Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Před 70 lety Češi přivykali dešti bomb. Ty poslední svrhli Rusové

  12:57aktualizováno  12:57
Noční nálet na Chomutov, 194 obětí bombardování Záluží a pár hodin nato britský nálet na Pardubice. V červenci 1944 realita války prostřednictvím spojeneckých vzdušných útoků naplno pronikla i do okupovaných Čech a Moravy. Komunisté dodnes nálety kritizují. Bylo útoků zapotřebí?

Pardubice po bombardování (22. července 1944) | foto: ČTK

Nálety poslední červencové dekády čtyřiačtyřicátého roku sice nebyly co do množství nasazených letadel největší ani nejničivější, ale představovaly začátek systematických útoků na cíle v českých zemích.

Nálety 1940-1943

Do roku 1943 se o nálety snažili Britové, kteří vysílali noční bombardéry na plzeňskou Škodovku, nejvýznamnější zbrojovku protektorátu. Při tom nejsilnějším v dubnu 1943 bombardovali nedaleké Dobřany. Tragický omyl vznikl podle historika VHÚ Jiřího Rajlicha patrně kvůli záměně komplexů dobřanské psychiatrické léčebny za průmyslový závod v Plzni.

Ty se jim dosud spíše vyhýbaly, české země totiž ležely na hranici doletu spojeneckých bombardérů operujících z Británie. Poslední dva roky války však přinesly změnu. V květnu přišel první útok na rafinerii v Záluží u Mostu. V červenci náletů začalo výrazně přibývat.

Jaro 1944 lze považovat za vlastní začátek opravdové letecké války nad českými zeměmi. „Po dobytí jižní Itálie spojeneckými vojsky se na zdejší základny přesunuly jednotky nedávno utvořené americké 15. letecké armády. Tím se jednak dost zkrátila vzdálenost, které musely svazy na cestě do Čech urazit, jednak Američané na rozdíl od Britů útočili za denního světla, čímž se zvýšila přesnost bombardování, která do té doby nebyla valná,“ řekl iDNES.cz historik Jiří Rajlich.

Bombardování Pardubic

Jednadvacátého a dvaadvacátého července tak bombardování pocítily Chomutov, Záluží a Pardubice. Přičemž první dva cíle neležely v Čechy obývaném torzu nazývaném protektorát, ale v Němci odtrženém pohraničí.

Byť se nad Chomutovem, kde sídlily Mannesmannovy závody vyrábějící minomety či dělové hlavně pro wehrmacht, objevil svaz 180 letadel, první nálet na toto město nebyl ve srovnání s jinými rozsáhlý. Těžké chvíle město teprve čekaly a přišly v dubnu 1945, kdy ho zasypaly tři tisíce těžkých pum. I tak po náletu z 21. července zůstalo 18 mrtvých.

Mnohem víc životů si pak vyžádal útok na rafinerii v Záluží. Cílem byly závody na výrobu syntetického benzinu pro německou armádu. Jenže svaz 143 letounů svrhl bomby převážně na tábory válečných zajatců a zahraničních dělníků. Zemřelo 194 lidí. Nálet 68 wellingtonů, liberatorů a halifaxů na Pardubice pak stál životy 43 či 44 lidí, cíl náletu - rafinerie - zasažen nebyl (neoficiální informace o náletu zde). Úspěšnější byli Američané 24. srpna, jejich nálet výrobu zastavil na čtyři měsíce.

Kobercové bombardování spojeneckých letců nicméně zasahovalo i civilisty. "Nežádoucím a nezamýšleným vedlejším produktem těchto a dalších náletů byly tisíce zmařených životů civilistů, kteří se buď nacházeli ve špatném čase na špatném místě, nebo se stali obětí nejrůznějších navigačních omylů, jichž za války také nebylo zrovna málo. U nás je v tomto směru patrně nejvzpomínanějším útok 14. února 1945 na Prahu, ale za války takových omylů bylo po celé Evropě stovky, ba tisíce," říká historik Rajlich.

Speer Hitlerovi: Ještě chvíli takto, a jsme bez paliva

Ale proč konkrétně nálety, kromě toho, že se české země ocitly v dosahu letounů, přišly? Odpověď je prostá: palivo. Byl to tak výrazný cíl, že se celé letecké ofenzívě říkalo „bitva o benzin“.

Moderní továrna na výrobu syntetického benzinu v Záluží byla proto jasným cílem. V květnu ji Američané těžce poškodili, ale Němci na obnovu petrochemických závodů věnovali značné úsilí (konkrétně úsilí zahraničních dělníků a válečných zajatců). A tak spojenci podobné cíle napadali opakovaně. Záluží se dokonce s téměř dvěma desítkami náletů stalo nejnapadanějším cílem v českých zemích.

Úspěšnost náletů

Měsíční produkce pohonných hmot v Německu činila v dubnu 1944 celkem 390 tisíc tun, po květnových náletech 324 tisíc tun a v srpnu 1944 už jen 145 tisíc tun. Produkce leteckého benzinu klesla na desetinu. „Tím se nacistická válečná mašinérie ocitla v bludném kruhu a významným způsobem byla snížena její akceschopnost, což přispělo k její porážce,“ říká Rajlich.

Denní nálety započaté v květnu byly účinné a z vojenského pohledu úspěšné. Tedy podle Rajlicha v protikladu s tím, jak se z dnešního hlediska jeví nálety z dřívějších válečných let, jejichž výsledky zaostaly přes statečnost posádek a morální vzpruhu za očekáváním.

„Nepřítel nás napadl na našem nejcitlivějším místě,“ řekl podle Rajlicha 19. května (týden po zahájení „benzinové“ kampaně) říšský ministr zbrojního průmyslu Albert Speer Hitlerovi. „Zůstane-li dále při tom, nebudeme mít brzy žádné za zmínku stojící rezervy pohonných hmot.“

Mezi faktory úspěšnosti náletů Rajlich jmenuje především nasazení většího počtu bombardérů s dostatečným doletem, adekvátními navigačními pomůckami a především stíhacím doprovodem schopným jistit bombardéry po celou dobu letu.

Nebylo to potřeba, tvrdí komunisté

Spojenecké útoky na cíle v okupovaném Československu jsou dodnes vděčnou municí českých komunistů. Označují je za zbytečné s poukazem na to, že válka byla už rozhodnutá, a dodávají, že Američané a Britové jen ničili zemi, která měla připadnout do sovětské sféry vlivu.

Válečná situace v červenci 1944

Před 70 lety západní spojenci ani Sověti nevěděli, kdy válka skončí. Na západě se v půli července spojenci připravovali na průlom z osvobozené Normandie. Na východě Němci ještě vzdorovali sovětské velké letní ofenzívě (tzv. operaci Bagration).

Vojska Třetí říše, byť ve strategické obraně, mohla stále válku prodlužovat. A s ní i utrpení civilního obyvatelstva obsazených zemí včetně těch českých (čsl. ztráty civilního obyvatelstva dosáhly zhruba 350 tisíc obyvatel, více zde).

Nálety si tak letos připomněli rokycanští komunisté či Severočeská pravda, KSČM ve Frýdku-Místku zase loni citovala posledního protektorátního premiéra Richarda Bienerta (zdroj zde), jenž označil únorový nálet na Prahu v roce 1945 za čin teroristů. „Nepřítel je na omylu, domnívá-li se, že tímto způsobem boje zastraší české obyvatelstvo a otřese jeho dosavadním loajálním postojem k Říši,“ řekl krátce po náletu.

V kontextu hroutících se sil nacistů na obou frontách (osvobozeny už byly například Košice) či sílící činnosti odboje dnes vypadají tato slova odtrženě od reality. Bienert byl ostatně po válce na tři roky odsouzen za kolaboraci s nacisty. Při soudu nicméně někteří Češi uvedli, že za války intervenoval ve prospěch zatčených a pronásledovaných a pomáhal pozůstalým (více o něm zde).

Němci nám nesmějí utéct, zavelel Koněv

Dosud nepříliš známou skutečností a samostatnou kapitolou, kterou komunisté na svých webech už nepřipomínají, zůstávají sovětské nálety z posledních hodin druhé světové války či dokonce po podepsání příměří. Útoky už neměly žádné vojenské opodstatnění.

„Sovětské nálety dopadly 8. a 9. května na severní Čechy, částečně na Čechy střední, východní, Českomoravskou vrchovinu a na Moravu. Dodnes se mnoho lidí snaží tvrdit, že útočila německá letadla. Jenže 9. května zde Němci již žádné letuschopné bojové letadlo neměli,“ řekl před časem kurátor Národního technického muzea Michal Plavec v pořadu Historie.cs na ČT (přepis zde).

Podle Plavce na nálety vzpomínali sovětští piloti ve vzpomínkových knihách ze 60. let. Kapitulační protokol ukládal vojskům poražené Říše zůstat v prostorech, kde byla 8. května. Jenže Němci utíkali před vidinou ruského zajetí. A Sověti reagovali údery na velké silniční křižovatky a místa koncentrace vojsk.

„Ve vzpomínkách jednoho z pilotů je, že se někde v okolí Drážďan slavilo. Byl tam velký banket, tancovali tam sovětští národní umělci, všichni se bavili. Najednou ale vystoupil maršál Koněv a řekl: ‚Němci nám utíkají, to nemůžeme dovolit, my jsme zvítězili, jsou to naši zajatci,‘ a poslal do vzduchu skoro všechny piloty, co měl k ruce, i když v tu chvíli ne úplně střízlivé,“ dodal Plavec.

Oběťmi sovětských vzdušných úderů v posledních hodinách války či prvních hodinách míru se stalo nejméně 1 300 lidí (neoficiální seznam je například zde), poválečná historiografie z toho vinila Němce. Jenže dochované úlomky pum na místech těchto posledních náletů války byly sovětské a pamětníci vzpomínající na „německé“ letouny nakreslili na dotaz historiků siluety ruských letadel.

Slavná fotografie z osvobození Prahy v květnu 1945

Snímek z Prahy není pohřbem vojáka, který padl při jejím osvobozování. Ve skutečnosti ho zabil sovětský nálet na Třebíčsku. Repro: ČT

Paradoxní tečku měl tragický nálet na Hrotovice na Třebíčsku, kde při útoku sovětského letectva zahynulo na 150 lidí včetně sovětských vojáků. Patrně proto, že před vstupem do obce Sověti v přestřelce ztratili spojovacího důstojníka, který měl na starosti informování letectva. Tělo jednoho vojáka, oběti následného náletu, převezli Sověti do Prahy. Tam fotograf zvěčnil jeho okázalý pohřeb.

„Čtyřicet let se nám tato fotografie předkládala jako pohřeb hrdiny, který padl při osvobozování Prahy. Ve skutečnosti ho zabila vlastní letadla velmi daleko od Prahy,“ uvedl v Historii.cs historik Jindřich Marek.

Autor:






Hlavní zprávy

Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.