Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Albigenští chtěli křísit padlé anděly, papež herezi léčil ohněm a mečem

Seriál   12:12aktualizováno  12:12
Lidská duše je anděl uvězněný ďáblem v těle z masa a kostí. Kdo ji chce osvobodit, musí se zříci sexu i vajec a masa. Tak znělo přikázání středověkých katarů. Příběh rané křesťanské hereze, jež zavdala příčinu ke vzniku inkvizice a první křížové výpravy proti kacířům, přináší další díl seriálu Sekty, kulty, mesiáši.

Kataři jsou vypovězeni z města Carcassonne. Francouzská iluminace ze 14. století | foto: Profimedia.cz

V oblasti jihofrancouzské Okcitánie, jejíž obyvatelé si dlouho udržovali nezávislost na francouzském králi, se po staletí rozvíjela svébytná kultura, pověstná trubadúrskou lyrikou a spojená vlastním, okcitánským jazykem.

Sekty, kulty, mesiáši

Vzkvétající region se stal během dvanáctého století ohniskem katarského hnutí, jehož kazatelé hlásali zkaženost všeho pozemského a vyzývali věřící, aby hledali spásu v asketickém způsobu života.

Netradiční výklad křesťanské nauky se těšil mezi zdejšími obyvateli značné oblibě, podporu nacházel zejména u příslušníků venkovské šlechty. Proti katarům se však záhy postavila římská církev, jejíž výlučnou pozici začala sekta ohrožovat.

Když papežovy snahy přesvědčit okcitánské obyvatele „po dobrém“ selhaly, sešikoval ve jménu pravé víry vojska z širokého okolí a začal mocenské zájmy Říma prosazovat ohněm a mečem.

Válka proti albigenským (podle města Albi, jež se stalo střediskem odporu) začala v roce 1209 a trvala dlouhých dvacet let. Na jejím konci stála nejen zkáza katarského hnutí, ale také úpadek celého regionu, který se pomalu dostal do područí francouzského panovníka. Pod rouškou potírání hereze se tak schovaly kořistnické zájmy světské i církevní moci.

Návrat kacířů

Katarská víra zapustila kořeny ve dvanáctém století především v oblasti jihofrancouzského Languedoku, kam se rozšířila ze severoitalské Lombardie. Vyvinula se patrně z balkánského a byzantského bogomilství, jež mělo svůj původ pro změnu v paulikiánském hnutí z Arménie.

Společným rysem všech směrů byl náboženský dualismus Boha a jeho stvoření, považovaný ortodoxní církví za herezi, tedy bludné učení neslučitelné s katolickou věroukou. Kataři spolu s paralelním hnutím valdenských představovali první nadregionální sektu od dob raného křesťanství, která nebyla vázána na jméno určitého kazatele.

Šíření dualistické hereze v Evropě od raného středověku do 12. století:

Šíření dualistické hereze Evropou

Nauka katarů byla založena na představě protikladu dobrého a zlého principu. Vyznavači se dále dělili na umírněné dualisty, podle nichž zlo vzniká s padlým duchem, ale Satan nakonec bude podřízen Boží moci, a radikály, věřící ve věčný princip zla. Dobrý a zlý Bůh vedli podle nich proti sobě nikdy nekončící souboj o duše andělů spadlých na zem a uvězněných v tělech lidí.

Čisté duše

Členové sekty se sami nazývali „dobrými křesťany“. Pojem kataři (z řeckého katharos, tj. čistý) se objevuje ve spisech katolických autorů až později a zprvu jím byli označováni pouze elitní příslušníci hnutí, jejichž cílem bylo vymanit čistou duši z hříšného těla.

Přes německé Ketzer se do češtiny dostalo také odvozené slovo kacíř.

Tento předpoklad vedl katary k přesvědčení, že veškerá hmota je z principu zlá. Odmítali proto také Kristovu oběť a z ní vyvozené svátosti při obřadech, přijímání krve a těla Spasitele.

Katarství zasahovalo všechny sociální vrstvy, zvláštní oblibě se však těšilo mezi venkovskou šlechtou, jejíž domy se proměnily na lokální střediska katarské komunity, odkud působili ministranti a kde se scházeli věřící k rituálům.

Není náhodou, že se hnutí rozvinulo především v severní Itálii a jižní Francii. Nejenže zde panovala nebývalá tolerance mezi náboženskými směry, ale politické, sociální a ekonomické faktory vytvářely živnou půdu pro katarské misionáře. Politická anarchie jihofrancouzských měst a hrdá nezávislost měst severoitalských dlouho znemožňovaly církevním i světským autoritám účinně proti tamním heretikům zasáhnout.

Katarská víra

Zjistit skutečný obraz života a víry katarů není lehké, neboť učení se předávalo často ústně a písemné prameny byly nepřáteli víry obvykle ničeny. Hlavním pramenem poznání jsou tak záznamy inkvizice, která heretiky bedlivě sledovala při jejich vzestupu a během následného potlačování zapisovala výpovědi vyslýchaných. Dochovala se rovněž svědectví několika kronikářů.

Takové prameny je však nutné brát s rezervou, neboť katoličtí autoři se nezřídka uchylovali k přehnaným soudům a smyšleným konvencím, které všem odpadlíkům od pravé víry připisovaly zavrženíhodné lidské vlastnosti a popisovaly zřejmě smyšlená svědectví o sexuálních zvrácenostech, nemorálním chování a náboženské posedlosti sektářů.

Fotogalerie

Komunita katarů se dělila na dvě skupiny. Větší část tvořili prostí přívrženci, kteří se soustředili kolem vrstvy takzvaných dokonalých. Ti požívali zvláštní úctu a obdiv souvěrců a zároveň mohli vykonávat některé náboženské úkony náležící v ortodoxní církvi pouze kněžskému povolání.

Status dokonalého získávali stoupenci katarství podstoupením obřadu zvaného consolamentum, jenž očišťoval člověka od hříchů stejně jako katolický křest. Lidská duše byla totiž chápána jako pozůstatek anděla spadlého z nebe a uvězněného Satanem v hmotném těle.

Kdo se chtěl stát dokonalým, musel být nejprve schválen ostatními dokonalými. Následně jej čekalo rok trvající zkušební období, během nějž nesměl adept požívat produkty pohlavního styku, jmenovitě maso, vejce, mléko a sýr. Výjimku tvořily pouze ryby, které podle tehdy rozšířeného předpokladu nevznikaly pohlavním stykem, nýbrž z vody samé.

Kromě permanentního zákazu všech potravin živočišného původu se musel kandidát na dokonalého také třikrát týdně postit a pravidelně podstupovat pokání o chlebu a vodě.

Jak pro čekatele, tak pro příslušníky vrstvy dokonalých byl pak zapovězen jakýkoli sexuální kontakt. Celibát platil i pro manžele, kteří se museli před zasvěcením odloučit. Postupem času se nařízení stále zpřísňovala a zavrhován byl i sebenevinnější fyzický kontakt mezi muži a ženami.

Asketický život katarské elity byl o to těžší, že na rozdíl od členů katolických řeholních řádů neměli dokonalí možnost vykoupit spáchané hříchy zpovědí či pokáním. Všechna přikázání měla navíc stejnou závažnost, takže vražda a pozření vejce vyšly na stejno.

Porušení pravidel znamenalo ztrátu consolamenta a tedy vyloučení z kasty dokonalých. Hříšný jedinec byl buď vyhnán, nebo mohl po těžkém pokání požádat o usmíření. Consolamentum přitom ztratil nejen provinilec, nýbrž také všichni dokonalí, jimž ho dotyčný hříšník udělil.

Katarské spisy neprošly zkouškou ohněm

Katarské spisy neprošly zkouškou ohněm

Protože podmínky řádného získání consolamenta byly pro většinu přívrženců příliš tvrdé, ale podstoupení obřadu představovalo jedinou cestu ke spáse, praktikovali kataři ještě zjednodušenou verzi určenou pro lidi na smrtelném loži. Formule pro umírající vyžadovala po dotyčném jen pasivní úlohu a přísné odříkání trvalo jen krátkou dobu než očištěný zemřel. Tato forma zasvěcení byla proto mnohem rozšířenější.

Vyznavači katarství byli často na první pohled takřka k nerozeznání od pravověrných křesťanů. Tak se stalo, že třeba vyhlášený italský asketa Pungilupo byl pohřben se všemi poctami v katedrále, později však byl shledán vinným z hereze a odsouzen.

Jindy zase umírající ženu navštívil katolický biskup a líčil jí nicotnost materiálních statků, až nebožačka nabyla dojmu, že se jedná o katarského učence, a vyznala se mu ze své hereze. Biskup ji nechal upálit.

Někteří historici se také domnívají, že prostý venkovský lid žijící v odlehlých vesnicích na úpatí hornatých částí Languedoku často ani nerozpoznal, že katarští kazatelé hlásají neortodoxní výklad Písma. Přicházející katary, kteří se sami nazývali „dobrými křesťany“, proto skutečně chápal jen jako velmi zbožné a skromně žijící katolíky.

Přicházím ze země strasti

Katarští misionáři využívali k šíření své věrouky různé argumentační nástroje. Z dochovaných textů například vyplývá, že svou interpretaci křesťanství stavěli na promluvách plných citací z Písma vytržených z kontextu a podávaných v rozporu s konvenčním výkladem. Nevzdělaní posluchači nedokázali odhalit často logice odporující a tendenční výňatky z biblických pasáží.

Papež vyslal proti albigenským křižáky

Papež vyslal proti albigenským křižáky

Dalším prostředkem tehdy hojně užívaným i pravověrnými kazateli byl přednes apokryfních příběhů, znázorňujících kýžený hodnotový systém. Některé tradované legendy a podobenství převzali kataři od bogomilů, jiné sami vytvořili či upravili dle vlastních potřeb.

Oblíbeným se stal kupříkladu Výslech Jana, apokryf bulharského původu vycházející z knihy Genesis, ale zdůrazňující dualistické pojetí světa. První hřích v něm zosnuje Satan, který z vlastní sliny vytvoří hada, vstoupí do něj a svede Evu, s níž má prostřednictvím svého ocasu sexuální styk.

Jiný katarský mýtus hovoří o pádu andělů, které Satan zlákal na radovánky s nejkrásnější ženou. Zvědaví andělé následovali Satana a opustili nebesa. Že se jedná o klam poznali až na zemi, tedy v říši všeho zlého. Satan je pak uvěznil do lidských těl, aby ztratili vzpomínky na minulost.

Kromě líčení boje mezi dobrým a zlým Bohem, duchem a hmotou, popisovaly některé příběhy i nebeskou slávu, jež se příliš nelišila od představ ortodoxní církve. Tak jeden z dokonalých vypověděl před inkvizicí o vidění, v němž předstoupil před Otce. „Odkud jdeš“, zeptal se Bůh. „Ze země strasti“, odvětil asketa a žádal Boha, aby směl zůstat v ráji. Ten jej však poslal zpátky na zem s tím, že hříšné tělo nemůže v nebi přebývat.

Římská církev pluralitu výkladů Písma nepřipouštěla a kacířské kazatele pronásledovala. Postup nakládání s kacíři se tehdy ještě formoval a světští páni i církevní hodnostáři se vypořádávali s přítomností náboženské opozice různě. Násilí se však stávalo stále častěji prostředkem potírání hereze, zvlášť když se boj o víru snoubil s mocenskými zájmy.

Nepřátelé kříže

Okcitánské území spravovala od devátého století hrabata z rodu Raimundovců, která sídlila v Toulouse a jejichž panství se v době největšího rozmachu táhlo od Pyrenejí až k Alpám. Starý aristokratický rod získal celoevropský věhlas, když hraběte Raimunda IV. pověřil papež spoluvedením první křížové výpravy usilující o osvobození Svatého hrobu. Vítězné tažení z roku 1099 přineslo toulouskému šlechtici možnost získat korunu jeruzalémského království, poctu však odmítl a ujal se raději vlády nad přístavem Tripolis na území dnešního Libanonu, kde také později zemřel.

Pevnost Carcassonne, kde se proti křižákům bránil vikomt Raimung Roger

Pevnost Carcassonne, kde se proti křižákům bránil vikomt Raimung Roger

Neobratná diplomacie jeho následníků spolu s expanzivní politikou sousedních vladařů však vedla ve 12. století k prohlubující se krizi rodu a oslabený dvůr nedokázal zatrhnout šířící se katarské učení. Na naléhání papeže přijal hrabě Raimund VI. legáty, kteří spolu s cisterciáckými mnichy začali ve městech i na venkově přesvědčovat lid, aby se obrátil zpět k pravé víře. Marná snaha misionářů na počátku 13. století přiměla papeže k přehodnocení postupu.

Papež požádal francouzského krále, aby proti heretikům vojensky zakročil. „Přívrženci neblahé hereze pod tlakem královské moci a v utrpeních války nakonec znovu najdou svou pravou víru,“ prosazoval Inocenc III. násilné řešení. Král měl dost starostí s Angličany a výzvu odmítl.

Hněv papeže vůči zpupnému hrabství se stupňoval. Inocenc III. hraběte Raimunda dvakrát exkomunikoval a nakonec vyhlásil interdikt (zákaz konání mší) nad celým panstvím. Když pak skupina neznámých mužů přepadla církevní družinu a zavraždila jednoho z papežových legátů, vina padla okamžitě na kacířskou šlechtu. Dosavadní spojenci se již neodvážili vystoupit na obranu pána z Toulouse.

„Nelze odpovědět na otázku, zda vraždu spáchal přívrženec katarů nebo nějaký malý vazal, který v chybném odhadu politické situace doufal v solidní odměnu od svého pána. Jisté je, že incident okamžitě vystavil Raimunda ohromnému tlaku a zahrál do ruky jeho církevním protivníkům. Papež neváhal vytlouci z vraždy svého legáta co největší možný politický kapitál, aby konečně mohl uskutečnit své dávno zamýšlené křížové tažení,“ popsal dohru vraždy německý historik Jörg Oberste.

Hrabě Raimund prohrál diplomatickou válku s papežem a ocitl se v zoufalé situaci. Aby se zbavil církevní klatby a nestal se nepřítelem celé křesťanské Evropy, podstoupil řadu ponižujících obřadů, při nichž musel před zraky církevních představitelů přísahat věrnost římské církvi a nahý, důtkami zbitý se klanět relikviím zavražděného legáta.

Ponížený Raimund přísahá před zraky církevních představitelů věrnost papeži

Ponížený Raimund přísahá před zraky církevních představitelů věrnost papeži

Veškeré usmiřování okcitánské šlechty s církví byl však jen zastírací manévr, který měl odvrátit pozornost od chystané invaze a oslabit protivníka. Součástí pokání se tak staly i požadavky, jež neměly s náboženstvím nic společného. Raimund se musel například vzdát sedmi hradů na východě hrabství, což narušilo obrannou linii regionu.

Křižácké jednotky se nakonec shromáždily v červnu 1209 v Lyonu, kde církevní představitelé dokonali potupu Raimunda, když ho jmenovali velitelem části vojsk. Hrabě se tak musel podílet na vpádu cizí armády do vlastní země, jímž začala jedna z nejdelších a nejkrutějších válek vrcholného středověku.

Pobijte všechny

Obdobné kajícné projevy jako hraběte čekaly také jeho vazaly. Většina měst nekladla křižákům odpor a otevírala jim brány. Vzhledem k účasti Raimunda neměli jeho vazalové příliš na výběr. Přesto se část pánů odhodlala k odporu.

Jednalo se o dynastii Trencavelů, jejíž potomci spravovali oblast kolem měst Carcassonne, Béziers a Albi. V roce 1209 stál v čele rodu teprve čtyřiadvacetiletý vikomt Raimund Roger, který byl vychován mezi přívrženci dualistické hereze. S katarskými barony se opevnil v nepřístupných pevnostech rozesetých po hornaté krajině připraven vzdorovat dobyvatelům.

Přestože následná válka mezi okcitánskou aristokracií, francouzským králem a křižáckými žoldnéři sužovala kraj dalších dvacet let, stěžejní bitvy se odehrály hned v létě téhož roku.

Symbolem křížové výpravy proti albigenským se stalo dobytí města Béziers. Když k němu dorazila papežská vojska pod vedením opata Arnolda Amauriho, dostali opevnění měšťané ultimatum. Měli vydat všechny heretiky, kteří se ve městě nacházeli, s tím, že je samotné stihne pouze mírný trest. Kdo na seznamu kacířů byl, není jisté, ale lze předpokládat, že se jednalo především o bohaté šlechtice, jejichž majetky přislíbil opat jako kořist velitelům výpravy.

Křižáci dobývají 21. července 1209 město Béziers a masakrují jeho obyvatele
Křižáci dobývají 21. července 1209 město Béziers a masakrují jeho obyvatele

Křižáci dobývají 21. července 1209 město Béziers a masakrují jeho obyvatele

Občané města a lidé z okolních vesnic, kteří se před postupující armádou stáhli za hradby, se místo toho začali hotovit k boji. Pro historiky se jednota obránců, z nichž většinu tvořili pravověrní křesťané a mezi nimiž byla i řada katolických kněží, stala dokladem toho, že okcitánští nevnímali papežskou intervenci jako zásah proti kacířům, nýbrž jako snahu francouzské šlechty opanovat relativně svobodná území.

Všechno směřovalo k dlouhému obléhání dobře opevněného města, než se obránci dopustili fatální chyby. Zatímco se křižácká vojska připravovala na náročné obléhání Béziers, z jedné městské brány vyrazila hrstka ozbrojenců, aby přepadla zaskočené vojáky. Ti však výboj snadno přemohli a otevřenou branou vnikli za hradby.

Ve městě se rozpoutalo krveprolití. Měštané se v panice ukrývali do kostelů, jež tradičně požívaly zvláštní ochrany při bojích. Běsnící žoldnéři však nedbali konvencí a vraždili bez rozdílu v kostelech jako na ulicích. Pod jejich meči umírali muži, ženy i děti. Jen v hlavním městském chrámu bylo podle moderních odhadů pobito na sedm tisíc lidí.

Zda měla masakr na svědomí svévole krvežíznivých vojáků, nebo k němu velitelé vydali rozkaz, není jisté. Dějepisci však tradičně ve spojitosti s Béziers zmiňují záznam cisterciáckého kronikáře Caesara z Heisterbachu. Ten píše, jak se zmatení žoldnéři ptali opata Amauriho, jak mají při dobývání města rozlišit dobré křesťany od zlých. „Pobijte je všechny, Pán už ty své pozná,“ zněla prý odpověď velitele křižáků.

Křesťanské sekty

Zpráva o „jatkách“ v Béziers otřásla obyvateli regionu a řada menších obcí a hradů se záhy vzdala papežovým vojskům. Křižáci zanedlouho dobyli také hlavní sídlo Trencavelů, pevnost Carcassonne. Vůdci povstání byli potrestáni zbavením úřadů a konfiskací majetků, jež se staly kořistí dobyvatelů. Raimund Roger byl vsazen do vlastního žaláře, kde po pár měsících zemřel.

Katarské hnutí začalo velmi rychle slábnout, až zmizelo docela. Svatá válka proti heretikům však pokračovala a její obětí se do roku 1229 stalo na půl milionu obyvatel Okcitánie, katarů i katolíků. Křížová a později francouzská vojska zpustošila kraj, který nakonec anektovalo francouzské království.

Likvidace katarů poskytla katolické církvi řadu zkušeností, jež v nadcházejících staletích využila proti domácím oponentům. Svatý stolec zde poprvé vyhlásil křížovou výpravu proti křesťanským heretikům. Vytvořil také biskupskou a později papežskou inkvizici, která se stala nástrojem potírání náboženské plurality prostřednictvím mučení a hrdelních trestů.

Autor:






Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.