Tehdy dvaatřicetiletý Peč se zlomenou rukou v šátku vyrazil s fotoaparátem do ulic. Pět měsíců poté, co do Československa přijely tanky "spřátelených" vojsk a potlačily reformní nálady u nás. Tichý souhlas politických představitelů i veřejnosti přerušil škrtnutím zápalky 16. ledna student Jan Palach. - čtěte StB bojovala s Palachem i po jeho smrti, dokazuje nová kniha
O týden později vyšlo do ulic půl milionu lidí, které vyburcoval a kteří se šli nejen poklonit jeho památce, ale také vyjádřit nesouhlas s normalizací. "Na fotkách je vidět dav lidí, párkrát už jsem nemohl fotit. Bylo to tak silné, že jsem si musel vydechnout a pak zase pokračovat," vzpomíná Peč a hlas se mu láme i po čtyřiceti letech.
Některé snímky, které dosud vidělo jen pár známých Peče, když jim je promítal doma na prostěradlo na zdi, pořídil z vršku telefonní budky. "Už ani nevím, jak jsem se tam dostal. Myslím, že tam byl přistavený nějaký žebřík. Na jiné fotce je vidět, že tam byl opřený," říká Peč, když si prohlíží snímky.
Na Václavském náměstí byly spousty květin, všichni slavnostně oblečení. "Jsou tam i fotky od sochy svatého Václava, kde drželi studenti čestnou stráž," připomíná Peč a znovu mu docházejí slova. Později se v těchto místech instalovaly květináče s roštím, takzvané Štrougalovy sady, aby lidem ztížily přístup k soše a možnost zapalovat tam svíčky.
Koncem ledna 1969 se lidem na chvíli vrátila důstojnost, Palach svým činem narušil normalizační ticho. Loučily se s ním tisíce studentů, představitelé Karlovy univerzity i obyčejní lidé.
Místo jeho odpočinku na Olšanech stále svítilo svíčkami, a to i tehdy, kdy normalizátoři Palacha exhumovali a jeho tělo zpopelnili. "I když místo, kde byl jeho hrob, přeorali, lidé tam dál chodili a na protest pokládali květiny a zapalovali svíčky," vzpomíná Peč.
Normalizace všem zavřela ústa
V devětašedesátém, pár měsíců po sebeobětování dvacetiletého studenta, kdy byla poslední možnost volně vyjet za hranice, s manželkou zvažovali, jestli nezůstanou venku. Nakonec se vrátili. "Matka nám říkala: jsem strašně ráda, že vás vidím... Ale nevím, jestli je to dobře."
SRPEN 1968 OBJEKTIVEM PEČEVladimír Peč nemohl chybět s fotoaparátem na krku ani v srpnu roku 1968. Vzpomínání na tu dobu v něm vyvolává stejné dojetí jako Palachův pohřeb. "Pamatuji si, jak začaly houkat sirény, auta troubila, zůstala stát, tramvaje také. Jinak bylo hrobové ticho, všichni na ulicích stáli v pozoru. Rusové byli naprosto zděšeni. Tenkrát jsem si vytroubil celou baterku a musel jsem domů pěšky." |
Na dvacet let se pak zavřely pevně hranice Československa i lidé sami do sebe. "Raději okopávali zahrádku kolem chaty. Každý byl opatrný, každý mlčel," říká o letech po osmašedesátém Vladimír Peč.
Události na konci šedesátých let byly pro Vladimíra Peče silnější, než když přišla sametová revoluce. "Tehdy už se to čekalo, padla berlínská zeď, už to nebyl impulz od nás," soudí o listopadu 1989. "V šedesátých letech vzniklo v Československu něco, co bylo jedinečné. O svobodu se zasadili lidi, všichni to prožívali na ulicích," vzpomíná na srpnové dny, které tak kontrastovaly s tím, co následovalo.
