Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

CIZINCI V BRNĚ: Ostraha obchodů zírá. Už se tomu směju, říká Brazilka

  0:10aktualizováno  0:10
V rodné Brazílii seděla s kamarády v hospodě, když do podniku zavítali dva Češi na služební cestě. Dali se do řeči. O půl roku později měla osmadvacetiletá IT specialistka na ruce snubní prsten. Během dvou let v Brně si Cláudia Vláčilová zvykla na podezíravou ochranku i pivo teplé jako kafe.

Osmadvacetiletá IT specialistka Cláudia Vláčilová z brazilského státu Minas Gerais v Brně žije dva roky. | foto: Anna Vavríková, MAFRA

Cláudia Vláčilová pochází z města Corinto v brazilském státě Minas Gerais proslulém nádhernými vodopády. Z vesměs farmářského městečka se po maturitě přesunula za studiem informačních technologií do Sete Lagoas poblíž metropole Belo Horizonte.

„Nechtěla jsem být právnička jako většina mých sourozenců. Programovat umím, ale moc mě to nebaví. Víc by mě bavila třeba práce projektové manažerky. Budovat software není jen o tom vymyslet kód,“ přibližuje své představy o svém budoucím uplatnění v Česku.

Při dosavadních pohovorech se potýkala s jazyky. Na zlepšení češtiny nyní intenzivně pracuje, má soukromého lektora a chodí i do jazykovky. „Zpočátku jsem ten děsivý jazyk nenáviděla a říkala jsem si, panebože, nechci se ho učit! Ale neměla jsem a nemám na výběr, žiji tady,“ popisuje své pocity.

Fotogalerie

Chování typického Čecha je podle ní velmi zdvořilé, někdy téměř rezervované až chladné. Manžel se k ní však při prvním setkání odměřeně nechoval.

„Večer jsme s přáteli v jednom podniku popíjeli pivo, když tam přišli dva Češi. Celý večer jsme se s mým nynějším manželem bavili přes prostředníka a s pomocí slovníku. První tři slova, která si našel, aby mi je mohl portugalsky říct, bylo ‚ty jsi krásná‘,“ vzpomíná s blaženým úsměvem na tváři.

O čtyři měsíce později už seděla v letadle do Česka. Při jedné z dalších návštěv ji pak strojní inženýr požádal o ruku. „Manžel je jedináček, já mám devět starších sourozenců, protože otec se oženil dvakrát. Brno byla jasná volba, přece tady nenechá rodiče samotné,“ vysvětluje solidní angličtinou.

Brambory jí lezou krkem

O Česku poprvé slyšela už v roce 1994 během kvalifikace na mistrovství světa ve fotbale, kdy Československo po rozdělení státu dohrávalo pod hlavičkou Reprezentace Čechů a Slováků. „Byla jsem ještě dítě, ale pamatuju si, jak komentátor o rozdělení zemí vykládal. Když jsem potkala manžela, vzpomněla jsem si na to,“ podivuje se.

Své krajany považuje ve srovnání s Čechy za málo tolerantní a ohleduplné. „Nezvládají na cokoli čekat, předbíhají ve frontách a jsou netrpěliví. Tady třeba velmi způsobně čekáte, než všichni vystoupí z autobusu. U nás je to boj, a to doslova. Je to pro mě nepochopitelné,“ srovnává návyky.

Cláudia Vláčilová

Osmadvacetiletá vystudovaná IT specialistka pochází z brazilského města Corinto ve státě Minas Gerais. Vyrostla tam na farmě, její otec je farmář, matka učitelka. Je nejmladší z deseti sourozenců, některé má otec z prvního manželství. S manželem Tomášem se brali v Řečkovicích, nyní žijí ve Starém Lískovci, kde Cláudia ráda chodí běhat.

I v Brně měla ze začátku nutkání si svůj prostor ve voze vydobýt. „Cítila jsem se tak hloupě, když mě manžel upozornil, že to tady funguje jinak. Nesnáším brazilskou veřejnou dopravu, spoje jezdí pozdě a jsou nepohodlné,“ líčí Brazilka. Auto je v její rodné zemi symbolem společenského statusu. „Proto je lidem jedno, že přes ucpané město jedou do práce dvě hodiny.“

V novém domově jí chybí skutečně dobré hovězí, naopak brambory jako frekventovaná příloha už se jí trochu přejídají. „Miluju guláš, sice ho zatím umím uvařit jen s koupeným pytlíkovým základem, ale i tak si pochutnám,“ směje se.

Jelikož rozlehlý jihoamerický stát většinu roku sužují vedra, pijí Brazilci pivo podchlazené a v baru ho servírují v bílé namrzlé sklenici. „Zdejší pivo o teplotě sedm stupňů je pak pro nás jako kafe.“

V obchodech ji pronásleduje ochranka

Jako typická žena prý často dlouho loví ve své prostorné kabelce, za což ji v brněnském obchodě nedávno zpražila důchodkyně ve frontě i prodavačka. „Prostě jsem nemohla vylovit peněženku a asi jsem je hrozně zdržovala. Brazilci pracující ve službách se neustále usmívají, jsou příjemní. Nejenom rychle odpípat čárové kódy a otráveně odbavit dalšího zákazníka.“

V obchodě se na ni navíc mnohdy dívají podezíravě, vypozorovala. Nejvíc si nepřátelských pohledů všímala, když nosila světlejší vlasy. „Někteří mě mají za cikánku. Když jdu do obchodu, pozoruju, jak se mě ochranka snaží všude pronásledovat. Možná mají pocit, že se pokusím něco ukrást, necítila jsem se kvůli tomu dobře,“ popisuje.

Cizinci v Brně

iDNES.cz přináší sérii příběhů cizinců, kteří se rozhodli usadit a trvale žít v Brně. Přibližuje názory, zkušenosti a pohled zpovídaného na život v jihomoravské metropoli a obecně v Česku. Popisuje počáteční těžkosti každého z nich i to, jakpřivykali odlišné kultuře a zvykům.

  1. Zimě už lékař z Nigérie přivykl, s nedůvěrou se potýká
  2. Češi pracují bez hrdosti a chladně, míní učitel z Tokia
  3. Máte nejlepší MHD, chválí Srbka. Děsí ji ale zkoušky sirén
  4. Češi jsou drbny, hodnotí Mexičan. Chtěl sem už od Nagana
  5. Lísají se, pak seknou, hodnotí Čechy portugalský filmař
  6. Zdejší Vánoce mě stresují, přiznává učitelka z Tanzánie
  7. Mám rád český sarkasmus a přímočarost, říká Angličan
  8. Na Zélandu děti čůrat na kanál nedáváme, diví se chůva
  9. Češi jezdí agresivně, jako by řídili formuli, míní Američan
  10. Jste veselí a rádi pomůžete, oceňuje Rus. Štvou ho úřady
  11. Chrlíte negativní energii, zjistila Číňanka. Tibet řeší nerada
  12. Stěžujete si, aby vám ostatní nezáviděli, tuší Filipínec

Nyní už ji podobně podezřívavé chování nerozladí a netrápí se jím, kdysi se proti němu i hlasitě ohradila.

„Prostě jsem se chlapa zeptala, o co mu jde, proč za mnou chodí, ale nebyl schopen mi anglicky odpovědět, něco pronesl česky, zůstal stát a koukal na mě z dálky. Ale už jsem změnila svůj pohled na věc, když se mi to stane teď, usměju se a snažím se být co nejpříjemnější, abych ukázala, že jsem slušný člověk.“

Mrzela ji také nepřátelská reakce seniorky o berlích, která na ulici upadla kvůli svému psovi. „Chtěla jsem jí pomoct vstát, ale okamžitě se na mě obořila, co že to dělám, ať ji nechám na pokoji, že pomoc nepotřebuje. Křičela na mě a ještě mi skoro nadala,“ podivuje se nepřátelské reakci.

Vztah Čechů ke psům považuje za mimořádný, a to hlavně proto, že své mazlíčky berou všude s sebou včetně restaurací, vozidel hromadné dopravy i obchodů. „Brazilci berou psy skutečně pouze na vycházky a pokud mají větší plemeno, vždy mu nasazují košík.“

I přes některé negativní zkušenosti si v Brně zvykla a má město ráda. „Samozřejmě mi chybí rodina, ale bylo to moje svobodné rozhodnutí, znám tu několik svých krajanů a depresi už mívám akorát v zimě,“ směje se.

Korupce je v Brazílii jako rakovina

V Česku se jí líbí zákaz řízení pod vlivem alkoholu. „Brazilce hrozby pokutou ani vězením moc netrápí. Největší problém je ale korupce, je jako rakovina. Země prochází velkou ekonomickou a sociální krizí. Lidé jsou rozdělení na dvě skupiny,“ hodnotí aktuální poměry v rodné zemi.

Nadstandardní vztahy země s Kubou nejsou podle ní zrovna přínosem. „Někteří politici se snaží napodobovat způsoby Fidela Castra. Za demokracii bojujeme od 80. let, ale teď země čelí skutečnému problému. Když chce vláda něco vybudovat, trvá to strašně dlouho a nakonec se peníze vypaří a nezlepší se nic.“

Další velký problém jsou drogy a s nimi spojená kriminalita. „Drogy jsou všude a opravdu levné, třeba dávku cracku si může koupit kdokoli v přepočtu asi za 40 korun a pro tuto směšnou částku vás mladí i zabijí. Je nebezpečné chodit v noci sám po ulici. Tresty jsou mírné, do osmnácti můžete páchat v podstatě cokoli bez postihu. Policie vás sice zatkne, ale zakrátko jste venku.“

Do Brazílie se chystá na Vánoce, domů se letos bude vracet podruhé. Pětadvacátého prosince si kromě dárků užijí velkou pouliční oslavu se sousedy, přáteli a známými. „Grilujeme, pijeme pivo, uděláme si dobroty. Zdejší oslavy Vánoc jsou pro mě málo záživné. Sedíte u stromečku jen s nejbližší rodinou, vyměníte si dárky a povídáte si,“ uzavírá.







Hlavní zprávy

Nejsem perfektní máma!
Nejsem perfektní máma!

Své dítě miluji, ale dávám mu opravdu to nejlepší?

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.