Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Bomby na protektorát zkrátily válku. Zneužila je hnědá i rudá propaganda

  3:07aktualizováno  3:07
Českým zemím se přímé hrůzy války vyhýbaly, v roce 1944 však obyvatele o to více překvapily masivní nálety spojeneckých bombardérů. Útoky způsobily citelné zásahy nacistům, došlo ale i na omyly, jejichž civilní oběti se staly vděčným soustem propagandy - té nacistické, i pozdější komunistické.

Plzeň po náletu 25. dubna 1945. Škodovka, která tehdy patřila k nejvýznamnějším zbrojovkám Třetí říše, byla po zásahu bomb v troskách. | foto: archiv MF DNES

Ne, tento článek nebude výjimkou: i pod ním se v diskusi jistě objeví komentáře, že bombardování bylo zbytečné, válka byla rozhodnutá a účelem náletů bylo jen zničit zemi, která neměla skončit v americké sféře zájmu. Případně o tom, že se „zase někdo snaží přepisovat historii“.

Mezi historií a komunistickým výkladem dějinných událostí, tak, jak se ho desítky let lidé učili ve školách, byl ale leckdy dost podstatný rozdíl. Komunisté utajovali vše, co by mohlo narušovat obraz hrdinné Rudé armády osvoboditelky. Takto se například dlouhá léta mlčelo o sovětských náletech na česká města v posledních dnech války. Ale třeba i o katyňském masakru či tajném spojenectví s Hitlerem, zatímco úmysly a nálety západních spojenců byly démonizovány.

70 okamžiků druhé světové války

Jaké škody tedy nálety na české, moravské a slezské území způsobily? Kdo, kdy a proč je vedl - a s jakou úspěšností?

Nálety jako takové nebyly vynálezem posledních měsíců či dokonce týdnů války. Britské Královské letectvo se například o vyřazení Škodových závodů v Plzni, ležících na hranici doletu bombardérů RAF, snažilo už od roku 1940. Velký nepodařený nálet na tuto přední, zbraně pro Říši chrlící zbrojovku, který skončil mylným bombardováním dobřanské léčebny, je datován k noci na 17. dubna 1943. To ještě válka rozhodnutá nebyla.

S blížícím se koncem války se dostávaly do výzbroje letouny s větším doletem - těžké denní bombardéry i doprovodné stíhačky. Spojenci mohli díky postupu Itálií na sever startovat z větší blízkosti a důležité bylo i to, že Německo už bylo s postupujícím časem do značné části zničené. Lákavé cíle se nacházely v dosud ušetřeném Protektorátu Čechy a Morava.

Intenzita náletů proto rostla a od jara 1944 bylo možné mluvit o skutečné letecké válce nad Čechami, Moravou a Slezskem.

Poslední provozuschopná zbrojovka v moci Říše

Všechny tři zmíněné faktory stály například za náletem na Škodovku z 25. dubna 1945 (podrobnosti o něm si můžete přečíst zde). „Podle operačního rozkazu byla poslední provozuschopnou velkou zbrojovkou v nacistické moci,“ zmínil před časem v ČT historik Jiří Rajlich. „Byť to bylo 25. dubna, nikdo v té době nevěděl, že 8. května bude kapitulace. Americké velení skočilo na špek nacistické propagandě o alpské pevnosti a panovaly obavy, že zbrojovka v Plzni bude zásobovat vojska do této pevnosti ustupující,“ dodal.

„V době náletu podnik se 45 tisíci zaměstnanci představoval 30 procent zbrojní výrobní kapacity skomírající Třetí říše,“ doplnil plzeňský badatel Karel Foud.

Fotogalerie

Roli hrála i odlišná koncepce válečné taktiky v pojetí západních spojenců a Sovětů. Zatímco Američané a Britové měli (na základě geografických dispozic, činnosti a priorit z předchozích válečných let) zkušenosti a prostředky k útokům těžkého dálkového letectva, sovětští vojáci kladli důraz na pozemní boj podpořený frontovým bombardováním.

Výroba zbraní - až do onoho dubnového náletu vyrážely ze Škodovky proti spojeneckým vojákům například stíhače tanků Hetzer - ovšem nebyla jediným důvodem náletů. Těmi dalšími byla snaha ochromit dopravu na Říší ovládaném území, cílem byly především železniční uzly, a Achillova pata nacistické válečné mašinerie - palivo.

Bitva o benzin

Dvanáctého května 1944 tak začala série útoků, pro niž se později vžilo označení „bitva o benzin“. Jasným cílem byla moderní továrna na výrobu syntetického benzinu v Záluží u Mostu, kterou Němci úsilím zahraničních dělníků a válečných zajatců opravovali obdobně usilovně, jako ji spojenci napadali. Záluží, místo v odtrženém pohraničí, se tak s téměř dvěma desítkami náletů stalo nejnapadanějším cílem na bývalém území Československé republiky (více o „bitvě o benzin“ čtěte například zde).

Výběr náletů na území Československa

V Protektorátu Čechy a Morava:

  • Praha 14. 2. a 25. 3. 1945: První nálet nepřežilo v hlavním městě 701 lidí, byl výsledkem navigačního omylu. Počet obětí druhého náletu bývá udáván v rozmezí zhruba 370-500. Druhý nálet vyřadil továrnu na stíhače tanků v Libni a na zemi zcela zničil téměř 90 německých letadel.
  • Plzeň 17. 4. a 25. 4. 1945: První nálet zničil velké seřaďovací nádraží, zemřelo odhadem 850 lidí včetně 347 železničářů a cestujících a stovek německých vojáků. Druhý zmíněný nálet vyřadil Škodovy závody (více zde), zůstalo po něm 76 mrtvých.
  • Brno 28. 8. a 20. 11. 1944 (útoků na Brno bylo více): Při druhém útoku bylo město záložním cílem (primárním byly rafinerie ve slezském Blechhammeru). První nálet nepřežilo 179 lidí, z toho 128 Čechů. Počet obětí druhého náletu bývá udáván jako 378 či 410. Hlavním cílem v Brně a okolí byly průmyslové podniky, letiště či výkonná zbrojovka. Dvacátého listopadu byly jako záložní cíle napadeny též Hodonín (179 mrtvých), Břeclav (60), Zlín (25) a Přerov (13). Více o náletech na Brno čtěte zde či zde.
  • Ostrava 29. 8. 1944: Cílem byly doly, vítkovické železárny, chemické závody, překladiště techniky na přívozském nádraží a bohumínský průmysl (409 mrtvých).
  • Pardubice 22. 7., 24. 8. a 28. 12. 1944: Cílem byla rafinerie Fanto. Sérii náletů nepřežilo 260 lidí, rafinerie byla nakonec vyřazena. Více o náletech zde či zde.
  • České Budějovice 24. března 1945: Při úderu na nákladní a seřaďovací nádraží, které bylo zničeno, zemřelo 220 lidí.
  • Kolín 24. 8. a 28. 12. 1944, 15. 3. a 18. 4. 1945: Sérii náletů zaměřených proti zdejší rafinerii VOC a dopravnímu uzlu nepřežilo celkem 89 lidí.
  • Kralupy nad Vltavou 22. března 1945: Američané cílili na rafinerii, ta už ale byla nefunkční. Zahynulo 145 Čechů a 100 Němců.

V anektovaném pohraničí:

  • Záluží u Mostu 12. 5. a 21. 7. 1944: Dva největší z celkem 17 náletů na tento cíl. Továrna na syntetický benzin nakonec vyřazena. Mezi 590 mrtvými z květnového náletu byli Němci, Češi i váleční zajatci. Druhý nálet omylem zničil tábor válečných zajatců a dělníků, zemřelo 198 lidí.
  • Dobřany u Plzně 17. dubna 1943: Záměna cíle za Škodovku - areál léčebny mohl z výšky vypadat obdobně. Zahynulo 100 pacientů, 60 německých vojáků a 35 civilistů (podle jiných dat však zemřelo až 400 lidí).
  • Ústí nad Labem 17. a 19. dubna 1945: Nálet cílil na železniční uzel (nacisté jej ale dokázali opravit) a mosty přes Labe. Zasažena byla i civilní zástavba, zemřelo 512 lidí. Více o náletech zde a zde.
  • Cheb 14. a 23. února 1945 - úplné zničení letecké továrny Flugzeugwerke Eger. Osmého dubna spojenci zcela zničili velké zdejší nádraží, zahynulo kolem 800 lidí.
  • České Velenice 23. 3. 1945. Velký nálet na nádraží s dílnami i vojenskými sklady. Zahynulo kolem 1 250 osob, zhruba 1 100 německých vojáků a 150 místních.
  • Dalšími terči náletů v převážně Němci obydleném odtrženém pohraničí se staly například Chomutov (opakovaně od 21. července 1944, mrtví v řádu desítek), Sokolov (80 mrtvých) či Karlovy Vary (93 mrtvých).

V roce 1956 byl počet československých obětí náletů vyčíslen na 6 400, časopis Národní osvobození v roce 2000 uváděl počet 7 500. Někdy bývá počet obětí náletů udáván až jako 12 tisíc, do toho však bývají započteni i zabití němečtí vojáci a civilisté a váleční zajatci. Počty obětí některých útoků bývají někdy nadhodnocovány, na druhou stranu data o obětech sovětských náletů jsou dodnes neúplná.

Už 19. května, týden po začátku náletů, řekl říšský ministr zbrojního průmyslu Albert Speer Hitlerovi o náletech toto chmurné proroctví: „Zůstane-li dále při tom, nebudeme mít brzy žádné za zmínku stojící rezervy pohonných hmot.“ Vývoj událostí mu dal za pravdu: Ještě v dubnu činila měsíční produkce pohonných hmot v Německu 390 tisíc tun, po květnových náletech 324 tisíc tun a v srpnu 1944 už jen 145 tisíc tun, přičemž produkce leteckého benzinu klesla na desetinu.

To vše přitom v době, kdy výsledek války byl snad už rozhodnutý či přinejmenším předvídatelný (byť se tak výrazně snáze soudí dnes, se znalostí dat, které vojenští stratégové během války neznali), nikdo ale ještě neuměl říci, jak dlouho bude konflikt a běsnění nacistů trvat. Vždyť jen továrna na smrt v Osvětimi zabíjela v té době tisíce lidí denně (odhady se různí od šesti do dvaceti tisíc, přesné záznamy nejsou).

Ztráty na obou stranách

Západní spojenci se přitom při svých náletech dopustili řady omylů, při nichž letci svrhli bomby na cíle o jen malém či žádném vojenském významu. Zčásti to lze připsat na vrub relativně malé přesnosti bombardování za války (zejména při nočních útocích), zčásti navigačním či zpravodajským chybám. Ostatně často zmiňovaný nálet na Prahu 14. února 1945 byl přesně takovým případem, v Evropě nikterak ojedinělým.

Bombardovací letky tehdy musely ostře měnit kurs nad pobřežím Holandska, kde se dostaly do protiletecké palby, většinu cesty k cíli pak letěly nad mraky a za silného bočního větru. Části letounů také přestaly fungovat radary.

„Když hlavnímu navigátorovi vysadí radar, nepanuje nijak příznivé počasí a mnoho navigačních bodů je zakryto mraky, chyba se stane velice snadno. Mnoho Pražanů dodnes říká, že se na mizerné počasí vymlouvají, protože nad Prahou bylo hezky. Jenže většina té trasy vedla místy, kde to počasí skutečně příznivé nebylo. Až před Prahou se vyjasnilo a ukázalo se město, které bylo zhruba stejně velké jako Drážďany. S velmi podobným obloukem řeky i situováním železničních tratí,“ řekl v ČT Rajlich.

Američtí letci si podle něj nicméně mohli uvědomit, že na rozdíl od Drážďan před sebou měli město nedotčené válkou. Jedna peruť podle Michala Plavce z Národního technického muzea vůbec nebombardovala. Zbylých zhruba 50 letounů svrhlo bomby na město, jehož obyvatelé si prakticky nepřipouštěli, že by jim hrozilo nebezpečí - byl to první nálet na Prahu - a zvědavě postávali v ulicích.

Už zmíněný nálet na Škodovy závody v Plzni byl jiný případ: dvě hodiny před jeho začátkem BBC varovala obyvatele Plzně, že se blíží bombardéry. V areálu zbrojovky zahynulo šest lidí a v přilehlém okolí dalších 70, což s ohledem na malou přesnost bombardování a rozsah náletu (276 letounů) bylo relativně málo. Připravení nicméně vedle obyvatel byli i němečtí protiletadlovci. Jedenáct letounů bylo nenávratně ztraceno, 58 těžce a 122 lehce poškozeno.

„Angloameričtí bandité.“ Sousto pro propagandu

Nálety západních spojenců se přirozeně staly objektem propagandy nacistů a protektorátních úřadů. Na zasažených místech se v letech 1944 a 1945 konaly hromadné pohřby za účasti oficiálních činitelů. „Protektorátní tisk tomu věnoval obrovskou pozornost a popisoval, jak ‚angloameričtí bandité‘ provedli to či ono,“ uvedl v pořadu ČT Historie.cs historik Jindřich Marek.

Zatajované sovětské nálety

V samém závěru války, 8. a 9. května, podniklo sovětské letectvo řadu náletů s úmyslem zastavit německé vojáky, kteří ve strachu před ruským zajetím prchali na západ.

Podle publicisty Filipa Vojtáška přinesly tyto nálety smrt více než 1 300 lidem - zdaleka nejen německým vojákům, ale i českým civilistům.

Například v Hrotovicích na Třebíčsku zahynulo 114 místních a 36 sovětských vojáků. Obětí náletu na Mladou Boleslav 9. května bylo 450 až 500, zhruba třetinu tvořili místní obyvatelé (více o náletu zde).

Češi se podle něj dělili do tří skupiny. Ti, kteří při náletech přišli o příbuzné a blízké, se z osobních a přirozených důvodů stali kritiky letců. Lidé z demokratického odboje dávali vinu nacistickým okupantům, bez nichž by nebylo náletů. Třetí skupinou byla masa lidí, kteří za různá přilepšení, například sardinky, dávky rumu či poukázky na tabák pracovali ve zbrojovkách, neměli vztah k národu a odboji a byli snadnou kořistí propagandy.

Tu po válce ostatně začala razit i KSČ, byť trochu jinak, než okupanti. „Komunisté pracovali spíš s ideologií a politikou, snažili se konstruovat různé mocenské zájmy, podsouvat Američanům, že za náletem na Plzeň na konci války byla politika. Komunistická propaganda byla tedy sestavovaná velice racionálně, zatímco ta nacistická se snažila působit na emoce lidí, kteří byli postaveni před tvrdou realitu války,“ uvedl Marek ve zmíněném pořadu.

Komunistická interpretace dějin pronikla mimo jiné do škol. Například dle učebních osnov dějepisu z roku 1954 mělo výsledkem studia „být poznání žáků, že jedině sovětská demokracie je skutečnou a jedinou demokracií“, školský zákon z roku 1960 zase říkal, že „výchova a vyučování jsou založeny na vědeckém světovém názoru, marxismu-leninismu“ a že učitelé „musí být spjati s dělnickou třídou a žáky vychovávat v duchu budování vyspělé socialistické společnosti“.

Typickou ukázkou propagandy, zmiňující výslovně i nálety západních spojenců, se pak stala například publikace Američané v západních Čechách v roce 1945 (přečtěte si o ní zde, včetně ukázek).

Teze o zcela zbytečném a zákeřném imperialistickém bombardování jsou tak do jisté míry i dědictvím čtyř desítek let jednostranného výkladu dějin na všech státních úrovních v systému, kde působila tvrdá cenzura a neexistovala svoboda médií, projevu a vědeckého zkoumání.

Úprava: Rozšířili jsme závěr článku. Větu, že se o náletech psalo v učebnicích, jsme nahradili citacemi osnov a školského zákona a přidali ukázku konkrétní propagandistické publikace včetně odkazu.

Autor:






Hlavní zprávy

Seat Leon III 1,2 TSI
Seat Leon III 1,2 TSI

r.v. 2014, naj. 101 641 km, benzín
239 900 Kč (s DPH)

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.