Když se ráno 21. října 1911 u přístavu Portland v Maine vynořil z mlhy sněhobílý škuner, přístavní dělníky to okamžitě probudilo z netečnosti. Ihned v něm rozeznali Coronet. Jedna z nejrychlejších plachetnic brázdících Atlantický oceán byla na východním pobřeží USA dobře známa. O to známější, že na ní před několika měsíci vyrazila skupina svérázných misionářů do západní Afriky a Grónska. Věřili, že jim to nařídil Bůh.
O osudu výpravy nebylo už několik týdnů nic známo. Teď však byla loď zpět i se svou značně zdecimovanou posádkou. Na palubě se míhala vychrtlá mužská těla, někteří členové posádky sotva stáli. Šedesát lidí, včetně dětí a žen, se na lodi určené pro třicet cestujících těsnalo ve špíně a všudypřítomném vlhku.
Za několik chvil na hlavním stěžni zavlála žlutá vlajka značící karanténu. Lékařská inspekce z přístavu měla po chvíli jasno. „Nejhorší případ kurdějí, který jsem kdy viděl,“ poznamenal doktor. Nemoc z nedostatku vitaminu C, která v minulosti postihovala hlavně námořníky na dlouhých plavbách, už byla v té době vzácná. Muži a ženy víry však v době svého vyplutí věděli jen málo o tom, co je na moři čeká.
První, kdo mohl loď opustit, byl iniciátor celé výpravy, pastor Frank Weston Sandford. Samozvaný prorok s uhrančivým pohledem byl na první pohled lépe živený než ostatní. Ze svého milovaného škuneru odcházel v poutech. Policie ho obvinila ze smrti šesti členů posádky, kteří jeho dobrodružství nepřežili.
Autokratický pastor
Skrze Sandforda mluvil Bůh. To on jemu a jeho následovníkům nařídil, aby evangelizovali Grónsko. Tak alespoň zněla jeho verze. Faktem je ale také to, že křesťanská expedice představovala pro brzy padesátiletého pastora ideální výzvu. A on výzvy miloval. Jeho blízcí na něj vzpomínali jako na exhibicionistu a iniciativního muže, který musí vždy stát v čele každého podniku. Byl to ale také autokrat vyžadující naprostou poslušnost.
Narodil se v roce 1862 jako desáté dítě v rodině farmáře. Po vychození křesťanské školy se chvíli živil jako učitel a už v té době se projevily hlavní rysy jeho osobnosti. Dostal tehdy nabídku učit třídu, jejíž žáci dva jeho předchůdce vyštípali od katedry. Budoucí pastor neváhal a nabídku přijal.
První den jednoho žáka zbil, dalšího vyhodil ze dveří a třetího rovnou z okna. Třída byla v prvním patře a adolescent tak vyvázal bez zranění. Sandford si vysloužil respekt i pověst tyrana. „S Frankem Sandfordem to byla buď kázeň, nebo zhouba,“ vzpomínal později jeden z jeho žáků.
Byla to jeho takřka nietzscheovská vůle hraničící s šílenstvím, která lidi kolem něj nutila, aby ho následovali. „Když se naštval, jeho hlas hřměl, studenti poslouchali, byli pracovití a v euforii, když ho mohli potěšit,“ popsal dobu jeho učitelství další z žáků. Respekt okolí mu pomáhala získat i jeho atletická postava, husté blonďaté vlasy, temně modré oči a mohutný knír.
Biblická škola
Sandford nebyl vždy fanatický křesťan. V mládí holdoval doutníkům, drahým koním i lehkým ženám. Byl také nadějným hráčem baseballu. V roce 1880 se však přidal k baptistům, všechny své nešvary opustil a slíbil si, že místo života v šedi prožije život plný výzev. Zapsal se na teologickou katedru, ale dlouho tam nevydržel. Jeho činorodá povaha nudnou výuku nesnesla. Jednou už to nevydržel a na jedné z přednášek vybuchl: „Ó Bože, tohle je to nejlepší, co máte pro křesťana?“
V té době stálo křesťanství v Americe na křižovatce. Velkou výzvu představovala evoluční teorie, kvůli níž se věřící rozdělili na dvě skupiny. Jedna chtěla vést s vědou dialog, druhá v tom viděla záhubu. Nešlo však jen o Darwina. Krvavá občanská válka, prudké sociální změny, sekularizace společnosti, to vše vyvolalo mezi americkými církvemi chaos, jehož výsledkem bylo mimo jiné nové vzedmutí nadšení pro víru.
Třetí velké probuzení, jak historici tuto vlnu prudké zbožnosti označují, zrodilo řadu vášnivých hlasatelů a kazatelů. Sandford byl jedním z nich. Ztotožňoval se s baptistickou myšlenkou, že ke spáse nevede osobní prožívání víry, ale uzavření se do komunity naprosto poslušné Bohu. A v čele takového stáda věřících měl stát on, nekompromisní pastýř.
Jeho plamenná kázání a tvrdé metody uhranuly stovky hledačů víry. Neviděli v něm despotu, ale inspiraci. „Jeho hledání Pána se mohlo stát obsesí, která ho stavěla do role spasitele či hrdiny,“ píše William C. Hiss ve své dizertační práci o Sandfordově sektě.
Sandforda postupem času posedla myšlenka na Armagedon. Bedlivě studoval Starý zákon a myslel si, že v Písmu je zakódována budoucnost. Šlo pouze o to ji rozklíčovat. Krátce poté, co se oženil, poslal všechny své peníze misionářům v Africe a začal žít, jak říkal, „jen pro Boha“. V městečku Durham ve státě Maine založil vlastní biblickou školu, která neměla být zatížena akademickými požadavky bránícími plně pochopit Bibli.
Škola neměla kromě Sandforda žádné učitele a mimo Bible v ní nebyly žádné učebnice. Místo výuky se studenti připravovali na Kristův návrat. Do školy mohli vstoupit jen ti, kteří byli „poctiví (bez poskvrny), čistí (bez lstivosti) a hroziví (pro Satana)“, jak zněla parafráze Sandfordovy oblíbené pasáže z knihy Šalamounovy. Sandford si tak budoval armádu misionářů, jejímž posláním měla být nenásilná evangelizace celého světa a příprava na biblický Armageddon.
Pravda vládne
Jednoho dne Sandford řekl studentům, že mu Bůh přikázal, aby povstali a začali budovat. Na durhamském kopci tak vzniklo sídlo rodící se sekty, které se časem začalo říkat Shiloh (podle biblického města nacházejícího se na území Západním břehu Jordánu, v češtině je známé pod názvem Šílo). Sandford vyvěsil na vstupní dveře nápis „Pravda“ a začal nabírat následovníky. Neměl o ně nouzi, ke komunitě se přidávaly celé rodiny.
Shiloh Komplex budov na kopci u města Durham byl budován postupně od roku 1897. Název Shiloh původně nesla pouze hlavní budova s modlitebnou, ale postupně se ujal pro celý komplex i Sandfordovu sektu. Osada rozkládající se kolem velkorysé modlitebny dokázala pojmout až 1000 lidí. Z hlavní budovy se do dneška zachovala přední část s 18metrovou věží, která stále nese pozlacenou korunu symbolizující královskou autoritu Ježíše Krista. Kvůli své nezvyklé architektuře, jež v sobě mísí různé nekonvenční prvky dané častou improvizací v závislosti na stavu komunitní pokladny, je zapsána do Národního registru historických míst. |
Sandford ze začátku tvrdil, že k němu Bůh promlouvá skrze Písmo a instrukce proto hledal přímo v Bibli. V praxi to vypadalo tak, že vzal nějakou pasáž a tu pak interpretoval, jak v dané chvíli potřeboval.
Obyvatelé Shilohu byli jeho přednáškami nadšeni. „Když se učíme o Henochovi, ty jsi Henoch, když o Abrahámovi, ty jsi Abrahám nebo Mojžíš, Daniel, David,“ vychvalovala pastora jedna ze studentek. V té chvíli netušila, že se její slova brzy stanou skutečností. Když byl Sandford v Liverpoolu, kde založil jednu ze svých poboček, několik jeho studentů v deziluzi sektu opustilo. Od té chvíle se pastor zatvrdil - jeho následovníci ho musí poslouchat, jako on poslouchá Boha.
Jednoho dne roku 1901 Sandford přispěchal s novinkou. Bůh mu vyjevil, že Eliáš je zde. Studentům vysvětlil, že to on sám je novým vtělením starozákonního proroka. Většina následovníků novinku přijala bez překvapení, už dříve tušili, že pastor je něco víc. Ty, jež se obávali rouhání, nový prorok rychle přesvědčil. „Jestli jsem falešný prorok, tak mě následují samí falešní lidé. Jestli jsme však pravý prorok, všichni spravedliví přijdou ke mně,“ argumentoval.
V hale modlitebny nechal Sandford vystavit obraz jehněte vzhlížejícího k pastýři. Studentům řekl: „Je lepší být jehnětem než lvem. Nejsilnější charakter je ten, který dokáže nejvíce trpět. Nesmí oplácet údery, musí snášet nadávky, pouta, kopance a nenávist. Schopnost trpět je síla.“ Sandfordova jehňata se o tom brzy měla přesvědčit na vlastní kůži.
Černá zima
Zanedlouho se ztotožnil i s biblickým králem Davidem. Bůh mu měl říci: „Připrav trůn a seď na něm, dokud se neobjevím.“ Sandford ho poslechl a svoji školu s odkazem na Davidovu vládu nad Izraelem pojmenoval Království.
Jeho sekta se rychle rozšiřovala a byly proto potřeba peníze na výstavbu nových křídel modlitebny. Ty Sandford sháněl hlavně od svých příznivců a od nových studentů, kteří často při svém příchodu komunitě darovali veškerý svůj majetek. Sandford však část peněz začal utrácet pro své osobní potřeby. Kupoval si drahý nábytek a koberce, zatímco jeho následovníci žili v chudobě. Jedné studentce vysvětlil, že musí být dostatečně „velká před Bohem“, aby si mohla kupovat drahé věci.
Příběh ShilohuO Sandfordovi a jeho sektě bylo napsáno několik knih, bezpočet článků a jedna disertační práce. Jednou z nejpodrobnějších knih, z které tento článek vydatně čerpá, je "Fair, Clear and Terrible: The Story of Shiloh, Maine" autorky Shirley Nelsonové (*1925), jejíž rodiče i prarodiče k sektě patřili. Nelsonová při mapování historie sekty využila výpovědi členů své rodiny, jejich deníky a rovněž dobové dokumenty a novinové články. |
Přísuny peněz byly ale nepravidelné a evangelická osada, jejíž obyvatelé nesměli chodit do práce a většinu dne strávili modlitbami a zpěvem náboženských chorálů, strádala. Sandford totiž věřil, že vše záleží na Bohu, který jim poskytne potřebné zdroje. Krize vyvrcholila v zimě 1902, o které pamětníci později mluvili jako o „Černé zimě.“
V Shilohu se rozšířila epidemie neštovic a úřady nařídily karanténu. K tomu byla toho roku zima tvrdší než jindy. Nedostatek jídla a bující paranoia z izolace zažehly konflikty. První se začaly bouřit děti, které nesnesly podmínky karantény a začaly utíkat. Sandford to považoval za protivení se Boží vůli a nařídil rodičům, aby děti zmrskali. Později někdo z pastorových nejbližších nařídil, že „dítě musí být mrskáno, dokud není pochyb, že bylo podmaněno.“
Sandfordovi to ale nestačilo. Naprostou poslušnost si chtěl ověřit 36hodinovým půstem na počest proroka Jonáše. Hladem a nemocí zdeptaní věřící si během něj museli odříct dokonce i vodu. Na jaře bylo po epidemii a karanténa skončila. Zemřelo celkem šest lidí, včetně nezletilého Leandra Bartletta, kvůli jehož smrti šel později Sandford k soudu - údajně mu odmítl podat léky s tím, že pokud je poslušný Bohu, ten ho vyléčí. Sandford vyvázl bez trestu, v jeho prospěch svědčila i Leandrova matka.
Po Černé zimě mnoho členů sektu opustilo. Sandford v tom však viděl pozitivum - Shiloh se očistí od těch slabých, myslel si. Někteří odpadlíci o úděsných podmínkách a manipulaci v komunitě promluvili do novin. Pastor se podle nich považoval za třetí vrchol Svaté Trojice: „Bůh otec, Bůh syn a pan Sandford.“ Na vzrůstající zájem novinářů odpověděl despotický duchovní stručně: „Zlomyslnost pomlouvačů jen ukazuje, že Satan se bojí naší práce a hledá každou příležitost, jak nás zdržet.“
Durham, Maine
Mapy poskytuje © SHOCart a přispěvatelé OpenStreetMap. Společnost SHOCart je tradiční vydavatel turistických a cykloturistických map a atlasů. Více na www.shocart.cz
Vzhůru na palubu
Sandford po upevnění pozice nahromadil dostatek peněz, aby se mohl věnovat hlavní činnosti, kterou mu Bůh nařídil - evangelizaci světa. Začal častěji cestovat, kromě Liverpoolu založil pobočky svého hnutí v Jeruzalémě a Egyptě.
V roce 1905 zakoupil škuner Coronet. Bývalá závodní plachetnice ho vyšla na 10 tisíc dolarů. Výstavní plavidlo mělo být jeho biblickým „bílým koněm“ z knihy Zjevení, na němž podrobí svět Kristu. Se svými nejoddanějšími stoupenci za tři roky obeplul celý svět, minul mys Horn, v jižním Pacifiku navštívil Fidži, Samou, pobyl v Sydney. U břehů Turecka se modlil za svržení islámu. Jeho evangelizační mise však měla prapodivnou podobu. Země, které posádka Coronetu spatřila z paluby, nárokovala za zpěvu hymnů Ježíši Kristu, na břeh však většinou nevstoupila.
Coronet Čtyřicetimetrový škuner spatřil světlo světa v roce 1885 v brooklynských docích. Postavil ho ropný magnát Rufus T. Bush, který se také vsadil, že porazí jakoukoli jinou plachetnici v závodě přes Atlantik. Závod dlouhý 3000 mil skutečně vyhrál, porazil svého vyzyvatele, zbrojaře Caldwella Harta Colta s jeho jachtou Dauntless a vyinkasoval výhru 10 000 dolarů. Coronet se díky tomu proslavil, ale Bush ho chvíli nato přesto prodal. Plachetnice se poté dostala přes několik vlastníků až k Franku Sandfordovi. Jedná se o jednu z největších a nejstarších zachovalých lodí tohoto typu. |
Všechny náklady na plavbu nesla komunitní kasa. Asi šest set členů sekty, kteří zůstali v Maine, tak znovu hladovělo. Denně měli často jen jedno jídlo - kukuřičný chléb a mrkev. Když se Sandford vrátil, okamžitě začal dělat přípravy na novou cestu. Bůh mu tentokrát nařídil vybudovat misie v západní Africe a Grónsku. Ke Coronetu pořídil ještě jednu loď, pomalejší a těžkopádnější barkentinu, kterou pojmenoval Království, a v prosinci 1910 vyrazil.
Hned ze začátku měla jeho expedice smůlu, na cestě do Afriky jí nepřálo počasí. Největší rána ale přišla v březnu u břehů černého kontinentu. Království ztroskotalo a posádka lodi se musela přesunout na Coronet. Místo maximálního počtu třiceti lidí se jich náhle na palubě tísnilo šestašedesát. Zásoby se tenčily, Grónsko bylo daleko. Má smysl plout dál? Sandford požádal nebesa o radu. „Pokračujte,“ odpověděl mu Bůh. Nikdo z posádky neprotestoval.
Vydali se tedy nejbližší cestou k americkému kontinentu a skrze Karibik na sever. Ve Venezuele doplnili zásoby, ale čím víc se blížili ke Spojeným státům, tím dál se drželi od pobřeží. Na Sandforda totiž chvíli před vyplutím podala jedna z bývalých členek sekty žalobu za omezování svobody a úřady na něj vydaly zatykač.
Celkem nevýznamné obvinění. Sandford se však bál, že pokud přistanou, bude zatčen a jeho mise tím skončí. Výprava tak pokračovala jen se zbytky zásob. Severně od Newfoundlandu a 1100 kilometrů od Grónska došla křesťanská odysea svého konce. Těžce zkoušená posádka nevydržela. Nikdo si nedovolil se Sandfordovi postavit přímo, on sám však cítil, že zmrzlí na kost, hladoví a koseni kurdějemi ho jeho stoupenci už dál následovat nebudou.
Trasa druhé Sandfordovy plavby z roku 1911. Coronet vyplul z Portlandu v Maine a vydal se k pobřeží Afriky. Poté se vrátil k americkému kontinentu a směřoval na sever ke Grónsku.
Další den oznámil, že mu Bůh nařídil návrat. Trvalo ještě několik týdnů, než se Coronet vrátil ke břehům domovského Maine. Tou dobou už bylo na palubě jen několik mužů schopných postavit se za kormidlo. Posádka si kvůli několika bouřím a opakované ztrátě směru vypila kalich hořkosti až do dna.
Ne tak Sandford, který si podle vzpomínek zúčastněných ulíval jídlo pro sebe a své děti. Když konečně dopluli do Portlandu, čekal ho soud. Čelil obvinění, že vědomě bez doplnění zásob pokračoval v plavbě a riskoval tak životy členů posádky. Za smrt šesti lidí mu hrozilo 60 let vězení, deset let za každého nešťastníka.
„Pracujte,“ pravil Bůh
Nakonec si vyslechl desetiletý trest. Když nastupoval do antonu, zaradoval se: vedle něj seděli dva zloději v poutech, v čemž viděl paralelu s ukřižováním Ježíše.
Majetek Království v době jeho uvěznění dosahoval hodnoty v té době závratných 250 000 dolarů. Sandford byl propuštěn po sedmi letech za dobré chování, do hladovějící osady nad Durhamem se však už nevrátil. Až do konce trval na tom, že za neúspěch jeho mise mohlo selhání víry a nedostatečná poslušnost jeho následovníků.
V roce 1920 předal svým ovečkám jednu z posledních Božích instrukcí: „Pracujte“. Členům sekty, kteří stále místo práce trávili dny modlitbami, totiž hrozil soudní proces za to, že vystavují své děti hladovění. Zbylí obyvatele Shilohu se tak rozjeli do všech koutů USA hledat zaměstnání a kopec nad Durhamem se vylidnil.
Sandford zemřel v roce 1948 ve svých 85 letech v kruhu své rodiny, zbylých následovníků a materiálně zabezpečen. Jeho sekta přežila až do dnešních dnů pod názvem The Kingdom. Inc. Její stoupenci dodnes žijí vzpomínkou na svého uhrančivého a despotického pastýře.
