"Tak tyhle hlavičky mě zachránily od smrti," ukazuje Vlasta Russová z Ústí na portrétní fotografie svého syna pořízené na konci 2. světové války. Nebýt jich, skončil by její život už před 65 lety.
Na den, kdy se nálet odehrál, byla totiž objednána k portrétnímu fotografovi. Kdyby kvůli snímkům neodešla z práce, pravděpodobně by "u Houdka" zahynula. Budova řeznictví se po zásahu dvěma leteckými pumami proměnila v jeden z největších masových hrobů ve městě.
Jedenáct dní lidé kopali ze sutin zabité řezníky a 28. dubna objevili poslední ze 17 těl. "Skládali je do průjezdu vedlejšího domu, viděla jsem tu řadu jednoduchých černých truhel," vzpomíná někdejší zaměstnankyně řeznictví. Den poté se odehrál pohřeb obětí. Zmizely anonymně v hromadném hrobě.
FAKTABombardování Ústí nad Labem Nálety na Ústí nad Labem v úterý 17. dubna a ve čtvrtek 19. dubna 1945 provedly americké letecké svazy. První trval 17 minut a druhý 25 minut. Cílem bombardérů byl ústecký železniční uzel a mosty přes Labe. Vzhledem k tomu, že železnice a seřaďovací nádraží leží prakticky v centru města, zasáhly desítky pum i obytné čtvrtě. Nálet zcela zničil 165 domů a další stovky jich poškodil. Čtvrť města zvaná Ostrov přestala existovat. Při náletech zemřelo asi 600 lidí. Své oběti si nálet vyžádal i mezi osádkami bombardérů, dva letouny protiletecká děla sestřelila, osm letců, kteří se zachránili, nechali nacisté popravit. Ústí patří s Plzní k nejvíce poškozeným českým městům za druhé světové války. |
"Jakpak jsi se vyspala Vlasta? Já mízerně." Těmito pár naučenými českými slovíčky ji zdravil každé ráno u brány Houdkova řeznictví francouzský zajatec Paul Lecrochet zvaný Pavel.
"Byla tu výborná parta. Houdek nedělal rozdíly, kdo je Čech, kdo Němec nebo válečný zajatec. Mladí němečtí řezníci museli postupně na frontu, a tak jsme tam za chvíli byli skoro samí Češi. A když chtěl dát šéf nějaký příkaz, udělal to v češtině," líčí Russová atmosféru v řeznictví.
A najednou se měla vydat do krematoria na identifikaci těl těch, které znala. "Měla jsem strach, ale jela jsem. Když jsme však přijeli, hrobník nám řekl, že už je musel všechny ráno spálit i bez identifikace. Byly teplé dny a z mrtvol se šířil nesnesitelný zápach," vzpomíná Russová na okolnosti pohřbu.
Ozvaly se sirény, sedla na kolo a jela domů
Až do dubna 1945 válka Houdkovy zaměstnance příliš nepostihla. Samozřejmě stejně jako ostatní trpěli válečnou nouzí, ale co se například jídla týče, byli na tom podstatně lépe než mnozí jiní. Jen letecké poplachy jim komplikovaly život.
"Měla jsem na starosti, aby šli všichni do krytu. Přesvědčit se mi ale řezníky podařilo jenom jednou, když byl nálet na Drážďany. To se až tady v Ústí chvěla země. Měli jsme kryt ve vedlejším domě, ve starých sklepeních pod náměstím. Ale dokážete si představit v tom malém prostoru smrad z jejich kožených zástěr plných mastnoty? Já mezi nimi omdlívala. A když byl konec a na Ústí zase nic nespadlo, řekli mi, že už je do krytu nikdy nedostanu. I v době leteckého poplachu pak normálně dál dělali. A já také," líčí Russová "všední" válečný život.
Když se přiblížil osudný 17. duben, měla na odpoledne domluvené sezení u fotografa se svým dvouletým synem. Krátce před polednem zazněly sirény. Místo, aby šla do krytu, však sedla na kolo a jela domů. "Měla jsem na odpoledne volno, tak jsem si říkala, proč bych čekala, až odvolají poplach. Ale syna už jsem k fotografovi nedovezla, sotva jsem dojela domů, už to začalo padat na Ústí," popsala rozhodující okamžik.
Považovali ji za mrtvou
Hned po náletu odjela Russová z Ústí do blízkých Ryjic, odkud se slzami v očích sledovala 19. dubna druhé bombardování města. Přeživší kolegové od Houdka ji mezitím považovali za mrtvou.
"Tatínkovi kondolovali a ptali se, jestli už moje tělo vyhrabali. Nikomu jsem totiž v práci neřekla, že mám odpoledne volno. Jen kolegovi účetnímu, ale ten nálet nepřežil. Bomba propadla přímo naší kanceláří, kde jsme spolu seděli," komentuje žena klikaté cesty osudu.
Nebyla ale jediným, komu se ten den štěstěna rozhodla zachránit život. Přežil i šéf Robert Houdek, který byl mimo Ústí, a mezi přeživšími figurovali shodou okolností také dva bratři Mackovi, kteří u něj byli zaměstnaní. Záchranáři je vytáhli ze sutin, jednoho z nich přitom celého omrzlého. Zachránil se nejspíše v mrazáku.
Co všechno prožívala Vlasta Russová tváří v tvář té hrůze? Radost z přežití smíšenou se smutkem ze smrti přátel. A zlobu vůči pilotům amerických bombardérů? To prý v žádném případě. "To jsme všichni věděli, že přece neházeli ty bomby na nás nebo na Houdka, ale na nádraží," zdůrazňuje.
K fotografovi nakonec se synem vyrazila až v prvních poválečných týdnech. Vyvedené ateliérové fotografie malého kluka s načesaným kohoutem na hlavě ráda ukazuje návštěvám. Až letos jí vlastně ale došlo, že ty černobílé portréty jsou hmatatelnou připomínkou náhody, která jí kdysi zachránila život.
Bagry po letech odkryly mrazáky, kde zůstali řezníciMísto válečné tragédie, řeznictví Houdek na ústeckém Mírovém náměstí, bylo 65 let mrtvé a nezastavěné. Shodou okolností sotva pár dní před kulatým výročím zde otevřela svou pobočku Všeobecná zdravotní pojišťovna. Když se pro nové sídlo budovaly základy, odkryly bagry okachlíkované stěny řeznických mrazáků, místa, kde našla smrt velká část ze zabitých řezníků. Čistě bílá, sklovitě hladká stěna, se vynořila po desítkách let zpod suti jako němý svědek velké lidské tragédie. Právě do tohoto mrazáku se totiž nejspíš spěšně běžela schovat většina ze zaměstnanců řeznictví. Smrt si je ale našla stejně. Koho nezavalily sutiny, toho udusil plyn z chladicího zařízení. Dům řeznictví zůstal stát i po zásahu dvou pum a hrdě dál nesl vývěsní štít se jménem Houdek. Byl už však jen prázdnou slupkou skrývající jen změť trosek. V rámci likvidace škod po bombardování nechalo město ruiny odstranit. Robert Houdek odjel do Bavorska ještě před odsunem, kde znovu rozjel řeznickou živnost a postupně svou firmu vypracoval na jeden z největších masokombinátů v Německu. |
