Fidel Castro: Revolucionář, který si nárokoval zlatou medaili za přežití

Jméno Fidela Castra zůstane zřejmě už navždy spjato s Kubou. Téměř polovinu 20. století stál v čele tohoto karibského státu a zcela zásadně ovlivnil jeho moderní dějiny. Ať už bude jeho role hodnocena jakkoli, je nepopiratelným faktem, že tento muž ve vojenské uniformě byl tou nejvýznamnější a nejvýraznější osobností karibské oblasti minimálně pro dvacáté století.

Zemřel vůdce Kuby Fidel Castro

ÚMRTÍ: Zemřel Fidel Castro. Florida slaví, Kubánci jsou otřeseni

REAKCE: Tyran, kult i přítel. Smrt Castra komentují státníci I papež

OBRAZEM: Ozbrojený puč i roky pří s USA. Jak šel čas s Fidelem Castrem

TRUMP: Důležitější než smrt Castra je budoucí přístup Trumpa, míní politolog

Jeho mladický entuziasmus a nadšení pro socialistické myšlenky učarovaly na newyorském zasedání OSN v roce 1960 Chruščovovi natolik, že neváhal s podporou mladého režimu na druhé straně zeměkoule.

Jak píše Karel Durman v jedné své knize: „Rozpomenuli se na bolševismus v romantickém stadiu, kontrastující s (jejich) byrokratickou rutinou a intrikami...“

Samozřejmě za Castrovým úspěchem stojí hlavně poloha Kuby doslova ve zranitelném podbřišku Spojených států. Ale bez jeho charismatu a vůle by jen těžko SSSR dokázala zajít tak daleko.

Historické osobnosti: Fidel Castro a jeho život:

Historické osobnosti

Sledovat další díly na iDNES.tv

První a druhý pokus

V roce 1953 uspořádal Castro spolu se sto padesáti muži první pokus o převrat. Červnový útok na vojenská kasárna v Moncadě však nevyšel a Castro končí ve vězení s patnáctiletým trestem. Akce vzbudila sympatie napříč kubánskou opozicí a budoucího revolucionáře dostatečně proslavila.

Mladý Castro

Castro se narodil 13. srpna 1926 poblíž východokubánského města Birán. Jeho otec byl španělský farmář Angel Castro, který pěstoval ve velkém cukrovou třtinu. Matka byla služka, která pro Angela pracovala a ten se tak ke svému synu oficiálně přihlásil, až když bylo Fidelovi sedmnáct.

Fidel vyrostl v bohaté vrstvě, vzdělání se mu dostalo v jezuitské internátní škole. Zde příliš nevynikal, vždy ho více než studium zajímal sport. Po maturitě zamířil na práva do Havany, kde ho pohltil vír politických debat. Najednou se před ním otevřel svět kubánského nacionalismu, anti-imperialismu a socialismu.

Ještě na škole se mladý Castro zúčastnil nepodařeného puče v Dominikánské republice. Po návratu do vlasti pak vstoupil do Ortodoxní strany, která nesouhlasila s návratem militantního prezidenta Batisty zpět do úřadu. Poté, co si vzal Mirtu Diaz Balartovou, dostal se Castro do bohatších kruhů, které měly už dostatečné konexe na vysokou politiku. Castrův plán kandidovat do parlamentu ale přerušil Batistův puč.

Batistův režim propustil Fidela o dva roky později v rámci amnestie. Ten neprodleně zamířil do Mexika, kde se setkal s Ernestem „Che“ Guevarou. Společně s ním plánují svržení diktátora pomocí neutuchající gerily.

Druhý pokus o převrat však dopadá stejně jako ten první. Vylodění jedenaosmdesáti mužů u Manzanilly se podařilo opět Batistovi rozprášit. Unikají pouze tři - Fidel Castro, jeho mladší bratr Raúl a Che Guevara. Společně se skrývají v horách Sierra Maestra, kde postupně získávají na svoji stranu zdejší obyvatele. Během opravdové gerilové války rozšiřují své řady po celé zemi do té míry, že vytvářejí i alternativní vládu a provádějí agrární reformy.

V roce 1958 už Castro ovládá klíčové oblasti země. Po masivní dezercích ze státní armády dochází i Batistovi, že moc v zemi pomalu přebírá někdo jiný. Diktátor tak zemi opouští k lednu 1959 a odlétá do Dominikánské republiky.

Prominent studené války

Ve dvaatřiceti letech vítají Castra po příjezdu do Havany mávající davy. Je postaven do čela armády a do měsíce se stává i premiérem země. Okamžitě znárodňuje všechny továrny a plantáže, chce se úplně oprostit od drtivého ekonomického vlivu USA. Velké americké společnosti se bouří a pomalu vzniká dodnes trvající napětí mezi ostrovním státem a jeho velkým sousedem.

Castro se zpočátku důrazně vyhýbal označení komunista. Jeho politika však mluvila za něj. První agrární zákon z května 1958 omezil velikost vlastněné půdy. Údajně proto, aby pomohl rozvoji třídy nezávislých farmářů. Ve skutečnosti však zákonem stát získal absolutní kontrolu nad pozemky a z farmářů udělal své zaměstnance. Amerika viděla v Castrově vládnutí čím dál větší podobnost se Sovětským svazem.

A Castro to nepopíral, vzájemná spolupráce mu přinášela potřebnou pomoc a ochrannou ruku východní mocnosti. Když Kuba začala odebírat od SSSR benzín a oficiálně podepsala dohodu o spolupráci, zakázaly USA dovoz kubánského cukru. Tím definitivně odstartovala vzájemná nevraživost mezi zeměmi.

Zcela zásadní se pak ve vzájemných vztazích jeví rok 1961, kdy Castro oficiálně vyhlásil Kubu socialistickým státem. Jen den poté zaútočilo čtrnáct set kubánských exulantů na svou domovinu v Zátoce sviní. Ač to USA popíraly, bylo potvrzeno, že nespokojené Kubánce připravovala na misi tajně CIA. Snaha o svržení revolucionáře však nevyšla, Castrovi muži byli na útok dobře připraveni.

Následkem útoku Castro zrušil jakékoli další svobodné volby v zemi, prohlásil se stoupencem marxismu-leninismu, plně přijal principy komunistické ekonomiky a označil USA za sídlo imperialismu. Ekonomické embargo, které USA kvůli tomu na ostrov uvalily, trvá dodnes.

Kubánská krize

Jen o rok později se celý svět ocitl na prahu nukleární války. A středobodem všeho dění se stal právě karibský ostrov. Poté, co Američané odhalili instalaci odpalovacích ramp pro sovětské jaderné hlavice, pohrozili okamžitým útokem na ostrov. Napětí mezi Východem a Západem dosáhlo svého vrcholu.

Neúspěch v Zátoce sviní

Útok byl plánován už za Eisenhowerovy administrativy, uskutečnil se však až za Kennedyho. Americký prezident nechtěl, aby participace jeho země vyšla najevo, a tak nepovolil leteckou podporu útočníků. I to možná rozhodlo o fatálním neúspěchu.

Odpovědnost za krach operace však hlavně nesou američtí zpravodajci, naprosto neodhadli náladu mezi obyvateli ostrova a ignorovali jasné důkazy Castrovy politické a vojenské síly.

Vzájemná dohoda však na poslední chvíli řinčení zbraní zastavila. SSSR deinstalovala raketové rampy a USA se zaručily, že na Kubu nezaútočí a zároveň tajně deinstalují vlastní hlavice v Turecku a Itálii. Chruščov se s Kennedym dohodl na mírově variantě přímo, kubánského vůdce úplně vynechali.

Teprve pár let poté založil Castro komunistickou stranu a stal se jejím předsedou. Svůj další zájem směřoval do zemí třetího světa, kde se rozhodl šířit komunistickou revoluci. Podporoval bojůvky po celé Latinské Americe, ale i Africe a Asii. Castro se označil za mluvčího zemí třetího světa. Vyslovená podpora prosovětských jednotek v Angole, Etiopii a Jemenu však dlouhodobě výrazně zatěžovala kubánskou ekonomiku.

Ostrov svobody?

Úspěchy Castrovy vlády nejsou zanedbatelné. Po celé zemi otevřel přes deset tisíc nových škol, které pomohly zvýšit gramotnost obyvatelstva na 98 procent. Propracovaný univerzální zdravotní systém zase snížil novorozeneckou úmrtnost na 1,1 procenta.

Pokud však přijde řeč na lidská práva, máme před sebou jasnou diktaturu. Castro systematicky likvidoval jakoukoli opozici popravami a vězením. Desítky tisíc Kubánců ze země emigrovaly, aby mohly volněji dýchat v okolních státech. Nejvíce jich pak zamířilo do Miami. Castro se neostýchal na lodě naložit mentálně postižené, sociálně nepřizpůsobivé i politické vězně a vyslat je na moře svému osudu. Celkem našlo svůj azyl ve Spojených státech na 120 tisíc Kubánců.

Tuhá devadesátá

Prominentní revoluční jízda druhou polovinou dvacátého století ale skončila s pádem SSSR. Bez levného sovětského benzínu a odběru kubánského cukru začal docházet komunistům na ostrově dech.

Castro tak musel otočit. Snaha o zrušení amerického embarga sice nevyšla, El Comandante ale začal do země lákat zahraniční investory a konečně ostrov otevřel i turistům. Najednou opět mohl zemí proudit americký dolar a nepřátelští exulanti byli vítání s otevřenou náručí.

Zlatá medaile za přežití

Ač USA slíbily, že na Kubu nezaútočí, nic nebránilo agentům CIA podnikat a organizovat na Castra atentáty. Kubánské zdroje mluví až o 638 neúspěšných pokusech.

Do historie vstoupila Fidelova věta, že "pokud by bylo přežívání atentátů olympijským sportem, už dávno by měl zlatou medaili".

Mezi nejkurióznější pokusy patří vybuchující doutník či jedovatý potápěčský skafandr. CIA na Castra vyslala i jeho bývalou milenku. Ta však tváří v tvář kubánskému vůdci nedokázala vystřelit.

V průběhu devadesátých let se začíná spekulovat o Fidelově zdraví. Bratr Raúl byl v roce 1997 zvolen jako právoplatný zástupce i nástupce. Fidel se pak prezidentství ve prospěch svého bratra naplno vzdal v roce 2008, vedoucí pozici komunistické strany mu však předal už o dva roky dříve.

Veřejně Fidel znovu vystoupil v roce 2010, kdy po původně plánovaném desetiminutovém projevu odpovídal na otázky dalších sedmdesát minut. Pravidelně přispíval i do státního deníku Granma.

Naposledy se na veřejnosti objevil v dubnu. Tehdy zavítal do školy pojmenované po jedné ze svých kolegyň, revolucionářce Vilmě Espínové, a debatoval se studenty (více zde). Pod vedením Raúla se Kuba začala opět s USA citelně sbližovat, zavedena byla například i pravidelná letecká linka mezi oběma zeměmi a na ostrov osobně zavítal prezident USA Barack Obama.

Jedny z posledních záběrů na bývalého kubánského vůdce ze srpna 2016: