Štefánia se narodila 22. listopadu 1919 v židovské rodině v Michalovcích, její otec Ludvík Loránd pracoval jako ředitel elektrárny. Roku 1928 náhle zemřel a maminka se s dvěma dcerami odstěhovala do Žiliny.
Ludvík Loránd byl věřící, dodržoval židovské zvyky, jeho žena však měla liberálnější smýšlení, a to se pak odrazilo i v životě jejích dvou dcer. Když bylo na konci 30. let zjevné, že Židé v celé Evropě budou mít kvůli nacistické rozpínavosti vážné potíže, byla už Štefánia dospělá dívka a aktivistka levicového sionistického hnutí Hašomer Hacair (HH).
Mladí sionisté z HH se tehdy připravovali na přestěhování do Palestiny, ale po začátku války a rozpadu Československa pochopili, že se to může podařit nejvýš jednotlivcům. Začali se tedy soustředit na záchranu svých bližních a rozhodli se, že se pokusí dostat co nejvíc Židů do Maďarska, kde byla snesitelnější situace než na Slovensku. Štefánii vyslali do Budapešti, aby tam, stejně jako další "agenti" připravovala pro uprchlíky zázemí. Hranice překročila tajně v doprovodu pašeráků 9. března 1942.
"Margita" získávala pro Židy novou identitu
V maďarské Budapešti žila Štefánia pod jménem Margita Demeterová. Měla tři hlavní povinnosti: zajišťovat pro uprchlíky doklady, ubytování a peníze. Pomáhalo jí, že uměla perfektně několik jazyků (maďarsky, slovensky, německy), navíc nevypadala jako Židovka.
Podařilo se jí tedy oklamat maďarské úředníky a získávat od nich rodné listy se jmény skutečných osob. Vydávala se za Maďarku, byla neodbytná, vynalézavá, vymýšlela si věrohodná zdůvodnění, nakonec dokázala získávat i policejní přihlášky k pobytu. Všechny dokumenty posléze padělala a desítkám lidí tak zajistila novou identitu. Peníze obstarávala s pomocí židovské organizace JOINT.
SoutěžNeziskové organizace Post Bellum a Pant, iDNES.cz, Český rozhlas, MF DNES a ČT vyhlašují velkou letní soutěž Příběhy 20. století. Natočte vyprávění svých rodičů, babiček, dědečků či známých a vyhrajte 50 tisíc korun, chytrý telefon nebo tablet a profesionální smlouvu pro dokumentaristy, spolupracující s Post Bellum. Vše najdete na www.pribehy20 stoleti.cz. Každý registrovaný obdrží zdarma DVD Příběhy 20. století. |
Po čase Štefánii zatkla maďarská policie, patrně proto, že některý ze zatčených uprchlíků promluvil při výslechu. Policisté ovšem "sebrali" Margitu Demeterovou. Její skutečné jméno neznala ani většina utečenců, a tak se nepřišlo ani na to, že je Židovka. Putovala do internačního tábora Bačka Topola, kde byly poměry mírnější než v jakémkoli židovském lágru a kde se do ní zamiloval stárnoucí velitel.
"Nic jsem mu nedovolila, mohl mi jen políbit ruku. Přesto jsem měla v táboře neuvěřitelné postavení, přišel za mnou třeba jeden z dozorců a řekl mi: 'Margitko, já bych moc chtěl jet na dovolenou, nemohla byste se přimluvit?' A já jsem řekla: ´'Dobře, ale slyšela jsem, že jste křičel na internované, tak už to slyšet nechci!'," říká Lorándová.
Agentura Temto
Když Štefánii alias Margitu skoro po roce propustili, začala si hledat práci jako úřednice a znovu se zapojila do ilegálního hnutí. Tehdy našla v inzerátech nabídku zaměstnání od jakési agentury Tempo. Dorazila na pohovor - a zjistila, že je v německé tiskové kanceláři. "Na zdech viseli samí Hitlerové, ale už jsem se nemohla otočit na podpatku a odejít. A teď si představte, že jsem udělala zkoušku a oni mi řekli, že jsem okamžitě přijata. Nevěděla jsem, jak z toho ven, tak jsem jim řekla, že chci nehorázně vysoký plat. A oni na to zase kývli," vypráví.
Štefánia chtěla po pohovoru zmizet, ale nakonec práci vzala, protože ji přemluvili přátelé z odboje, kteří doufali, že se tak dostanou k informacím. Po pár měsících ale všechno prasklo, a Štefánii-Margitu opět zatkli. To už vyšlo najevo, kým ve skutečnosti je, jako Židovku ji internovali a v roce 1944 musela stejně jako její sestra, zatčená o pár měsíců dřív, nastoupit do transportu. Vlak jel do vyhlazovacího tábora Osvětim Birkenau.
"O plynových komorách jsem tehdy vůbec nic nevěděla. Člověk si mohl představit, že Židy nečeká nic dobrého, ale že jsou hubeni v plynu jako hmyz? Koho by něco takového napadlo?" vzpomínala Štefánia Lorándová před několika lety.
"Ale když jsme stáli v Osvětimi na rampě a obklopovali nás esesáci se psy, byla před námi jedna Berlíňačka, taková hezká mladá blondýna. A oni nás vyzvali, abychom se sami přihlásili, pokud se cítíme nemocní nebo slabí, že nás odveze auto. Nějak jsem vycítila, že esesáci to s pomocí nemohou myslet vážně, že s tím autem je to nějaká habaďůra. Ta Berlíňačka se přihlásila. Já jsem jí říkala: ´Lízo, nedělejte to!´ Jenže ona si snad myslela, že jí nepřeju, aby se svezla autem nebo co. Dokonce i jeden esesák jí řekl: ´Ach, du kannst noch laufen.´, protože viděl mladou ženu a věděl, že by ještě mohla žít. Ale druhý SSman ji vzal, protože se hlásila dost urputně. Když jsme pak přišly do lágru, tak nám tamní holky říkaly, že to byla součást tzv. selekce, a že ty ženy, které oddělili, právě ´letí komínem´. Zabili je hned po příjezdu."
Z Osvětimi do československého pohraničí
Činnost v odboji zajistila Štefánii určitou popularitu mezi vězeňkyněmi z lágrové hierarchie. Pomohly jí a zapsaly její jméno (a jméno její sestry) na seznam žen, určených k deportaci do jiného tábora. O Osvětimi nebyla ani na konci života schopna mluvit.
"Byla to taková hrůza, že na to vůbec nedokážu myslet... Chtěla jsem jediné: odjet pryč, kamkoli. Nevěděla jsem, kam nás odvezou, ale byla jsem tehdy přesvědčená, že horší místo než Osvětim na zemi není," řekla. Dostala se do pracovního transportu, skončila ve fabrice v Sudetech, v bývalém československém pohraničí. Válku přežila, stejně jako její sestra a její maminka.
Po válce vstoupila Štefánia Lorándová do KSČ, pracovala na ministerstvech zahraničních věcí a vnitra. Vyslali ji do Sovětského svazu, aby zajišťovala repatriaci Čechů z Volyně, a tehdy se vůbec poprvé setkala se sovětskou realitou. Její komunistické přesvědčení utrpělo první trhliny.
Počátkem padesátých let pak napsala dopis vysokému funkcionáři KSČ Viliamovi Širokému, s nímž se znala. Vyprávěla, že v dopise kritizovala poměry ve straně a v zemi. Následně byla předvolána před disciplinární komisi, musela dát výpověď ze zaměstnání a z KSČ ji vyloučili. Až do důchodu se pak živila jako překladatelka a tlumočnice.
Příběhy 20. stoletíVzpomínky Štefánie Lorándové zaznamenali dokumentaristé z Post Bellum. V neděli její vyprávění odvysílá Český rozhlas Plus ve 20h v pořadu Příběhy 20. století (zvukový archiv pořadu nalezne zde). Reprízu pak naladíte příští sobotu na Radiožurnálu ve 21h. Společnost Post Bellum sbírá vzpomínky pamětníků už od roku 2001. S Českým rozhlasem a Ústavem pro studium totalitních režimů vede internetový portál Paměť národa, kde jsou příběhy k nalezení. Post Bellum žije především díky drobným darům, na jejich webu můžete pomoci i vy a stát se členem Klubu přátel Paměti národa. |
