Před pár lety se Helena Maršíková dívala na hraný film, v němž přijíždí transport do vyhlazovacího tábora Osvětim-Birkenau. Nelíbil se jí. Když se v květnu 1944 otevřely dveře dobytčáku, uviděla "víc esesáků, víc psů, víc se střílelo a tlouklo než v tom filmu. Kdyby se byli zeptali…" Je ale taková zkušenost vůbec sdělitelná?
Helena Maršíková se narodila 10. května 1926, v židovské rodině, ve vesnici Roztoka v okrese Iršava na Podkarpatské Rusi, tehdy součásti Československa. Jmenovala se Drumerová, říkalo se jí Chanele. Otec Mojžíš (Mozes) Drumer byl truhlář, maminka Blanka se starala o domácnost a malé hospodářství. Drumerovi měli pět dcer: nejstarší Markétu, pak Jenny, Lenku, jako čtvrtá přišla Helena a nakonec Fanynka-Fejgele. Doma se mluvilo jidiš, česky se děti učily až ve škole, od kantora Josefa Hájka, pocházejícího ze Všetat.
V polovině třicátých let malá Fanynka zemřela, těžce nemocná matka ji přežila jen o několik měsíců. Protože se v Roztoce i v Iršavě špatně hledala obživa, odjely Heleniny sestry Markéta a Jenny ještě před válkou do Belgie, kde pracovaly jako služky. Roku 1939 anektovali Podkarpatskou Rus Maďaři a o dva roky později odešla z domova do Budapešti i sestra Lenka. Helena zůstala jen s otcem a babičkou, žili v dnes těžko představitelné chudobě.
Do ghetta v Mukačevu a pak dál
Drumerovi se jakž takž protloukali do jara 1944, kdy Maďarsko obsadila německá armáda. Jedna dcera Mojžíše Drumera se v Belgii skrývala s falešnými doklady, druhou, Jenny, zatklo gestapo. Od dubna 1944 museli Židé žijící v Maďarsku nosit hvězdu. Záhy je začali svážet do ghett: "Brzy po okupaci pro nás přišli. To už jsme se dozvěděli, že četníci a Němci chodí od vesnice k vesnici, mají seznamy a berou všechny Židy," vzpomíná Helena. "Nebylo kam utéct, báli jsme se. Tatínek sice říkal, že bychom mohli utíkat do lesů, ale kluky, kteří to udělali, stejně pochytali. Přivezli je hrozně zřízené."
SoutěžNeziskové organizace Post Bellum a Pant, iDNES.cz, Český rozhlas, MF DNES a ČT vyhlašují velkou letní soutěž Příběhy 20. století. Natočte vyprávění svých rodičů, babiček, dědečků či známých a vyhrajte 50 tisíc korun, chytrý telefon nebo tablet a profesionální smlouvu pro dokumentaristy, spolupracující s Post Bellum. Vše na www.pribehy20 stoleti.cz. Každý registrovaný obdrží zdarma DVD Příběhy 20. století. |
Ještě v dubnu byli Helena, její otec a babička deportováni přes Iršavu do ghetta v Mukačevu. V polovině května je zařadili do transportu do Osvětimi-Birkenau. Z mukačevského ghetta odjelo devět vlaků sestavených z dobytčích vagonů, v nich bylo celkem 28 857 lidí. Babička Heleny Drumerové v ghettu zůstala. "Nikdy jsem se nedozvěděla, co udělali s těmi starými lidmi, kteří se nemohli hýbat. Děsí mě představa, že je možná pohřbili živé," uvádí.
Krátce po příjezdu do Birkenau viděla Helena naposledy svého otce Mojžíše Drumera. "Do smrti na to nezapomenu. Nevím, v které skupině tatínek stál, ale zřetelně jsme se dívali jeden druhému do očí, tak jasně, jako by mi chtěl něco říct. A už jsme museli pryč, rozloučili jsme se jen tím pohledem. Ale za ten pohled jsem byla vděčná," vypráví Drumerová.
Osvětim - Krakov - Osvětim
Židovky z Mukačeva a okolí, které nebyly ihned poslány na smrt, dostaly vězeňské hadry, v pětistupech je pak odvedli do baráků, kde jim byla přidělena pryčna v třípatrové palandě. Helena hledala sestru Jenny, kterou zatkli v Belgii, a která se do Osvětimi dostala už na konci roku 1942. Skutečně ji našla, a teprve od ní se spolu s dalšími dívkami dozvěděla o plynových komorách.
Ještě nevěřily, že je možné hubit lidi plynem jako hmyz. Držely se každé naděje a ještě chvíli doufaly, že Jenny je cynická a dělá si zlou legraci z druhých. Když pak ráno stály několik hodin na "apelplacu" a když pak jedly vodovou polévku ze shnilé zeleniny, většinou už věděly, že Jenny nelhala, že kouř stoupající k obloze vychází z krematoria.
Helena přežila v Birkenau měsíc. Pak ji zařadili do pracovního transportu, který jel do nedalekého tábora Krakov-Plaszów. Tvrdě dřela, nosila prkna do truhlárny, později se dostala do krejčovské dílny, kde na ni alespoň nepršelo. A za několik měsíců, začátkem srpna 1944, ji znovu deportovali do Birkenau. Den po příjezdu vytetovali Heleně-Chanele Drumerové na předloktí číslo A17276. Ve frontě na tetování bylo horko, ženy už dva dny nedostaly napít.
Na řadu šly podle abecedy. "Jako Drumerová jsem to měla dobré. Kdyby moje jméno začínalo písmenem z konce abecedy, asi bych nepřežila. Omdlela jsem, ale zachránily mne holky okolo: 'Vstaň, když už tak dlouho trpíš, byla by škoda, aby ses nechala odvézt s mrtvými!' Vstávala jsem, ale nebyla jsem úplně při vědomí. Viděla jsem roztockou řeku Boržavu. Cítila jsem její vůni, zdálo se mi, že se přese mne valí voda. Že umřu, ale nádherně, protože se můžu napít," vzpomíná.
Byl to Helenin nejhorší den v lágru. "Dokud celou skupinu neočíslovali, směla jsem ležet na zemi. Vzpomínám si, jak jsem tenkrát záviděla ostatním děvčatům z Roztoky, že už to mají za sebou," přiznává.
Bála jsem se být Židovka
Po druhé deportaci zůstala Helena v Birkenau zhruba měsíc. V září 1944 ji spolu s dalšími dívkami odvezli do Německa, do malého pracovního tábora, pobočky KL Dachau. Z Heleny se stala členka Komanda Augsburg, čítajícího asi 250 žen, pracujících v továrně Kukawerk. Pořád měla hlad, ale už ne tak velký, trápila ji zima a nevyspání. Pracovala s vrtačkou, občas jí někdo z italských nebo ruských kápů ulevil. Na jaře 1945 dopadly na továrnu v Augsburgu americké bomby, nacisté Helenu deportovali do Mühldorfu a na další místa. Pomáhala s odklízením trosek po bombardování. Na svobodu se dostala v dubnu 1945. Němci nechali stát deportační vlak kdesi uprostřed polí a utekli před Američany.
Po válce se spolu se sestrou Lenkou (přežily i další dvě sestry, Markéta a Jenny) přestěhovala do severočeských Teplic. "Bála jsem se někomu říct, že jsem Židovka a že jsem byla v koncentráku. Bylo to strašně těžké. Bála jsem se, že když to řeknu, budou na mě zlí nebo mě prostě nevezmou mezi sebe. Byla to taková těžká skvrna na člověku," říká.
V létě 1949 přesídlila do Prahy, kde žije dodnes. S tím, co prožila, se Helena Drumerová provdaná Maršíková vyrovnává dodnes. Roku 2006 vydalo nakladatelství Triáda knihu jejích vzpomínek. Jmenuje se prostě - Holka z Roztoky.
Příběhy 20. stoletíVzpomínky Heleny Maršíkové rozené Chanele Drumerové zaznamenali dokumentaristé z Post Bellum. V neděli 21. 7. odvysílá její vyprávění Český rozhlas Plus ve 20h, v pořadu Příběhy 20. století (zvukový archiv pořadu nalezne zde). Reprízu pak naladíte příští sobotu na Radiožurnálu ve 21h. Společnost Post Bellum sbírá vzpomínky pamětníků už od roku 2001. S Českým rozhlasem a Ústavem pro studium totalitních režimů vede internetový portál Paměť národa, kde jsou příběhy k nalezení. Post Bellum žije především díky drobným darům, na jejich webu můžete pomoci i vy a stát se členem Klubu přátel Paměti národa. |
