Jakub a Lukáš mění staré pražské ruiny na originální místa
Seznámili se na vysoké škole - dohromady je svedlo nadšení pro sport. Když hledali místo pro tréninky, všimli si opuštěné továrny. Napadlo je, že by ji mohli opravit a pořádat tam akce i pro ostatní. Od té doby takhle vdechli život dalším třem místům v Praze, naposledy celé ulici. Strávili jsme s nimi den na stavbě i na schůzkách. Tipněte si, kolik tihle dva naspí.
Tereza trpí duševní nemocí. Zkušenost využívá k pomoci ostatním
Její choroba propukla naplno před dvěma lety, po nástupním pohovoru na vysněnou vysokou školu - Oxford. Záchvaty útočí z ničeho nic, ale Tereza se s nimi pomalu učí žít. V nejtěžší fázi nemoci založila projekt Nevypusť duši, který pomáhá mladým lidem s psychickým onemocněním. Tereza se svým týmem pracuje na tom, aby pacienti nebyli v životě stigmatizováni. Tenhle příběh stojí za pozornost.
Jan měl rozjetou kariéru manažera. Šel ale raději vzdělávat mladé
Absolvent Oxfordu měl dobře rozjetou kariéru v prestižní mezinárodní firmě, pak ale přišla nabídka, která v mžiku přebila vidinu peněz i profesního růstu. Je u startu internátní školy, která chce vzdělávat nové evropské lídry a k tomu organizuje také letní akademii pro nadané děti. Vydali jsme se na pár dní na Slovensko, abychom zjistili, v čem je výjimečná. Přečtěte si to v naší reportáži.
Alžběta pomáhá obcím a chce zvýšit zájem lidí o veřejný prostor
Když mladá architektka pracuje na přeměně nějakého místa, tráví dny nad starými fotografiemi a mapami, dokola místo prochází. Neváhá se vypravit za místními a zjistit, co jim v okolí chybí. Aktivně pomáhá obcím vypisovat veřejné soutěže. V mezičase se snaží o záchranu statku po dědečkovi. Na místě jsou jen kamenné trosky a má se tam stavět moderní vila. I tam jsme se během reportáže s Alžbětou vypravili. Začtěte se do příběhu houževnaté architektky.
Danka dělá z dětské onkologie místo pro boj spíš než pro rezignaci
“Díky za ni. S ní byla ta léčba daleko veselejší,“ napsal nám o mladé onkoložce její dětský pacient. Je jí teprve šestadvacet, ale v Motole už se o ní ví. Není moc obvyklé, aby medici dostali plný úvazek hned po promoci, ale kdo by nechtěl mít Danku v týmu - umí mluvit s pacienty i jejich rodiči. Celou nemoc je po jejich boku jako parťák, který uklidňuje a pomáhá. A to i v případě, že prognóza není slibná. Strávili jsme s ní den v nemocnici; přečtěte si příběh lékařky, která dokáže s dětmi mluvit o smrti.
S posledními penězi v kapse dostal nápad. Začal s kamarády vyrábět knoflíky
Tenhle příběh zaujal z celé série nejvíc čtenářů. Je o jednoduchém nápadu, který se zrodil v obtížných podmínkách. A také o partě kamarádů, která se dokáže nadchnout a dovést ten nápad do konce. Jiří a jeho dlouholetí přátelé vedou firmu, která vyrábí vyměňovací knoflíky. Říkají jim cnoffy a s těmi z košil a džínsů nemají nic společného. Přečtěte si jejich příběh.
Měl jít ve stopách rodičů a stát se právníkem či soudcem, on však chtěl dělat to, co ho baví
Studoval obchodku a měl jít na práva. Jenže vaření ho bavilo natolik, že po prváku skončil a šel se učit na kuchaře. A hlavně jezdil na každou stáž ve světě, která se mu namanula. Výběru povolání nelituje. Jak říká, práce ho maximálně baví. A i díky tomu se ve 22 letech (je nejmladším aktérem Cest vzhůru) stal zástupcem šéfkuchaře v jednom ze tří nejlepších hotelů ve Švýcarsku. Přečtěte si, proč by každému doporučil jít na zkušenou do světa.
Nedbá na tradice, které mu nedávají smysl. Víno dělá světově
Roman dostal první vinohrad od dědečka. Měl navázat na rodinnou tradici a dělat obyčejné sudové víno. Jenže tenhle mladý vinař je perfekcionista a nic nedělá jen napůl. Procestoval vinice ve světě, nakoupil literaturu a učil se od mistrů. Píle se mu vyplatila, dnes dodává víno do nejlepších restaurací v Česku. Přečtěte si o moravském vinaři bez sklípku, který nevyrábí burčáky a nejezdí po soutěžích.
Polidšťuje umírání v Česku. Mladý psycholog vede první paliativní týmy v nemocnicích
Že se smrt rychle blíží, se pacienti často dozvídají na chodbě. Nebo na sesterně, kde zvoní telefony. Doktoři na ně mají zhruba deset minut, pak spěchají dál. Za takových podmínek umírají ročně v českých nemocnicích desítky tisíc lidí. Martin se to snaží změnit. Učí mediky, jak oznamovat smutné zprávy, a vede paliativní týmy v nemocnicích, které pečují o kvalitu života lidí v terminální fázi nemoci. Strávili jsme s ním dva dny, ale vůbec nebyly smutné. Právě naopak - přečtěte si příběh, ve kterém má svoje místo i smysl pro humor.
