Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Opustil post manažera, aby změnil školství. Z mladých dělá budoucí lídry

Seriál   12:03aktualizováno  12:03
Jsou mladí, úspěšní a velmi pravděpodobně dnes nečtete jejich jméno naposledy. A to nejen proto, že jsou ve své práci dobří, ale proto, že se ji snaží dělat jinak. Lépe, inovativně, nekonvenčně. V seriálu iDNES.cz Cesty vzhůru tentokrát představujeme Jana Indráčka. Absolvent Oxfordu měl dobře rozjetou kariéru v prestižní mezinárodní firmě, pak ale přišla nabídka, která v mžiku přebila vidinu peněz i profesního růstu.

Kariéru v prestižní společnosti vyměnil Jan Indráček za učitelskou dráhu. | foto:  František Vlček, MAFRA

„Změníte jednou školství?“
„Ano,“ odpoví bez velkého váhání. Když vidí, že mě jeho optimismus zaskočil, upřesní: „Nevím kdy a kde to bude, ale vím, že ano.“

Janu Indráčkovi je šestadvacet. Ještě před rokem by se mu kolonka zaměstnání vyplňovala lehce: fúze, akvizice, reorganizace firem. Tím se Jan zabýval. Vedl ukázkový start života top manažera. Po absolvování Oxfordu nastoupil rovnou do přední poradenské společnosti McKinsey. Je vám název povědomý? Možná i z žebříčků firem s nejvyššími platy v republice.

Jenže když spolu mluvíme, Jan na sobě nemá sako a nesedíme v prosklené kanceláři v centru Prahy. Bavíme se na terase před jídelnou, do kamenné zdi za námi pálí odpolední slunce, on má na sobě triko a sandály a zrovna k němu běží skupina studentů, že „došly toaleťáky“.

Fotogalerie

Jsme ve slovenském městečku Podskalie a Jan tu jako každý rok organizuje unikátní Letní akademii Discover, kam se sjíždí nadaní středoškoláci z Česka i Slovenska. Středoškoláci, kteří se chtějí i o prázdninách učit. Jenom ne tak, jak je na školách běžné.

Zrovna končí přednáška o Islámském státu, kterou vede jeden z předních bezpečnostních analytiků v zemi. Na promítačce blikají mapy a grafy, expert podrobně popisuje pohyb fronty v Sýrii. Hodina a půl jak vystřižená z přednášky na bezpečnostních studiích, tady však sedí patnáctiletí studenti („děti“ se tu zásadně neříká).

Radši si to vygooglujte

A obdobně to probíhá i na dalších workshopech. Skupina pod vedením mladého medika se zrovna učí o imunitě. „Tak si představte, že tělo je Slovensko a bakterie je jeden kriminálník ve státě. Jak ho najdete?“ zadává úlohu a skupinky se pouští do živé diskuse.

V jiné místnosti se mluví o ekonomice, o kousek dál se řeší literatura. V jednom ze sálů se mladí „právníci“ připravují na soudní proces, který je čeká na závěr akademie.

Jan Indráček, vystudovaný historik, sedí se svými svěřenci na kraji lesa a nešetří je: „Napište denní program Františka Josefa I. Máte na to čtyři minuty,“ zadává. „Chci je naučit přemýšlet. Aby historii vnímali v kauzalitách a historické osobnosti jako živé lidi,“ vysvětluje, když pozoruje dvojice, jak si lámou hlavu s úkolem.

Není to zrovna klasický pedagogický přístup. Jan i jeho kolegové si zakládají na tom, že se nebojí studentům říct „nevím“. „Tohle jsem četl hodně dávno, radši si to vygooglujte,“ směje se při další hodině, když padne složitější otázka.

Na letní akademii Discover se sjíždí nadaní středoškoláci z Česka i Slovenska.
Hodina a půl historie s Janem Indráčkem.

„Na tomhle kurzu se učíme všichni, my i oni. Musí vědět, že si taky dohledávám, učím se. Pak se chovají stejně,“ vysvětluje mi po konci hodiny. (Mimochodem, její název zní Ženy, černoši, chudina - lidé, na které historie zapomněla. Historie, ale i běžné učebnice dějepisu.)

Dovolená na letním táboře

Vysoký mladík z Jizerských hor má štěstí, že tenhle přístup ke vzdělávání nezastává sám. Letní akademii připravuje každoročně s týmem kamarádů, kteří stejně jako on studovali na evropských univerzitách. V létě si vždy berou jeden týden dovolenou a vyráží do Podskalí, aby tu předávali znalosti mladším kolegům.

To ještě nezní jako takový časový závazek, jenže týdnu v Podskalí předchází půl roku příprav. Organizační tým zve experty na přednášky, připravuje workshopy a doprovodný program. Vše bez nároku na odměnu, o víkendech, po večerech...

Studenti si platí jen náklady na ubytování, jídlo a dopravu hostů. Pro ty, jejichž rodiče si ani takovou částku nemůžou dovolit, organizátoři zřídili sociální fond a s financováním akademie jim pomáhají díky sponzorským darům. Letos už tak mezi ně rozdělili téměř devět tisíc eur, tedy asi čtvrt milionu korun.

Moc nerozumím tomu, co přivede mladého člověka na začátku úspěšné kariéry na tábor pro středoškoláky. Jan přede mě bez velkého vysvětlování přisunuje svůj mobil. „Kdyby se mě někdo na jaře zeptal, čím bych chtěla být, odpovím, že herečkou. Po tomhle týdnu odpovím, že dobrým člověkem,” stojí v dlouhé zprávě, ve které mladá Polka Janovi děkuje za to, jak jí změnil život.

Jan Indráček

Narodil se v březnu 1990 v Praze, ale vyrůstal v Desné v Jizerských horách. Už na střední škole získal stipendium na studium ve Velké Británii a dva roky strávil na Chigwell School v Essexu. Poté vystudoval historii na Balliol College v Oxfordu. Jako stážista pracoval pro Úřadu vlády ČR a vypracovával strategii pro vzdělávání poradní skupiny vlády NERV. Do loňského roku pracoval pro poradenskou firmu McKinsey. V současnosti je v Bratislavě, kde vede humanitní a společenskovědné předměty na LEAF Academy.

Přijela na mezinárodní tábor, na kterém se Jan letos také podílel, a ze začátku se jen mračila a odsekávala. Jan začal pátrat po tom, co za jejími náladami stojí a postupně rekonstruoval příběh šikanované ustrašené dívky. Za pár dní povídání zvládl to, na co bylo dívčino okolí krátké, a ona z tábora odjela jako proměněná. „Když tohle vidíte, tak to stačí,” usměje se nad esemeskou.

Škola budoucnosti?

Motivace to nakonec byla tak silná, že se Jan rozhodl udělat si přestávku od manažerského života a podílet se na startu nového vzdělávacího projektu, LEAF Academy.

První ročník mezinárodní internátní školy otevřel v září v Bratislavě a cíl nemá nízký - chce vychovávat a vzdělávat mladé lídry. „Tahle škola aspiruje na to, že bude vzorem vzdělávání v celé Evropě. Na to se nedá říct ne,” vysvětluje Jan, proč se k projektu přidal.

Nezavrhuje, že se jednou do poradenské firmy vrátí, ale zatím intenzivně pracuje na rozjezdu nové střední školy. Plat mu sice v posledních měsících zásadně poklesl, ale žít skromněji mu nevadí.

V prvním ročníku na Oxfordu, když ho ještě podporovali rodiče, si to ostatně vyzkoušel dosyta. „Šetřil jsem tenkrát, jak se dalo. Byl jsem zvyklý jíst jen dvě jídla denně a ani by mě nenapadlo jít tenkrát třeba s kamarády do kina. Peníze, z kterých jsem žil, přece nebyly moje, tak jsem je nechtěl utrácet,” krčí automaticky rameny, jako kdyby to byla u vysokoškoláků samozřejmost.

Studium na prestižní univerzitě po prvním ročníku platil částečně ze stipendií, z brigád a ze studentské půjčky. Tu splácí ještě teď a zřejmě nějaký čas bude, ale s nadsázkou si chválí, že mu jako učiteli stejně klesly životní náklady. “Jsem teď v prostředí, kde bary moc nefrčí. Učitelé si koupí flašku vína a po večerech hrají deskové hry,” směje se.

Už v McKinsey došel k tomu, že od určité výše platu člověk víc peněz nepotřebuje. Pokud nemá starost o budoucnost a nemusí v ruce obracet každou korunu, netrápí ho, že každý rok nedostane přidáno o něco víc.

Diplom z Cambridge na mindráky nestačí

Povídáme si o přestávce mezi workshopy. Studenti svačí a hlasitě diskutují, na jakou přednášku vyrazí odpoledne. Najednou se z davu vymrští jedna ruka vzhůru, o půl vteřiny později se vztyčí další dvě, tři, pět... Sál v okamžiku utichá a všichni studenti drží ruce zvednuté ke stropu. Jsem zmatená, ale brzy pochopím. Efektivní způsob organizátorů, jak si rychle vynutit pozornost.

Cesty vzhůru

Nebylo jim ani třicet a už se o nich v branži mluví. Server iDNES.cz představuje mladé lidi, o kterých v budoucnu pravděpodobně ještě uslyšíte. S každým z nich jsme strávili minimálně den a sledovali je při práci i ve volném čase. Přečtěte si, co stojí za jejich úspěchem. Je to nekonečná dřina, nebo jen talent a štěstí?

Seriál Cesty vzhůru

Víte o někom, kdo by neměl v seriálu chybět? Napište nám o něm na Michaela.Cerna@idnes.cz.

Jak studenti uvidí vztyčenou paži, vědí, že musí okamžitě zmlknout a gesto opětovat. „Ani jim to nemusíme vysvětlovat. Prostě to okoukají od studentů, kteří tu byli minulý rok,” poznamená k tomu Jan. Další ukázka toho, že tady se prostě učí jinak.

Ticho slouží k tomu, aby organizátoři oznámili program na večer: Noc za oponou. Sál zašumí, jak starší studenti vysvětlují nováčkům, o co jde. Lektoři, ke kterým někteří z mladších vzhlížejí, se snaží rozbít představu, že žijí životy bezstarostné mládeže na světových univerzitách. Každý rok si některý z nich stoupne před studenty a odříká jim svůj příběh. Včetně proher, svých trápení a starostí.

„Doktorát z Cambridge? Ten člověka od komplexů nezachrání. Pro náročného tatínka ani tohle nebude dobrý výsledek,” popisuje Jan jeden z příběhů.

Do večera ale času dost a Jana čeká ještě jedna přednáška. Hlavním cílem je vysvětlit studentům pohled jednotlivých kultur na historii. „Že je kolébkou civilizace Řecko a Řím? Jen pro nás. V Asii se stejně tak učí o Mezopotámii a Persii,” vysvětluje studentům různé perspektivy.

Po slovensky? Radšej nie

„No a kdy se za Kristem vydali ti... No, jak se to řekne česky? Followeři?” ptá se jedna dívka. V sále se nad tím nikdo nepozastaví, Jan jen s lehkým úsměvem napoví, že studentka má asi na mysli následovníky. Tahle generace už je prostě jiná, angličtina do jejich slovníku automaticky patří. Nejspíš i proto, že denně čtou zahraniční zpravodajství, jak se mezi řečí zmíní.

Ovšem když se mají domluvit se svými slovenskými kolegy, často si neví rady. “Co je to rúž?” kulí oči nad neznámým slovíčkem jedna z českých studentek. Celé odpoledne se hraje hra, ve které studenti obíhají stanoviště a plní jednotlivé úkoly. “To je na pery,” snaží se jí napovědět slovenský lektor, ale nezdá se, že by jí tím výrazně pomohl.

Rtěnka Honzovu týmu bere důležité body. Jeho skupina sice odpoví správně na otázku, kolik lidí zemřelo při nejdelší válce v historii či kolik milenek dostal darem Alexandr Veliký po dobytí Persie, nejlepší skóre jim však uniká. Dort dostává jiná skupinka.

“Nám to ale vůbec nevadí, my máme vlastní a lepší dort,” bere Honza kus papíru zklamaným studentům a črtá na něj dort se svíčkami. “Nejlepší dort na světě pro nejlepší tým,” píše pod něj. Studenti rázem ožijí a obdaří ho hlasitým potleskem. V tu chvíli se zdá jasné, že to byla správná volba - vybrat si místo obleku a skleněné kanceláře cestu mentora budoucích lídrů.

Jak pracuje Jan Indráček

  • Když může, vstává až kolem deváté a pracovat začíná až po desáté. Od září se ale řídí školním rozvrhem.
  • Každý den čte. Vždy má s sebou buď odbornou literaturu, nebo jeho oblíbené sci-fi. Před každou cestou do zahraničí se také připravuje četbou tamních autorů.
  • Jeho tajnou pracovní zbraní jsou post-ity, neboli lepítka. V pracovně mu zabírají celou zeď.
  • Řídí se tím, co se naučil v poradenství: Neříkej nic, co už by lidé kolem tebe nevěděli předtím.
  • Sociální sítě používá jako pracovní nástroj na sledování zajímavých zpráv.
Křišťálová Lupa 2016






Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.