Chuchmu rozčílil můj výrok, že z umění oficiálního, prorežimního čínského výtvarníka Yonghua Tiana by "měl radost s. Goebbels" a poté, co mě čtenářům představil - jako by to s Yonghua Tianem nějak souviselo - jako "šumavského patriota", obvinil mě z "fatálního" (vida, módní slovíčko) omylu. Dílo mě prý dohnalo "bezmála k nepříčetnosti, potažmo ke značně zkratkovitým závěrům".
. Recenzi Josefa Chuchmy čtěte zdeČlánek Josefa Chuchmy Čínský sen v Českém Krumlově, na který Vladimír Just reaguje, čtěte zde. |
Vyčítat záměrně vyhrocenému zápisu v návštěvnické knize "zkratkovitost" je asi stejně chytré jako vyčítat vědecké studii přílišnou délku: do návštěvní knihy obvykle nepíšeme strukturované eseje, ale letmo - zkratkovitě - formulované dojmy.
Ohromen a oslněn
Ty mé byly asi následující: nejprve jsem byl ohromen a oslněn efektními digitálními tisky a designérskou precizností počítačové animace s rudými prapory a uniformními masami zbavenými lidské identity, tím paprskovitě rozbíhavým ohňostrojem postav v podobě rudých, žlutých a šedavých rachejtlí a jejich geometricky se přeskupujících siločar.
Taková vojensky dokonalá, spartakiádní krása, jež mi vždycky připomínala pouťovou estetiku krasohledu: hle, ono se to tak nádherně přeskupilo, a pokaždé jinak, ó to je nádhera!
Při podrobnějším pohledu jsem byl už mírně šokován megalomanskou oslavou olympijského stadionu, čínské revoluce a jejího velkého kormidelníka, zejména pak patetickou apoteózou dvou filozofů (Marxe a Engelse) a tří masových vrahů (Lenina, Stalina a Maa).
Mimochodem - srovnáte-li třeba mnohoznačného, zlověstně zeleného pop-artového Warholova Maa, vyrobeného rovněž zdánlivě průmyslově sériovou technologií, s Mao Ce-tungem Tianovým, pocítíte propastný rozdíl mezi nápadem a manýrou, mezi znepokojující kreativitou vlastní volby a usměrňující státní šablonou, mezi různočtením a jednoznačnou tendenčností předzjednané agitace.
Na chvíli jsem si, možná stejně povrchně jako Chuchma, myslel, že to ten čínský výtvarník snad ani všechno nemůže myslet úplně vážně a že je chyba v mém příliš doslovném čtení: co když ten revoluční patos, ty počítačově naklonované masy jednoho a téhož jeho autorského já, jsou kreativním plodem skryté ironické hry s identitou či s její absencí, jakož i s posvátnou ikonografií revoluce?
. Slova, slova, slova čili poznámky k replice Vladimíra JustaReakci Josefa Chuchmy na článek Vladimíra Justa čtěte zde. |
Jenže pak (mj. i po prostudování oficiálního životopisu prominentního umělce a po opakované prohlídce jeho děl) mi došlo, že se tu pokouším v podobě ironie vpašovat zvnějška do struktury díla - snad abych si je nějak "zlidštil" a přiblížil středoevropskému vnímání - něco cizorodého, že když vidím v těch lidských létajících raketách postav hravou obrazovou poezii, tak cpu, obrazně řečeno, okcidentálního Chagalla do Orientu: toto dílo přece zjevně chce být monumentální a také je monumentální. (Na rozdíl od skutečně podvratné, obrazově-kritické poezie a kreativity jiného čínského výtvarníka, Aj-waj-waje, jenž mě loni uchvátil na přehlídce Documenta).
"Daleko diferencovaněji i velkoryseji“
Pochopil jsem, že vidět v Yongua Tianovi za každou cenu hravou ironii je stejně pošetilé, jako vidět hravou ironii (či snad skryté kritické významy) ve velkolepých pohyblivých plátnech Leni Riefenstahlové, oslavujících v jiném médiu, ale s obdobně vrcholnou obrazově-estetickou a studenou suverenitou jinou totalitu a její olympiádu. Také k ní, milý pane Chuchmo, totalitní režim přistupoval "daleko diferencovaněji i velkoryseji" - jak shovívavě popisujete čínský přístup - než k jiným; také ona kreativně používala na oplátku k apoteóze režimu nejnovějších, na svou dobu revolučních technologií (dnes by byla nepochybně oslněna digitální technikou).
Proto jsem tehdy v Krumlově sedl a napsal ten zápis. Napsal bych jej kdykoli znovu. Kdybych však tušil, že cupování mých dvou řádek budete v MF DNES věnovat přes sto řádků vlastních, možná bych strávil nad návštěvní knihou v poloprázdné galerii aspoň dvě další hodiny, abych připsal ke svému výkřiku zhruba totéž, co jsem napsal teď. Snad jen s dodatkem, že rozpoznávat ideologii pod lesklým povrchem díla není jeho ideologickým čtením (jak mně mylně přisuzujete). Platí spíš pravý opak: číst pod povrchem díla jeho ideologičnost, služebnost, objednávku a mechanickou manýru není ideologickým, nýbrž - řekl bych - povinně kritickým přístupem k umění.
Ostatně bezděčně kritickým komentářem expozice Yonghua Tiana je v tom samém Schieleho centru znamenitá výstava fotografií Jindřicha Štreita Tváře za zdí, kterou jste, s dovolením, "fatálně" nepochopil zase Vy a poněkud nespravedlivě ji označil v kontextu dosavadního rozsáhlého autorova díla za "vůbec nejslabší".
Přitom Štreitův dokumentární pohled "za zeď", tj. za policejní fasádu čínského "hospodářského zázraku", do autentických tváří, očí, obranných, ustrašených i frajerských gest, autostylizací "lidí za zdí" a jejich neutěšeného životního prostředí, tento věcný, nehodnotící, pouze konstatující černobílý pohled přesně doplňuje to, co Tianovo reklamně lesklé agitační středisko 21. století postrádá: Štreit heideggerovsky odkrývá realitu přesně v těch polohách, kde ji nánosy ideologických a estetických interpretací zcela ukryly zrakům světa. Těmto zrakům (pokud chtějí vidět) ji otevírá.
Díky českokrumlovským galeristům za ten znamenitý nápad dvou pohledů na soudobou Čínu, který je ne snad pouhým mechanickým kontrastem, ale v původním slova smyslu originálním, obohacujícím a vzájemně se zhodnocujícím kontrapunktem (= vícehlasem).
