu najdete ZDE:  |
Spíte často mimo domov?
Hodně směn je dvoudenních, takže někdy musím nocovat v Praze nebo Bohumíně. Obvykle jde o drážní ubytovny či pronajatý penzion vyhrazený pro strojvedoucí. Člověk k práci skutečně musí mít vztah a nevydrží to každý, protože takto obětuje hodně volného času.
Částečně působíte i jako strojmistr - přes vysílačku komunikujete se strojvedoucími ve službě. Převládají ve vašem povolání mladší, nebo starší?
Není to půl na půl, ale kolektiv se postupně omlazuje. Hodně zájemců „zvenku“ nemá jasnou představu o tom, co práce obnáší a dlouho to nevydrží, nebo neprojdou všemi zkouškami. Kolegyni strojvůdkyni máme jednu v Břeclavi. U soukromých dopravců je jich víc.
Jezdíte raději ve dne, nebo v noci?
Jezdění v noci mi nevadí, mám pocitově větší klid. Je hodně nepříjemné, když ve 140kilometrové rychlosti vidíte kvůli mlze třeba jen deset metrů před sebe. Není to jak v autě, kde zpomalíte - vlak musí jet vždy stejnou předepsanou rychlostí. Ne každý to dobře snáší, ale osobně s tím nemám problém.
Pořád slyšíme o nehodách na přejezdech i mimo ně. Chodí strojvedoucí do práce s obavami, že ho něco takového potká? Jak vysoká je pravděpodobnost?
Někomu se za dvacet let nestane téměř nic a někoho to postihne i několikrát do roka. Musíte mít respekt, ale kdybych měl pokaždé přemýšlet, co se mi zase stane, jestli dojedu do cíle, to bych se zbláznil. Nepřipouštím si to. Po více dnech doma se do práce těším.
Kolikrát jste podobnou nepříjemnost musel řešit?
Poměrně časté jsou bohužel střety se zvěří a člověk nemá moc šanci jim zabránit. Můžu zahoukat a věřit, že se zvíře vyplaší a uteče správným směrem. Vyloženě kolize jsem řešil dvě. Obojí byly naštěstí spíš ťukance. První byl střet s traktorem na přejezdu, který cestující ani nepoznali. Podruhé to byla srážka s paní, která lovila bicykl spadený v kolejišti. Naštěstí přežila.
To měla štěstí, střet vlaku s člověkem je většinou fatální...
Byla zjevně pod vlivem alkoholu. Nereagovala na houkání, přitom měla dost času uskočit. Boční náraz ji odhodil do štěrku, měla tržné rány a byla v bezvědomí. Podobné situace jsou hrozně nepříjemné, od některých kolegů slýchávám, že vůbec nemají sílu jít se ven podívat.
Ľuboš Kocifaj
|
Měl jste potom obavy místem střetu jezdit?
To ne, ale zarazilo mě, že o pár měsíců později jsem stejnou ženu na stejném místě potkal znovu, když čekala u kolejiště, až vlak projede, aby mohla přejít. Lidé jsou nepoučitelní, zkracují si cestu přes koleje, aby ušetřili pár minut.
Takových vyšlapaných cestiček musí být spousta.
Riziková místa za ty roky znám a jsem obezřetnější. Zpomalit ale nemůžu, nanejvýš preventivně zahoukat. Devětadevadesát procent střetů je vina člověka, který vstoupil či vjel do trati. Větší nehody ohrožují i strojvedoucího a pasažéry. Na odlehčení si s kolegy říkáme, že dokud auto vidím pod sebou, tak je to dobré, když už míří na čelní skla, je zle.
I lidí, kteří volí dobrovolnou smrt pod koly vlaku, je stále víc.
Slyšel jsem příhody, že se sebevrah strojvedoucímu před střetem díval do poslední chvíle do očí. Kolegovi zase skočila na poslední chvíli před vlak žena z křoví a nepřežila. Později se dozvěděl, že měla doma tři děti. Měl výčitky, že ji v podstatě zabil.
S tím ale asi strojvedoucí musí tak trochu počítat, že se něco podobného může stát.
Já bych to sobě za vinu nedával, byla to vůle toho člověka. Vlak bohužel není auto, není kam uhnout. Většina strojvedoucích by na podobnou událost měla být připravená, reakce se zkouší u psychologických testů. Teorie a skutečnost je ale rozdíl a někoho to může tížit do konce života, vrací se mu to na mysl. Po kolizi si strojvedoucí může vyžádat psychologickou pomoc a tři dny volna.
Moje místo v Českuodpovídají všichni hosté seriálu Každý odněkud je. Někde se narodí, někde je doma. Říká se, že ta nejdůležitější místa v mysli a srdci člověka mohou být maximálně dvě. Jaká jsou ta vaše? Mám tři. Kysucké Nové Mesto, kde jsem se narodil, Spišská Nová Ves, kde jsem žil a pak Brno. Byl jsem tady poprvé na dva týdny za kamarády a od té doby jsem věděl, že tady chci žít a všechno jsem tomu podřídil. Brno je pro mě srdcová záležitost a zcela mi vyhovuje velikostí i možnostmi. |
Jak často se stane, že někdo bezdůvodně zatáhne za záchrannou brzdu?
Stalo se mi to jednou při brzdění do stanice. Měl jsem soupravu s centrálně zavíranými dveřmi, takže mladíci ani nemohli utéct, ale u delších souprav se málokdy podaří pachatele odhalit. Není to legrace, při vyšší rychlosti se pasažéři mohou zranit. Řešily se i útoky sprejerů, kdy někdo uvnitř zatáhl za brzdu, přiběhli vandalové a vlak pomalovali. Dokonce mají „oblíbené“ typy souprav.
Máte vy oblíbený typ lokomotivy, který rád řídíte?
Mám oblíbenou řadu 350, přezdívá se jim „gorily“. Jsou to mohutné lokomotivy s nadčasovým designem, bohužel je neřídím, protože jsou deponované v bratislavském depu. Jde o starší typ ze 70. let, ale pořád je můžete potkat na mezinárodních vlacích z Bratislavy do Prahy. Z našich strojů nejraději řídím „esa“ - to je řada 362 z 80. let - v době svého vzniku byly téměř nejmodernější na světě. Vyhovují mi i nové moderní jednotky InterPanter.
Vyznáte se v šotoušské terminologii?
Když jsem nastupoval, byl jsem jí neposkvrněný, takže jsem kolegům často nerozuměl. Postupně jsem se to doučil. Kolikrát má v Brně lokomotiva jinou přezdívku než v Praze. Třeba posunovací lokomotiva řady 714 je u nás „lachtan“, Pražáci jí říkají „veselá kráva“.
Takže si do vysílaček hlásíte třeba: Sedám na lachtana a jedu posunout nepojízdného brejlovce?
V depu se tato terminologie používá. Nejsou to jenom šotoušské přezdívky, ale mnohdy už i oficiální názvy železničářů. Nové vlaky mají pravidelně zvířecí pojmenování. Máme pantery, sharky, spidery, elephanty – název se vždy odvíjí od vzhledu a tvaru.
