Byly to přesně tyto podzimní dny, kdy v roce 1958 vyslal Fidel Castro svého pobočníka Che Guevaru, aby získal město Santa Clara. Metropole v samotném srdci Kuby se stala místem rozhodující bitvy. Když revoluce oslavila vítězství tady, trvalo jen pár dnů, než oslavila vítězství všude.
Santa Clara však nežije sentimentem. Ráno po smrti strůjce slavné revoluce se město probudilo do stejného dne jako jindy. Na ulicích nebyla žádná policie nebo vojáci. Na „první dobrou“ nic nenasvědčuje tomu, že zemřel jeden z největších diktátorů 20. století. Pod povrchem však město nežije ničím jiným.
Ať už je to v muzeu revolucionáře Che Guevary, v čekárně na autobusovém nádraží nebo doma v televizi, všude vysílají v různém stupni zrnění to samé - donekonečna opakované černobílé záběry z Fidelova života, které sem tam přeruší prostřihy na diskuze s místními odborníky, kteří mluví o jeho životě a dílu.
Putování popeluTělo Fidela Castra bylo v sobotu zpopelněno a v zemi započal devítidenní smutek. Během něj se popel bývalého vůdce vydá na putování zemí z Havany do Santiaga. Pomyslně tak opíše postup kubánské revoluce v roce 1959 v opačném směru. Putování skončí 4. prosince, kdy bude Castro pohřbený. |
„Pro Kubu je hrozně špatně, že Fidel umřel. Nikdo toho neudělal pro svobodu země tolik jako on,“ říká mi postarší muž, který se představil jako Jorge. Nejde jen o nostalgii starší generace. „Fidel byl lepší vůdce země než jeho bratr. Minimálně v přístupu k Americe. Protože jak je sem jednou pustíme, bude to konec Kuby. Oni totiž chtějí akorát ze všeho vytřískat peníze,“ míní zhruba o dvacet let mladší obyvatel města.
Země vyhlásila devítidenní smutek, a tak změny nejsou jen v rozhovorech. Místní autobusy mají na předním skle fotku „El Comandante“ doplněnou nenápadným nápisem „ Gracias Fidel“. Dvě slova, víc není potřeba. Na ulicích jsou vidět vlajky spuštěné na půl žerdi a například dveře bank zůstávají zavřené.
Normálně by měly v sobotu otevřeno, ale teď vítá přicházející jen několik Castrových fotek a zamčené dveře. V klubech ani restauracích nehraje jako jindy živá hudba. Zábava se zastavila. Úřady zrušily koncerty či svatby a někde se přestal nalévat i alkohol. Země má státní smutek až do pohřbu Fidela Castra, který je plánovaný na 4. prosince.
Krátkodobá prohibice však panuje spíše na oko. Večer už se zase nalévá jeden koktejl za druhým. Přesto jakoby byli místní opaření. I v půl jedenácté večer na lavičce v Pargue de Vidal je zvláštní ticho. Za normálních okolností by tady zněla hudba přímo na ulici nebo minimálně z některého hotelu okolo.
Kolem jsou desítky lidí, kteří by si na jindy tepajícím kubánském náměstí zatančili. Nyní jen sedí a město hučí desítkami rozhovorů. „Víš, on umřel Fidel Castro,“ slyšíte všude kolem v téměř každém rozhovoru. Pozornost upoutávají lavičky, které září novým nátěrem. Jestli je to taky kvůli Castrovi, nevím. Na místním muzeu umění ale přibyla od rána majestátní kubánská vlajka a i pod svítícím neonem na jednom z kin je ukryt černý nápis - Gracias, Fidel...
