Příběhy 20. století: Překonala smrtelnou nemoc, nezlomily ji ani lágry

Zbytečně utíkáš, zbytečně se bráníš, svému osudu se neubráníš – tak přeložila Magdalena Horetzká jednu z písní maďarské zpěvačky, hvězdy třicátých let Katalin Karády. Ten text si vybrala jako motto svého příběhu: Magdalena pochází ze slovenské židovské rodiny, překonala smrtelnou nemoc, přežila Osvětim a další nacistické lágry.

Když roku 1942 začaly transporty Židů ze Slovenska, šli do nich mezi prvními příbuzní Magdaleny Horetzké. Tou dobou Magdalena onemocněla smrtelnou Simondsovou nemocí (odumření mozkové hypofýzy). Přes známé a příbuzné se dostala do Maďarska, kde ji lékaři zachránili život. Její případ byl jedním z devíti na světě, u nichž se tehdy zdařila náročná operace. Nedlouho poté však Magdalenu cestou na kontrolu do budapešťské nemocnice legitimovali četníci a jako Židovku ji vypověděli ze země.

Magdalena Horetzká

Magdalena Horetzká se narodila 18. prosince 1922 ve slovenské obci Šurany. Maminka Gizella Horetzká byla švadlena, otec Zikmund pracoval ve mlýně jako účetní. Doma mluvili slovensky, maďarsky, německy. Vychodila židovskou obecnou školu a měšťanku, z obchodní školy v Nitře ji po roce 1939 pro židovský původ vyloučili.

"S tetou nás naložili do policejního vozu a odvezli do věznice v Mošoni. Nevím přesně, jak dlouho jsme tam byly. Po jednom hodném hlídači jsme poslaly lístek domů. V Šuranech naproti našemu domu bydlel kožešník pan Dvorský, kterého maminka požádala, aby nám pomohl. Tento pán vzal doklady své manželky a dcery, takže moje teta byla jako jeho manželka a já jako jeho dcera. A tak jsme se přes kontroly dostaly do Nových Zámků (…) Doma v Šuranech jsem se měla každý den hlásit na četnické stanici," vzpomíná.

Z katakomb v Komárnu do Osvětimi

V dubnu roku 1944 zřídili Němci v Šuranech ghetto, kam musela i Magdalenina rodina. Po dvou měsících nucených polních prací a života v přeplněných bytech byla i s rodiči odvezena do Komárna, do vojenských podzemních kasáren.

"Z těch katakomb nás odvedli na nádraží v Komárně, kde už stály dobytčí vagony. Mysleli jsme, že nás vezou na práci. Můj otec dostal po cestě ve vagonu nervový šok a začal křičet: 'Lidi, vždyť nás vezou na smrt! Vy to nevidíte, vždyť nás vezou na smrt!' (…) Němci dělali všechno za šera. Ještě za šera vlak zastavil, otevřely se dveře vagonu a postavy v pruhovaných šatech nás za řevu: 'Rychle, rychle, rychle!' vyhnaly z vagonů. Byli jsme v Osvětimi-Birkenau. Chtěli jsme jako rodina zůstat pospolu, ale nastal takový zmatek, že jsem se držela jen sestřenice Julie. A ztratila jsem ostatní. To bylo naposled, co jsem viděla své rodiče."

Magdalenin popis osvětimského vyhlazovacího tábora, všudypřítomné krutosti, hladu a kouřících komínů krematorií se v ničem neliší od vzpomínek jiných přeživších. "Naproti našemu apleplatzu byly ostnaté dráty a za nimi muži, kteří neměli šatstvo. Už z nich byly jen kostry. Viděli jsme tam také takové žebřiňáky, na které nakládali mrtvé, a když je na ten vůz házeli, znělo to, jako když spadne kus dřeva na zem. A odváželi je. Jedna žena se ze zoufalství vrhla na ty dráty, nabité elektřinou."

Na paži vytetovali Magdaleně Horetzké číslo A 21702. Pak ji, spolu se sestřenicí Julií, odvezli do pracovního tábora Krakov-Plašov. "Byl tam kamenolom. Hrozný lágr. Jediné štěstí, že tam nebyla plynová komora. Všichni jsme bydleli v dřevěných barácích, které byly plné blech, myší a krys. V kamenolomu jsme nosili kamenné kvádry, jeden kvádr vždy po dvou. Nebo jsme jen kopali do země. Bezvýznamná práce, jen trýznění," líčí žena.

V Plašově se Julie a Magdalena rozdělily: Julie onemocněla, Magdalena jí nosila jídlo, ale záhy ji odvezli zpět do Osvětimi: "Zase nám ostříhali vlasy, které mezitím dorostly. Vyhnali nás ven na mráz, museli jsme se postavit do kruhu. A začala selekce. Vybírání, kdo bude žít a koho pošlou do plynu. Obcházel nás lékař-vrah Mengele. Myslela jsem si, že je konec, že si určitě všimne mých jizev po operaci. Děvčatům se ale podařilo mne částečně zakrýt, Mengele ty jizvy neviděl."

Zpěvačka, kterou si Magdalena oblíbila

Zpěvačka a herečka Katalin Karády, kterou si Magdalena Horetzká oblíbila, byla maďarská hvězda 30. let. Koncem války ji zatklo a mučilo gestapo kvůli špionáži - přežila, a protože před zatčením pomáhala smrtelně ohroženým židovským rodinám, dostala po válce ocenění Spravedlivý mezi národy. Katalin Karády byla nežádoucí i pro komunistický režim: roku 1951 odešla z Maďarska do exilu, žila v Brazílii a zemřela roku 1990 v New Yorku.

Na video s oblíbenou písní Magdaleny se podívejte zde

Cesta do Sudet – tábor Ober Altstadt

Za nějaký čas zařadili Magdalenu do dalšího transportu. Cílem se stal pracovní tábor v českých Sudetech Ober-Altstadt – Horní Staré Město poblíž Trutnova. Vězeňkyně posílali do místní textilky.

Soutěž

Neziskové organizace Post Bellum a Pant, iDNES.cz, Český rozhlas, MF DNES a ČT vyhlašují velkou letní soutěž Příběhy 20. století. Natočte vyprávění svých rodičů, babiček, dědečků či známých a vyhrajte 50 tisíc korun, chytrý telefon nebo tablet a profesionální smlouvu pro dokumentaristy, spolupracující s Post Bellum. Vše na www.pribehy20 stoleti.cz. Každý registrovaný obdrží zdarma DVD Příběhy 20. století.

"V továrně jsem pracovala u stroje, kde se za chodu musely navazovat nitě a dolévat olej do stroje. Pracovala jsem od dvou hodin odpoledne do dvou do noci. (…) Dohlížela na nás také jedna esesačka, která nebyla špatná. Byla z toho města a později jsme se dozvěděli, že neměla práci a někdo jí nabídl, aby se dala k SS. Nosila vězňům z domova obvazy a jídlo. Věděla, že ji neudáme. Měla spory s jedním esesákem, kterého jsme potkali již v Plašově. Byl krutý, neustále se oháněl revolverem a pořád nás někam hnal jak dobytek," říká.

V Horním Starém Městě se Magdalena nakazila skvrnitým tyfem. Byla přeřazena na nemocniční blok, kde se o ni starala ruská lékařka, která jí sehnala potřebné léky. Když se blížila Rudá armáda, nahnali dozorci vězeňkyně několik kilometrů přes kopec a les k Trutnovu na kopání zákopů. "Kromě zákopů nás také někdy vzali na třídění brambor. Když jsme se pak z této práce vracely, esesačky nás kontrolovaly, jestli nějaké brambory nekrademe. Protože jsem byla velmi vyhublá, až mi vyčnívala žebra, tak si jednou při prohlídce esesačka myslela, že mám brambory schované pod blůzou. Hned jsem dostala ránu do hlavy a v krvi jsem ležela na zemi, bez brambor…"

Lágr osvobodili sovětští vojáci. Magdalena Horetzká vážila 29 kilogramů. Když se za několik týdnů vrátila na Slovensko, zjistila, že nikdo z příbuzných nepřežil. V domě, kde bydlela před válkou, žil nový majitel. Rodinný majetek lidé rozkradli. Vrátila se jen sestřenice Julie, spolu se odstěhovaly do Budapešti, a v roce 1947 odjela Magdalena za kamarádkou do Karlových Varů, kde žije dodnes.

Příběhy 20. století

Vzpomínky Magdaleny Horetzké zaznamenali dokumentaristé z Post Bellum. V neděli její vyprávění odvysílá Český rozhlas Plus ve 20 hodin v pořadu Příběhy 20. století (zvukový archiv pořadu nalezne zde). Reprízu pak naladíte příští sobotu na Radiožurnálu ve 21 hodin. Společnost Post Bellum sbírá vzpomínky pamětníků už od roku 2001. S Českým rozhlasem a Ústavem pro studium totalitních režimů vede internetový portál Paměť národa, kde jsou příběhy k nalezení. Post Bellum žije především díky drobným darům, na jejich webu můžete pomoci i vy a stát se členem Klubu přátel Paměti národa.