Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

CIZINCI V BRNĚ: Češi pracují bez hrdosti a chladně, míní učitel z Tokia

  0:07aktualizováno  0:07
Pětačtyřicetiletý Japonec Koši Hirajama žije v Brně už sedmnáct let, i když měl jiné plány. Nejprve učil svoji mateřštinu na Masarykově univerzitě, později si založil soukromou školu. „Každý měsíc chodím na vepřový řízek a pivo, japonskou kuchyni nepotřebuji,“ přiznává.

Koši Hirajama z Tokia v Brně učí japonštinu už sedmnáctým rokem. | foto: Anna Vavríková, MAFRA

Rok učit v Česku a pak se přesunout do Anglie či USA za získáním doktorátu z politologie. Takové byly v roce 1998 životní plány japonského učitele. Dveře do života v dalších zemích ale nakonec neotevřel. „Měl jsem v Brně čtyřicítku studentů, kteří chtěli ve studiu japonštiny pokračovat. Cítil jsem vůči nim závazek,“ vzpomíná Koši Hirajama.

Fotogalerie

Tokijská dvacátá čtvrť Šinagawa, z níž pochází, je rozlohou v součtu velká asi jako brněnské části Líšeň, Židenice a Vinohrady. Žije v ní přitom zhruba stejný počet obyvatel jako v celém Brně. Usměvavý pedagog se tam vrací zpravidla dvakrát ročně.

„Tady mám lepší život, žije zde málo lidí a každý má svůj prostor. V Japonsku se všichni navzájem pozorují a srovnávají, jak vypadáte, jaké máte oblečení, co máte za prsten, za kabát. Tady to tak naštěstí nefunguje,“ porovnává. „Mamka je šťastná, že nežiji v Tokiu. U nás se běžně odchází z domu v osmnácti, což je první rok na univerzitě, nebo ve dvaadvaceti, při nástupu do práce.“

Koši Hirajama

  • Dnes pětačtyřicetiletý pedagog přišel do České republiky v roce 1998. Pochází z tokijské čtvrti Šinagawa. Oženil se s Češkou, mají spolu sedmiletého syna.
  • Nejprve učil japonštinu na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity, pak v Brně založil soukromou jazykovou školu - Japonské centrum.

„České děti mají na rodiče silnější vazbu,“ uvažuje nahlas, zatímco se zamyšleně škrábe na hlavě.

Japonsko má teď podle něj velký problém, protože mladí muži nemají dostatečný příjem, aby mohli bydlet sami nebo se oženit, i když chtějí. „Češi často peníze mají, ale je pro ně výhodné zůstat u rodičů a mít prací servis a vývařovnu. Jsou to mamánci,“ směje se.

Zpočátku ho zarazilo, že Češi všude smrkají, v Japonsku je to na veřejnosti neslušné. „Zvláště, když jsem viděl takto smrkat krásnou mladou ženu, byl to šok. Dřív mi taky vadilo, že hodně Čechů nedbá na hygienu a čistý oděv a obtěžuje svým zápachem v šalině či autobuse. Přikládám to tomu, že hodně jedí maso, které tělesný zápach zhoršuje,“ podotýká.

Boty za normální cenu na mě neměli

Na Filozofickou fakultu Masarykovy univerzity ho před lety jako pedagoga doporučil renomovaný český profesor Joseph Rostinský, který působí na tokijské univerzitě několik dekád. Koši Hirajama mu pomáhal jako asistent.

„Zpočátku jsem byl v Brně jediný učitel z Asie. Nemohl jsem dostat normální mzdu, formálně jsem byl student doktorského studia a dostával jsem stipendium pro cizince. Přitom jsem nebyl doktorand, ale pracoval jsem normálně jako učitel. Podle děkana měla fakulta finanční problémy. Zároveň jsem byl asi nejšťastnější cizinec, protože někteří nedostávali nic,“ vzpomíná.

Cizinci v Brně

iDNES.cz přináší sérii příběhů cizinců, kteří se rozhodli usadit a trvale žít v Brně. Přibližuje názory, zkušenosti a pohled zpovídaného na život v jihomoravské metropoli a obecně v Česku. Popisuje počáteční těžkosti každého z nich i to, jak přivykali odlišné kultuře a zvykům.

  1. Zimě už lékař z Nigérie přivykl, s nedůvěrou se potýká

A pokračuje: „V roce 1999, kdy moje mzda byla 1 600 korun, jsem si koupil strašně drahé boty Boss za pět tisíc korun. Nebyla jiná možnost, nutně jsem je potřeboval, jinde moji velikost 40 neměli,“ přibližuje své tehdejší útrapy.

Vznik samostatné katedry japanistiky Rostinský v Brně prosazoval už v roce 1998, podařilo se to až o devět let později, kdy Koši Hirajama z univerzity odešel a s pomocí jihomoravského hejtmanství založil soukromou jazykovou školu - Japonské centrum.

“Tehdejší hejtman Stanislav Juránek má rád Japonsko a japonskou hru go. Kraj mi ze startu poskytl prostory pro vznik školy i peníze na jejich rekonstrukci. Tím mi vlastně umožnil učit,“ přiblížil muž, kterému získání živnostenského listu trvalo deset let. „Pokaždé jsem dostal od úředníků jiné informace, jeden popřel, co předtím radil druhý,“ diví se.

V restauraci se mě mnohokrát pokusili okrást

S nadřazeným či agresivním jednáním ze strany Brňanů se prý nikdy nesetkal.

„Mé zkušenosti se zdejšími lidmi jsou pozitivní. Lidé si však běžně myslí, že neumím česky, a tak se se mnou nechtějí bavit. Obzvlášť lidé nad 40 let, kteří neumí anglicky. O to bodřejší jsou důchodci. Už několikrát se se mnou ve vlaku dala do řeči česká babička, jsou stejně milé jako ty japonské, chtějí rozumět. Jeden dědeček mi ve vagonu zase nabízel v pět hodin ráno pivo,“ vzpomíná a směje se.

Připouští, že se jej v českých podnicích opakovaně pokoušeli okrást. „V Brně, Praze i dalších městech. Platil jsem třeba tisícikorunou za útratu ve výši 480, nechal jsem dvacet korun dýško a nazpět mi vrátili třeba 450. Jsem typický cizinec, tak to zkoušeli. Do roku 2005 jsem proto raději platíval především kartou. Od vstupu do EU se to hodně zlepšilo,“ myslí si.

Ani během debaty o nepříjemném tématu mu z tváře nemizí úsměv, díky němuž působí ohromně klidně a vyrovnaně. Soudit jen podle něj, zdálo by se, že se snad Japonci ani nedokážou rozzlobit.

Svou češtinu hodnotí jako špatnou. Vnímavému posluchači však s pomocí občasného listování ve slovníku vysvětlí vše, co potřebuje. „První dva roky jsem nerozuměl vůbec nic. A ani teď nemám moc času na studium češtiny, protože mám hodně výuky, v semestru i 110 žáků,“ spočítal.

V Brně se oženil a rozvedl s českou partnerkou, mají spolu sedmiletého syna, který žije s matkou.

V Japonsku ženy běžně zůstávají v domácnosti a nepracují. „Pro vás je paní v domácnosti úplně blbá, ale u nás to není špatné. Samy si to tak zvolí. Nikdy neexistuje jen jedna správná varianta, to spektrum je široké a není něco horší nebo lepší,“ přibližuje národní mentalitu Japonců.

Učitelé na základní i střední škole jsou v Japonsku vážení a dobře placení. Mají ale problémy. „Žáci se s nimi hádají, vzájemně se šikanují, ve věku od dvanácti do patnácti let je to skutečně zlé. Uniformy rozdíly nesmažou úplně,“ zdůvodňuje, proč ho neláká být kantorem ve své vlasti.

Lidem tu schází profesní hrdost

Čechům podle něj schází profesní hrdost. „Žádné já jsem profesionální učitel, obchodník, servírka. I mí studenti často říkají, že jejich práce není jejich život, ale momentální povinnost. To je špatně,“ myslí si. Japonská mládež má ale stejný problém. „Mladí okolo pětadvaceti jsou u nás teď skoro stejní jako Češi, netouží po progresi v práci, nederou se za ničím.“

Vlažný vztah Čechů ke své profesi se podle něj projevuje i v restauracích či obchodech. „V Japonsku se obsluha restaurací usmívá, tady jsou servírky a číšníci dost chladní, je tam špatná atmosféra. U nás je normální říct: ‚Vítáme vás, jak vám můžeme posloužit?‘. Tady vám často sotva řeknou dobrý den,“ hodnotí.

Je dlouhodobě v kontaktu s japonskými firmami v Česku. „Nyní je v Česku 270 japonských firem, které zaměstnávají asi 45 tisíc Čechů. Mnohé z nich dodržují japonské návyky, třeba desetiminutovou ranní rozcvičku. Tu si dávají třeba ve fabrice Daikin v Brně i jinde,“ přibližuje.

Evropu teď podle něj čeká těžká zkouška v podobě přílivu uprchlíků. „Nelegální imigrace je špatná. Evropa musí kontrolovat příliv uprchlíků, je to v zájmu všech. Není to diskriminace. Myšlenka rovnosti všech je moc dobrá, ale je tam zkrátka příliš velký kulturní rozdíl. Idea soužití je krásná, ale brzy bude i finanční problém, od kterého nikdo neuteče,“ uzavírá pedagog.







Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.