„Chci se zase cítit jako Iráčanka. Tady jsme jen rodiny lidí z Daeš (arabská zkratka pro Islámský stát, pozn. red.). Nic víc,“ vypráví Hazem Ismaelová. Žije v táboře Šahama nedaleko Tikrítu severozápadně od Bagdádu. Nejraději by se však odstěhovala někam, kde ji nikdo nezná. Hlavně kvůli dětem.
Ty si stále zpívají písně, které je naučili radikálové. „Byly pod jejich vlivem moc dlouho. Musíme najít cestu, jak jim pomoci, aby to všechno nechaly v minulosti,“ říká Hanaa Edwarová, ředitelka jedné z organizací, které lidem v táboře pomáhají.
Islámský státPŘÍBĚH: Britský kuchař padl po boku Kurdů RAKKÁ: Kurdové dobývají obří přehradu EUROPOL: IS mění taktiku NIMRÚD: Starověké město srovnané se zemí BERLÍN: IS se přihlásil k útoku kamionem ZBROJOVKA MOSUL: Jak IS vyrábí bomby KAVKAZ: Rusové zabili místního vůdce IS KŘESŤANÉ: Spálené kostely a bezhlavé sochy ČERNÉ NEBE: IS zapaluje ropné vrty SATELITY: Zkáza Mosulu z nebe |
Podle serveru al-Monitor i lidskoprávní organizace Human Rights Watch drží irácká vláda v izolaci tábora proti jejich vůli až 170 rodin skutečných či domnělých bojovníků IS. Údajně pro jejich vlastní dobro.
Mnozí Iráčané by se jim totiž rádi pomstili. Ať už jsou obyvatelé tábora skutečně příbuznými těch, kteří pod vlajkou IS zabili jejich blízké, nebo ne. A nezáleží ani na tom, zda s odchodem svého manžela či bratra k IS souhlasili.
„Říkali jsme jim, že nepotřebujeme peníze. Máme auta, dům. Teď jsme o vše přišli. Má dcera chodila do školy. Jak by se tam teď mohla vrátit?“ říká Ebtisam Obeid Isová. Její bratr a později i manžel se přidali k IS. Ona se však vnímá jako nevinná.
Spolu s ostatními ženami v táboře cítí k Islámskému státu nenávist a připadá si zrazená. „Dali našim mužům falešný obrázek budoucnosti,“ vzdychne Isová. „Jsou to káfirové - bezvěrci,“ přidává se také Ismaelová, která ve válce islamistů s iráckou armádou ztratila dva syny. Oba bojovali za vysněný chalífát, kde mělo vládnout islámské právo ve své nejpřísnější podobě.
V Šahamě bují prostituce a drogy, rodinám vyhrožují letáky
Iráčtí humanitární pracovníci považují obyvatele Šahamy za časovanou bombu. Ženy, rodiče, sourozenci a děti radikálů nemohou odejít ani zavolat přátelům. V táboře je jen základní škola, starší děti tak vyrůstají bez vzdělání. Jejich matky nemají peníze na jídlo a mnohé se uchylují k prostituci. Mezi lidmi také bují drogy.
V podobně bezvýchodné situaci jsou i obyvatelé tábora Bartella, který vznikl i nedaleko nedávno osvobozeného Mosulu na severu Iráku. Žije zde i dvaatřicetiletá Umm Suhaibová, která o svém manželovi slyšela naposledy před dvěma měsíci. „Určitě je mrtvý,“ říká bez emocí.
Oddaného muslima svedla myšlenka moderního chalífátu a islamistům nabídl své služby inženýra. Až příliš pozdě začal svého rozhodnutí litovat. „Zničil si život a s ním i ten náš. Jsme ztracení,“ lituje mladá žena se čtyřmi dětmi.
Podobných jako ona jsou v Iráku stovky. Kde budou nyní žít, není jasné. Podle jejich někdejších sousedů, kteří tři roky trpěli pod krutovládou IS, by se už do zničených měst vracet rozhodně neměli. V dobytých oblastech se podle agentury Reuters objevily výhružné letáky a členové domobrany na domovy těch, jejichž příbuzní stáli na špatné straně barikády, hází granáty.
„Pomsta není lék. Tyto rodiny by měly projít rehabilitačními kurzy,“ podotýká ředitel Bartelly Ali Iskander. Mosulské úřady obyvatelům tohoto tábora nařídily projít školou ideologické nápravy. Lidskoprávní organizace však namítají, že kolektivní tresty příliš k obnově země po řádění teroristů z IS nepomohou.
„Pokud je izolujeme, jak je přivedeme zpět pod křídla národa?“ ptá se místní úředník s tím, že se z lidí v táboře jen stane Daeš nové generace.
S tím souhlasí i zmíněná ředitelka Edwarová. „Nemůžete potrestat lidi za něco, co udělal člen jejich rodiny,“ míní Edwarová s tím, že rodiny nemohou z tábora odejít jinam. „Je třeba, aby si lidé uvědomili, že je možné žít spolu. Musíme mít plán, musíme povzbudit obě strany,“ dodala.
Podle ní by také pomohlo, kdyby se rodiny bojovníků IS za jejich činy veřejně omluvily. I přesto, že za ně nemohou. Sami Iráčané s nálepkou zrádců si však uvědomují, že tak jednoduché to nebude.
„Nemyslím si, že tady můžeme žít s ostatními. Můj nejstarší syn udělal příliš mnoho příliš mnoha lidem. Udělal tak velké chyby. Chci své ostatní syny přivést na lepší cestu, ale jsem tak unavená. O všechno jsem přišla,“ vypráví smutně Ismaelová.
Cítíme bolest, zmatek, vztek a hanbu, říkají rodiny radikálů
Podle londýnského Mezinárodního centra pro studium radikalizace a politického násilí (ICSR) jsou však rodiny radikálů mocnou zbraní v boji proti stále aktivnímu Islámskému státu.
„Jejich příběhy vystihují bolest a utrpení, které džihádisté působí svým milovaným. Rodiny mohou být klíčem, jak zabránit synům a dcerám v odchodu, jak je povzbudit v tom, aby od IS zběhli a jak jim pomoci se znovu integrovat, pokud se vrátí. Rodiny se musí posílit, nikoliv ponechat svému osudu,“ uvádí ICSR v práci, ve které na základě šestačtyřiceti příběhů příbuzných bojovníků zkoumalo jejich emoce.
Ukázalo se, že čtyři pocity jsou pro příbuzné po celém světě společné - bolest, zmatek, vztek a hanba. Radikálové pocházeli nejen ze zemí Blízkého východu, ale i z evropských států či Kanady.
Obnova Mosulu potrvá roky. Místní se bojí teroru i náboženského pnutí |
„I když je média zobrazovala jako monstra, rodiny své milované pořád vnímaly coby své syny, dcery, sestry a bratry. Jejich okamžitou a nepřekonatelnou emocí tak byl hluboký a trýznivý pocit ztráty,“ uvádí studie, podle které právě bolest cítí příbuzní radikálů nejvíce. A přestože mnohdy neví, jestli je příbuzný ještě naživu a co dělá, jejich bolest je stejná, jako by skutečně zemřel.
Rodiny mnohdy podle autorů netušily, že se dotyčnému plány na odchod do chalífátu IS honí hlavou, nebo si neuměly představit, kam až to může dojít. „Má první myšlenka byla: ‚Co zatraceně dělá v Turecku? Vždyť sama ani nechtěla chodit pro mléko‘,“ divila se sestra Britky, která se přidala k islamistům.
Autoři dodávají, že se mnozí rodiče v panice vydali své dítě hledat do Turecka. Další si pak nechtěli připustit, že by jejich „hodný syn, který se vždy choval čestně“ mohl chtít vraždit nepřátele v daleké zemi nebo své sousedy doma. Domnívají se, že potomkovi někdo „vymyl mozek“ či že se „chytil špatné party“.
„Když vidím všechny ty oběti, jsem rozčilený. Cítím ztrátu jejich rodin tak silně, až mám pocit, jako bych zemřel spolu s oběťmi. Tak moc se stydím,“ říká za všechny otec tuniského islamisty. Čtvrtou univerzální emocí je totiž právě stud.
