Nástupem nové sestavy eurokomisařů v zásadě končí proces „institucionální obměny“ evropských institucí, započatý už v květnu ve volbách do Evropského parlamentu. Úplně poslední krok přijde ve chvíli, kdy v prosinci v čele Evropské rady, vrcholných schůzek EU, vystřídá dosavadního předsedu Evropské rady Hermana Van Rompuye někdejší polský premiér Donald Tusk.
Volby do europarlamentu, které nakonec na celoevropské úrovni vyhrály strany sdružené v Evropské lidové straně (EPP), letos přinesly několik novinek (více o výsledcích voleb se dočtete zde). Poprvé zafungovala pravidla lisabonské smlouvy o reformě unijních institucí, a poprvé evropské strany voličům nabídly celoevropské lídry kandidátek. Pro ně se vžil německý výraz „Spitzenkandidaten“. Za EPP jím byl - ačkoliv to možná mnozí čeští voliči KDU-ČSL či TOP 09 vůbec nezaznamenali - právě Juncker.
A velké europarlamentní frakce daly ihned po volbách najevo, že nikdo jiný než on nedostane jejich důvěru k tomu, aby novou komisi sestavil. Lídři zemí osmadvacítky tak byli v zásadě postaveni před hotovou věc. Nejhlasitěji protestoval britský ministerský předseda David Cameron. Summit však nakonec Junckera jako nástupce Josého Barrosa v čele komise potvrdil (více zde). Evropský parlament, těleso se 751 poslancem, tak jednoznačně dokázal vnutit svou vůli premiérům i předsedům vlád 28 zemí Evropské unie.
Pro končící Barrosův tým byla v minulých pěti letech největší výzvou hluboká ekonomická krize a s ní spojené otázky například zdravotního stavu bank eurozóny a podobně.
Jak ale bývá obvyklé v napjatých dobách, byly to vlády a premiéři a prezidenti, kdo na krizi hledal odpověď a kdo měl nakonec zásadní slovo v rozhodování o klíčových otázkách, například k podobě bankovní unie.
Poslední skutek Barrosa
Stejně byla komise v narůstající zahraničněpolitické krizi kolem Ukrajiny postupně z centra rozhodování vytlačena významnými politiky z velkých evropských metropolí. „Juncker se tento trend pokusí otočit,“ míní ředitel výzkumu bruselského Střediska evropské politiky (EPC) Janis Emmanoulidis.
Jean-Claude JunckerNový předseda Evropské komise se narodil v roce 1954. Vystudoval práva na Štrasburské univerzitě. Roku 1984 poprvé usedl do poslaneckého křesla za Křesťanskosociální lidovou stranu. V témže roce se stal poprvé ministrem. Zodpovídal za resort práce v kabinetu Jacquesa Santera. Od roku 1989 do roku 1995 byl Juncker guvernérem Světové banky, poté se stal guvernérem Mezinárodního měnového fondu a Evropské banky pro obnovu a rozvoj. V Evropě se Juncker zviditelnil už v roce 1991, kdy Lucembursko předsedalo tehdejšímu Evropskému společenství. Jako ministr financí půl roku řídil zasedání svých resortních kolegů. Od ledna 2005 do ledna 2013 byl stálým předsedou schůzek ministrů financů a hospodářství eurozóny. Od roku 1995 až do loňska řídil lucemburskou vládu, nikdo z jeho předchůdců ve funkci tak dlouho nevydržel. V létě 2013 se však v místním parlamentu ocitl pod palbou kritiky za to, že nedokázal zamezit zneužívání moci ze strany lucemburských zpravodajských služeb. Na funkci premiéra proto rezignoval. |
V předposlední den svého působení se však dosluhující Barrosova komise nakonec zasloužila o důležitý výsledek, když ve čtvrtek přivedla Kyjev a Moskvu k dohodě o cenách a dodávkách ruského plynu Ukrajině v nadcházejícím zimním období (více zde).
Junckerově komisi může podle Emmanoulidise k posílení rozhodovací funkce velmi pomoci velká koalice proevropských sil v europarlamentu. Kromě EPP Junckerovu komisi podporují socialisté z frakce S&D a také menší liberální frakce Alde. Naopak konzervativní ECR dlouhodobě varuje před politizací komise, která má podle ní být především „nestranným strážcem“ evropských pravidel.
Otevřenou otázkou je ale například konkrétní způsob práce Junckerova týmu. Naráželi na to ostatně opakovaně i europoslanci na přelomu září a října při sérii slyšení budoucích komisařů.
Nový šéf komise ve snaze rozbít zavedený systém odborných a často nespolupracujících „přihrádek“ či agend vytvořil skupinu silných místopředsedů. Většinou se jedná o bývalé premiéry, jeho pravou rukou bude uznávaný bývalý ministr zahraničí Frans Timmermans z Nizozemska.
Tito místopředsedové by měli koordinovat práci týmu komisařů v jednotlivých klíčových oblastech. Podle unijních smluv jsou si však členové komise mezi sebou rovni a tak Juncker zdůrazňuje potřebu jejich „kolegiální“ spolupráce.
Hlavním úkolem je ekonomický růst EU
Komise, v níž Česko reprezentuje Věra Jourová, a Juncker sám zdůrazňují několik klíčových úkolů. Prvním je posílení nepříliš přesvědčivého ekonomického růstu EU jako celku i eurozóny. Zmiňovány jsou také otázky budování energetické unie, tedy snížení závislosti na dovozech surovin z Ruska, jednání o rozsáhlé obchodní smlouvě s USA, otázky spojené s migrací a podobně.
Po relativním posílení protievropských uskupení napříč kontinentem v květnových eurovolbách je ale před komisí ještě jeden, obecnější cíl. Juncker si je potřeby obnovit důvěru občanů EU v unii i její instituce podle všeho dobře vědom.
V červenci, když europoslance oslovil se svým politickým programem, zdůraznil, že po odeznění krize je potřeba budovat nové mosty, soustředit politiku na hlavní problémy, ale také posílit demokratickou legitimitu EU. „Přeji si takovou Evropskou unii, která je větší a ambicióznější ve významných záležitostech, a naopak menší a skromnější u témat méně významných,“ uvedl tehdy.
